ECLI:CZ:US:2010:3.US.2443.10.1
sp. zn. III. ÚS 2443/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. září 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti: A) DAY s. r. o. se sídlem Jateční 13, Praha 7, B) Ing. I. P., Ph.D., C) K. H., D) T. H., E) prom. mat. T. H., CSc., F) Ing. K. R., G) J. J., H) M. S., CH) RNDr. M. S., zastoupených JUDr. Petrem Zimou, advokátem se sídlem Slezská 13, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. dubna 2010 č. j. 8 Cmo 75/2009-585, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20. 8. 2010, napadají stěžovatelé usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 2010 č. j. 8 Cmo 75/2009-585 v celém rozsahu, i když z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že předmětem jejich nesouhlasu jsou především výroky pod body IV. až VI. napadeného usnesení, týkající se náhrady nákladů řízení.
Stěžovatelé považují předmětné výroky za odporující právu na spravedlivý proces, neboť, i když bylo rozhodování soudu o náhradě nákladů odůvodněno poukazem na ustanovení §142 odst. 1, odst. 2 o. s. ř., tedy podle zásady úspěchu ve věci, nevystihuje prý skutečný poměr procesního úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci. V takovém rozhodnutí spatřují stěžovatelé prvek libovůle, protože odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevysvětlil, z jakého důvodu o nákladech řízení vzniklých údajně jen uplatněním nároku na plnění, rozhodl s ohledem na neúspěch stěžovatelů ve věci vyslovení neplatnosti valné hromady. Bylo prý jen "souhrou náhodných okolností", že obě věci byly soudem projednány a bylo o nich rozhodnuto v řízení vedeném pod jednou spisovou značkou. Z tohoto důvodu téměř veškeré náklady řízení před soudem prvního stupně vznikly uplatněním nároku stěžovatelů na plnění, v němž byli stěžovatelé úspěšní, což údajně předmětné rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení nevystihuje. Extrémní nepoměr existuje, podle názoru stěžovatelů, zejména mezi rozsahem částečného zpětvzetí návrhu a výší soudem nepřiznaných nákladů řízení.
V další části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé podrobně vysvětlují svá stanoviska a důvody svého procesního postupu i v souvislosti s jednotlivými výroky soudu prvního stupně, přičemž zdůrazňují, že návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady podali důvodně, byť v tomto smyslu nebylo soudem rozhodnuto. Protože tak využili svého práva obrátit se na soud se svým návrhem, nemohou být údajně "trestáni" nepřiznáním náhrady nákladů řízení v jiné věci (v řízení o dorovnání), kde úspěšní byli.
Současně stěžovatelé uvádějí, že proti výroku pod bodem III. napadeného usnesení podali dovolání. Protože však rozhodnutí o nákladech řízení nemůže být ovlivněno výsledkem dovolacího řízení ve věci úroku z prodlení, domnívají se, že jejich ústavní stížnost je přípustná.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že o návrzích stěžovatelů označených v ústavní stížnosti ad A) až CH) (dříve v procesním postavení navrhovatelů) v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, o určení neplatnosti smlouvy o převzetí jmění hlavním akcionářem uzavřené mezi tam označenými subjekty a o zaplacení přiměřeného vyrovnání, rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 4. 2008 č. j. 6 Cm 64/2004-481 tak, že řízení ve věci vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, a. s., konané dne 2. 6. 2004, zastavil (výrok I.), zastavil řízení i ve věci "návrhu na vyslovení neplatnosti smlouvy o převzetí jmění společnosti jejím hlavním akcionářem" (výrok II.), zamítl návrh na určení, že výše přiměřeného vypořádání, které má poskytnout společnost ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, s. r. o. právní nástupce (dále jen "společnost") za konkrétní tam označené akcie, činí v prvním případě 1 673,78 Kč a ve druhém případě 16,73 Kč (výrok III.), dále soud prvního stupně rozhodl o povinnosti jmenované společnosti zaplatit jednotlivým stěžovatelům v předmětném výroku uvedené částky s příslušenstvím (výroky IV. až XII.), řízení zastavil i ohledně uložení povinnosti jmenované společnosti zaplatit jednotlivým stěžovatelům tam uvedené částky (výrok XIII.). Ve výrocích XIV. až XXII. rozhodl soud prvního stupně o povinnosti stěžovatelů zaplatit České republice soudní poplatek v předmětné výši. Ve výroku XXIII. rozhodl soud o povinnosti společnosti zaplatit stěžovatelům ve výroku uvedené částky na náhradu nákladů řízení a nakonec rozhodl o vrácení zálohy na znalecký posudek a soudní poplatek stěžovateli ad E) (výrok XXIV.) a o povinnosti společnosti zaplatit ČR 112 050,50 Kč (výrok XXV.).
Zastavení řízení odůvodnil soud prvního stupně výmazem účastníka ad 1) z obchodního rejstříku, k němuž došlo v průběhu řízení.
Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením ze dne 15. 4. 2010 č. j. 8 Cmo 75/2009-585 odvolání účastníka 2) proti výroku XXIV. soudu prvního stupně odmítl (výrok I.), ve výroku pod bodem IV. až XII. ohledně povinnosti účastníka 2) zaplatit stěžovatelům A) až I) uvedené částky s příslušným úrokem z prodlení potvrdil (výrok II.), změnil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích IV. až XII. tak, že návrh na úhradu úroku z prodlení přesahující 1,5% ročně z jednotlivých žalovaných částek zamítl (výrok III.). Odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně i ve výroku XXIII. s tím, že účastník 2) a stěžovatelé ad A) až I) návrhu nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Pod bodem V. výroku potvrdil odvolací soud povinnosti účastníka 2) zaplatit ČR na účet soudu prvního stupně tam uvedenou částku a účastníkovi 2) uložil stěžovatelům ad A) až I) zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 383 566,- Kč (výrok VI.).
V souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení odvolací soud konstatoval, že "žádný z účastníků řízení nebyl plně úspěšný"; s ohledem na výroky I., II., III. a XII. usnesení soudu prvního stupně byli stěžovatelé neúspěšní, ohledně části svých nároků (výroky IV. až XII.) byli převážně úspěšní. Proto odvolací soud rozhodl podle ustanovení §224 odst. 2 a §142 odst. 2 o. s. ř. tak, že účastník 2) a stěžovatelé ad A) až I) nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení.
O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., proto právo na náhradu nákladů odvolacího řízení přiznal plně úspěšným stěžovatelům.
III.
Po zvážení obsahu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a námitek stěžovatelů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud již ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoli "běžné zákonnosti". Z tohoto důvodu není Ústavní soud povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť zasáhnout do jinak nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů by byl oprávněn pouze v případě, že by shledal porušení některého základního práva nebo svobody.
Problematika rozhodování obecných soudů v otázce nákladů řízení se objevuje v rozhodování Ústavního soudu opakovaně; Ústavní soud vždy v této otázce postupuje velmi zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje jen velmi výjimečně, neboť posuzovat úspěch stran ve věci a další skutečnosti významné pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a podle toho o nákladech řízení rozhodovat, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
Takové extrémní vybočení z rozhodovací praxe obecných soudů v dané věci Ústavní soud nezjistil.
Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, jestliže nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
I když se totiž může rozhodnutí o náhradě nákladů řízení citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že v obecné rovině zde není dán přímý vztah k základním právům nebo svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR.
Ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. se uplatňuje při rozhodování o náhradě nákladů řízení zásada úspěchu ve věci, tedy soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva tomu účastníkovi, který měl v řízení plný úspěch proti neúspěšnému účastníkovi.
V projednávané věci odvolací soud dostál své povinnosti dané mu v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. a v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil, byť stručně, jaké důvody ho vedly při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ta skutečnost, že odvolací soud přesně a podrobně nespecifikoval v napadeném výroku percentuální úspěch, resp. neúspěch procesních stran, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2010
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu