ECLI:CZ:US:2010:3.US.2463.09.1
sp. zn. III. ÚS 2463/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. února 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. H. P., zastoupené Mgr. Danielem Procházkou, advokátem v Olomouci, Božetěchova 866/9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2008 č. j. 9 Ca 151/2006-55, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009 č. j. 8 As 36/2008-111 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2009 č. j. Aprk 5/2009-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 16. 9. 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů. Dle tvrzení stěžovatelky byla porušena její práva zakotvená v čl. 5, čl. 17 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod dále jen "Listina".
Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala ke Krajskému úřadu Olomouckého kraje žádost o poskytnutí informace; žádost formulovala v 6 bodech. Následně stěžovatelka nebyla spokojena se způsobem vyřízení její žádosti, proto podala dle §16a odst. 1 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, stížnost. Na základě této stížnosti Ministerstvo kultury přezkoumalo postup krajského úřadu a rozhodnutím ze dne 5. 10. 2006 tento postup při vyřízení žádosti stěžovatelky o poskytnutí informace potvrdilo. Stěžovatelka podala žalobu (proti způsobu vyřízení její žádosti v bodu 5. a 6.), jež byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2008 č. j. 9 Ca 151/2006-55 zamítnuta pro nedůvodnost. Stěžovatelka zastoupená Mgr. B. následně podala kasační stížnost. Současně podala návrh na zproštění Mgr. B. jejího zastupování a ustanovení nového zástupce. Nejvyšší správní soud výrokem I rozsudku ze dne 16. 7. 2009 č. j. 8 As 36/2008-111 návrh stěžovatelky na zproštění Mgr. B. zastupování a ustanovení nového zástupce zamítl. Výrokem II rozsudku pak zamítl samotnou kasační stížnost pro nedůvodnost. Ve výrocích III a IV rozsudku rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Z napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2009 č. j. Aprk 5/2009-117 se podává, že Nejvyššímu správnímu soudu byl dne 2. 7. 2009 doručen návrh stěžovatelky, kterým se dle §174a odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, domáhala určení lhůty k provedení procesního úkonu - rozhodnutí ve věci městského soudu sp. zn. 9 Ca 151/2006 a rozhodnutí o stanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu ze dne 19. 2. 2008. Senát Nejvyššího správního soudu projednávající tento návrh zjistil, že ve věci, ve které jsou namítány průtahy, byl již vydán rozsudek Nejvyššího správního soudu dne 16. 7. 2009, tedy požadované procesní úkony byly již učiněny, proto návrh na provedení procesního úkonu zamítl dle §174a odst. 6 uvedeného zákona.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že Nejvyšší správní soud zamítl její návrh na určení lhůty k úkonu - ustanovení nového zástupce a dále nerozhodl o jejím návrhu na ustanovení nového zástupce, přičemž tento svůj postup v rozhodnutí o kasační stížnosti neodůvodnil (zabýval se pouze změnou zástupce). V tom spatřuje stěžovatelka porušení práva na soudní ochranu, neboť nevěděla, kdo ji v řízení o kasační stížnosti zastupuje; návrh na ustanovení zástupce má být vyřizován přednostně. Konstatovala, že soud měl zrušit zastupování Mgr. B., neboť tento s ní doplnění kasační stížnosti nijak nekonzultoval; účastník nemůže být zastoupen proti své vůli někým, kým nechce a uvede pro to řádné zdůvodnění. Stěžovatelka má za to, že jí byla odňata možnost jednat před soudem a bylo jí zabráněno odstranit vady kasační stížnosti; doplnění kasační stížnosti zaslané Mgr. B. bylo dle stěžovatelky odbyté a nesrozumitelné (advokát se vůbec nevypořádal s nepřípadností výkladu zákona č. 20/1987 Sb. správními soudy). Stěžovatelka namítá diskriminaci v tom, že na rozdíl od majetných účastníků řízení, kteří si mohou zvolit svého zástupce, jí jako nemajetné byl ustanoven zástupce, kterým je (musí být) zastupována i proti své vůli.
Stěžovatelka dále (k věci samé, která byla předmětem žalobního a kasačního řízení ve správním soudnictví) obdobně jako v předchozím řízení namítla, že úkon/šetření ze dne 2. 3. 2006 prováděný ke zjištění rozsahu škod na hradě musel být úkonem v rámci správního řízení, proto považuje vyřízení její žádosti o informace v bodu 5 za nedostatečné/nepravdivé (osoby provádějící úkon jistě měly procesní postavení, které jí však nebylo k žádosti sděleno). Pokud tedy Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost, potvrdil tak nezákonný postup správních orgánů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", může ústavní stížnost podal fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
Porušení základních práv a svobod stěžovatelky Ústavní soud v dané věci neshledal, přičemž tento závěr je zjevný již z obsahu všech tří napadených rozhodnutí správních soudů a z ústavní stížnosti.
Stěžovatelka namítá, že nebylo rozhodnuto o jejím návrhu na ustanovení (nového) zástupce pro řízení o kasační stížnosti (nechtěla být dále zastoupena Mgr. B.) a že byl nezákonně zamítnut její návrh na určení lhůty k rozhodnutí o jejím návrhu na ustanovení nového zástupce (stěžovatelka měla za to, že ohledně jejího návrhu na ustanovení nového zástupce dochází k průtahům).
Z napadených rozhodnutí se přitom podává, že Nejvyšší správní soud rozhodl o návrhu stěžovatelky na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti výrokem I rozsudku ze dne 16. 7. 2009. Návrh stěžovatelky zamítl; současně zamítl návrh na zrušení zastupování stěžovatelky stávajícím advokátem. Z odůvodnění rozsudku se podává, že neshledal (ve stěžovatelkou tvrzených důvodech) podstatné skutečnosti pro zrušení zastupování stávajícím advokátem. Z toho se logicky tedy také podává, že Nejvyšší správní soud neshledal ani důvod ustanovovat stěžovatelce nového advokáta k zastupování (má-li stěžovatelka námitkami na mysli ustanovení dalšího advokáta vedle advokáta stávajícího, nemá tento požadavek oporu v zákoně ani ústavě). Neodpovídá proto skutečnosti námitka stěžovatelky, že Nejvyšší správní soud o jejím návrhu na ustanovení nového advokáta nerozhodl a ani se této otázce nevěnoval v odůvodnění rozhodnutí o kasační stížnosti.
Ač stěžovatelka výslovně v ústavní stížnosti nezmiňuje porušení čl. 37 odst. 2 Listiny, je zřejmé, že obsah skutkových námitek vypovídá také o tom, že stěžovatelka má za to, že jí bylo odepřeno právo na právní pomoc. S takovým tvrzením se však Ústavní soud neztotožňuje. Ústavní soud je názoru, že Nejvyšší správní soud se tvrzeními stěžovatelky, kterými odůvodňovala potřebu změny advokáta, v rozsudku zabýval dostatečně a adekvátně (tvrzení shledal obecnými a navíc dospěl k závěru, že kasační stížnost sepsaná dosavadním advokátem zcela odpovídá průběhu žalobního řízení i požadavkům kladeným na kasační stížnost zákonem, včetně konkretizace stížnostních bodů). Ostatně i v ústavní stížnosti stěžovatelka vznáší tutéž opakovanou námitku ohledně řízení o poskytnutí informace, která byla předmětem posuzování městského soudu na základě žaloby i Nejvyššího správního soudu na základě kasační stížnosti (u které stěžovatelka tvrdí odbytost a nesrozumitelnost jejího sepsání Mgr. B.).
Pokud pak jde o určení lhůty k rozhodnutí o návrhu stěžovatelky na ustanovení advokáta, z výše citovaných listin se podává, že žádost o určení lhůty byla Nejvyššímu správnímu soudu doručena dne 2. 7. 2009 (to stěžovatelka nevyvrací), rozsudek Nejvyššího správního soudu (jímž bylo rozhodnuto i ve věci ustanovení nového zástupce) byl vydán dne 16. 7. 2009 a usnesení ve věci návrhu na určení lhůty bylo vydáno dne 20. 7. 2009 (s ohledem na skutečnosti zjištěné v rozsudku ze dne 16. 7. 2009). V postupu Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 20. 7. 2009 Ústavní soud neshledal libovůli ani iracionální závěry či závěry neodpovídající skutečnosti nebo stojící v rozporu se zákonem (nebo dokonce ústavou). Stěžovatelkou požadovaný úkon byl již (a to v rozsudku) učiněn, proto soud návrh na určení lhůty k provedení tohoto úkonu zamítl.
Stěžovatelka také brojí proti zamítnutí kasační stížnosti, když velice stručně pouze opakuje svou námitku, kterou uváděla jak před správními orgány, tak před správními soudy. Jak vyplývá z rozsudku městského soudu ze dne 19. 2. 2008 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, oba správní soudy se dostatečně zabývaly tím, zda stěžovatelčina žádost o poskytnutí informace byla příslušným správním orgánem řádně vyřízena a podrobně a srozumitelně se vypořádaly také s touto námitkou stěžovatelky. Ústavní soud neshledal v závěrech soudů protiústavní vybočení. K tomu okrajově dodává, že z průběhu celé věci se jeví, že podstata je v tom, že stěžovatelka nesouhlasí spíše se samotným úkonem provedeným dne 2. 3. 2006.
Ústavní soud neshledal (s ohledem na námitky stěžovatelkou předestřené) porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu