ECLI:CZ:US:2010:3.US.2483.10.1
sp. zn. III. ÚS 2483/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky UNIM spol. s r. o., se sídlem Veltrusy, Všestudy 18, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem v Praze 1, V Jirchářích 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2010 č. j. 14 Co 119/2010-116, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 24. 8. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení "usnesení (rozsudku) Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2010 sp. zn. 14 Co 119/2010". Dle stěžovatelky byla porušena její práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Z předložené kopie rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2010 č. j. 14 Co 119/2010-116 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala žalobu, kterou se proti žalované České republice domáhala náhrady škody v konkrétní výši. Obvodní soud pro Prahu 1 vydal mezitímní rozsudek, kterým rozhodl o základu nároku tak, že žalobě stěžovatelky vyhověl; konečnému rozsudku ponechal rozhodnutí o výši plnění a nákladech řízení. Žalovaná podala odvolání proti mezitímnímu rozsudku. Městský soud v Praze "rozsudkem" ze dne 14. 5. 2010 sp. zn. 14 Co 119/2010-116 rozhodl tak, že mezitímní rozsudek obvodního soudu zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení; účastníci byli poučeni o tom, že proti "usnesení není dovolání přípustné".
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznesla dvě námitky. V první uvádí, že městský soud při odvolacím jednání vyhlásil "usnesení" o zrušení prvostupňového mezitímního rozsudku, ale poté byl stěžovatelce doručen "rozsudek" o zrušení prvostupňového mezitímního rozsudku. Odvolací soud tak nesprávně užil ke zrušení prvostupňového rozsudku formu (označení) "rozsudku" namísto "usnesení" (§223 o. s. ř.); dle stěžovatelky nelze tyto dvě formy zaměňovat, neboť mají svá specifika a využitím vadné formy vznikly pochybnosti o materii rozhodnutí odvolacího soudu. Dle stěžovatelky použil odvolací soud také vadné poučení. V druhé námitce stěžovatelka nesouhlasí se zrušením prvostupňového rozsudku a polemizuje se závěry odvolacího soudu, které vedly ke zrušení prvostupňového rozsudku; dle stěžovatelky tento dostatečně tvrdil rozhodné skutečnosti, tedy odvolací soud působí křivdu a prodlužuje řízení.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Z citovaného ustanovení vyplývá zásada subsidiarity ústavní stížnosti a zásada minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci; na tyto zásady Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře poukazuje. Ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení. Přípustnost ústavní stížnosti není dána tam, kde je tvrzenému právu poskytnuta ochrana celým právním řádem, tj. především před obecnými soudy.
Z výše uvedených zjištěných skutečností se podává, že stěžovatelka ústavní stížností napadá rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl zrušen prvostupňový mezitímní rozsudek a věc vrácena k dalšímu řízení. Otázka základu nároku na náhradu škody tak dosud nebyla pravomocně vyřešena a stále "běží" řízení před obecnými soudy, ve kterém se stěžovatelka může domáhat svých práv; ostatně ani současné zrušení odvolacím soudem nemusí znamenat to, že stěžovatelčině žalobě obecné soudy nakonec nevyhoví. Stěžovatelka tak dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně práv, které je třeba před podáním ústavní stížnosti vyčerpat; Ústavní soud nastupuje jako ultima ratio až tam, kde neposkytly ochranu právům jiné orgány veřejné moci (včetně soudů). Ústavní stížnost je tak v této fázi nepřípustná. Ani chybné označení písemného vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu jako "rozsudek" namísto "usnesení" nemá vliv na nepřípustnost ústavní stížnosti. Samotná chyba v označení písemného vyhotovení rozhodnutí pak nevyvolává protiústavnost; procesní důsledky nejsou jiné (stěžovatelce nebylo upřeno právo na spravedlivý proces), je také zřejmé, že stěžovatelka byla řádně poučena o opravných prostředcích, přičemž stěžovatelka sama tvrdí, že vyhlášena byla správná forma rozhodnutí ("usnesení").
S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud postupoval tak, že ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl pro její nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2010
Jiří Mucha v. r.
soudce Ústavního soudu