ECLI:CZ:US:2010:3.US.259.10.1
sp. zn. III. ÚS 259/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele F. M., zastoupeného JUDr. Wieslawem Firlou, advokátem, se sídlem v Havířově, U Stromovky 11, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3588/2009-192 ze dne 24. 9. 2009, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí s odůvodněním, že v postupu obecných soudů spatřuje zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek, neboť stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovatel se domáhal na Statutárním městě Karviná a na OKD, a. s. zaplacení částky 547 015,- Kč s 3 % úrokem z prodlení za dobu od 22. 12. 1992 do 7. 6. 1994 a se 17 % úrokem z prodlení za dobu od 8. 6. 1994 do zaplacení. Stěžovatel se domáhal zaplacení částky z titulu finanční náhrady podle §14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o půdě").
Okresní soud v Karviné vyšel ze zjištění, že právnímu předchůdci stěžovatele J. P. byly vyvlastněny nemovitosti, mezi jinými pozemek par. č. 283 stavební plocha s domem č.p. 113, později označené jako pozemek par. č. 579 zastavená plocha s domem č. p. 1076, a dále nově označené jako pozemek par. č. 3437 s domem č. p. 1076 v katastrálním území Karviná - Staré Město, když současně bylo rozhodnuto o vyvlastnění mnoha dalších nemovitostí z majetku J. P., vše za úhrnnou cenu 172 451,85 Kč. Podle uvedeného výměru nabyl ke všem těmto vyvlastněným nemovitostem vlastnické právo Československý stát, zastoupený KNV v Ostravě. Poté následoval výměr o nařízení zboření domu č. p.1076 ze dne 5. 10. 1955. K faktickému odstranění budov, za které požadoval stěžovatel náhradu, došlo v roce 1955 nebo 1956 a k tomuto datu disponoval s nemovitostmi stát prostřednictvím správce KNV v Ostravě. Okresní soud měl za to, že v řízení stěžovatel neprokázal, že držitelem a faktickým uživatelem sporných nemovitostí byla ke dni jejich likvidace OKD, a.s., a že tato by ke dni zániku nemovitostí s předmětnými nemovitostmi fakticky disponovala. Okresní soud dále dovodil, že žádný z žalovaných není právním nástupcem státu. Dále měl okresní soud za to, že stěžovatel neprokázal splnění podmínek pro uplatnění nároku podle §6 odst. 1 písm. m) a r) zákona o půdě, že by stát či některý žalovaný užíval předmětné nemovitosti ještě před vyvlastněním, dále pak stěžovatel neprokázal, že by došlo k vyvlastnění nemovitostí bez náhrady, když naopak bylo prokázáno, že náhrada J. P. byla poskytnuta, i když pouze do soudní úschovy. Nemovitosti byly vyvlastněny pro účel, ke kterému měly sloužit, a to pro výstavbu sídliště, když na místě nemovitostí bylo postaveno sídliště a mateřská školka tak, jak je uvedeno ve vyvlastňovacím výměru. Dále pak okresní soud dovodil, že nárok stěžovatele je promlčen, když podle ustanovení §16 odst. 5 zákona o půdě musí být způsob náhrady za nevydané nemovitosti dohodnut do 60 dnů od podání písemné výzvy oprávněnou osobou, nebyl-li nárok uspokojen dříve, přičemž výzvy byly doručeny oběma žalovaným, a to 10. 12., resp. 11. 12. 1992, 60 denní lhůta k uzavření dohody uplynula nejpozději dne 9. 2. 1993, stěžovatel se tak mohl domáhat splnění povinnosti oprávněnými osobami žalobou podanou u soudu nejpozději 9. 2. 1996, podal ji však až v lednu 1999, tj. opožděně. Dále pak dovodil, že ustanovení §16 odst. 3 zákona o půdě není možno v daném případě aplikovat, když podle tohoto ustanovení lhůta pro podání výzvy k vydání náhrady skončí nejpozději uplynutím 6 měsíců od dne právní moci rozhodnutí, závisí-li právo oprávněné osoby na rozhodnutí Pozemkového úřadu. Toto ustanovení stanoví a prodlužuje lhůtu pouze pro dání výzvy k vydání náhrady povinné osoby, nikoliv lhůtu k podání žaloby u soudu. Výzva byla dána bez ohledu na stále probíhající řízení u Pozemkového úřadu již v prosinci 1992.
Proti prvoinstančnímu rozsudku podal stěžovatel odvolání. Odvolací soud rozsudek prvoinstančního soudu potvrdil s tím, že není dána pasivní věcná legitimace žádného žalovaného a dalšími právními názory a důvody odvolání se odvolací soud nezabýval.
Proti druhoinstančnímu rozsudku podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 12. 2008 č. j. 28 Cdo 3471/2007-164 dovolání, pokud směřovalo proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2006 č. j. 8 Co 272/2006-134, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního sodu v Karviné ze dne 27. 5. 2005 č. j. 17 C 23/99-103 proti OKD, a.s., zamítl a ve zbývající části uvedený rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vyslovil názor, že provedené dokazování je dostatečné pro závěr, že v době zániku nemovitostí jednal za stát Místní národní výbor v Karviné, jehož výkonný orgán měl demolici provést, a tento orgán byl proto povinnou osobou k poskytnutí náhrady podle §16 odst. 2 zákona o půdě. Dále pak uvedl, že aplikace ustanovení §20 odst. 2 zákona o půdě není namístě, neboť nejde o nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře a rovněž tak ustanovení §18a zákona o půdě na danou problematiku nedopadá, protože Pozemkový fond není primární osobou povinnou podle §16 odst. 2 zákona o půdě, ale poskytuje náhradu za některé subjekty, pokud jsou povinnými osobami k poskytnutí náhrady, zejména za obce a za stát.
Krajský soud, jsa vázán názorem Nejvyššího soudu ohledně povinné osoby, se neztotožnil s názorem okresního soudu, že Statutární město Karviná není pasivně věcně legitimováno, nicméně v ostatních právních závěrech se ztotožnil se závěry prvoinstančního soudu, když zejména vycházel ze skutkových zjištění, která učinil okresní soud a dále pak doplnil dokazování. Z protokolu sepsaného Odborem pro výstavbu Rady ONV v Karviné ze dne 6. 9. 1955 vyplývá, že část domu č. p. 1076 byla zbořena již v roce 1952, tedy ještě před vydáním vyvlastňovacího výměru, a rovněž tato skutečnost vyplývá z vyvlastňovacího výměru Odboru pro výstavbu Rady ONV v Karviné ze dne 15. 9. 1955, z čl. 3 tohoto výměru, kde se hovoří o náhradě za vyvlastnění a její proplacení v tom smyslu, že do odhadu za vyvlastňované budovy je zahrnuta i hodnota v roce 1952 zbořených objektů usedlosti p. J. P., zejména části obytné budovy. Z tohoto výměru rovněž vyplývá, že cena za vyvlastněné budovy byla stanovena v částce 125 176,05 Kč, tedy o 5 912,05 Kč vyšší, než byla cena stanovená znalcem OKD. Krajský soud dále doplnil dokazování listinou, a to usnesením Lidového soudu v Karviné ze dne 16. 10. 1956 sp. zn. 7 Nc 393/55, ze které zjistil, že lidový soud rozhodl rozvrhovým usnesením, že z rozdělované podstaty ve zbytku 133 343 Kč 18 hal. přikazuje v přednostním pořadí ONV v Karviné, finančnímu odboru celkem částku 256 Kč 35 hal. v knihovním pořadí přikázal knihovní věřitelce J. P. - E. P. částku 6 300,- Kč, v běžném pořadí pak přikázal Odboru školské rady ONV v Karviné vyklizovací výlohy J. P. v částce 205 Kč 45 hal., a dále bylo rozhodnuto, že zbytek rozdělovací podstaty v částce 126 581 Kč 73 hal. se přikazuje J. P. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se pak podává, že Státní spořitelna v Karviné na příkaz KNV v Ostravě proplatila z částky 39 108 Kč 65 hal., takže na vkladu J. P. u Státní spořitelny v Karviné zůstal ke dni rozhodnutí zbytek ve výši 133 343 Kč 18 hal. a tyto peníze má soud rozdělit podle zásad exekučních předpisů.
Krajský soud dospěl k závěru, že restituční titul podle §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě nebyl dán, tj. že by došlo k vyvlastnění předmětné nemovitosti bez vyplacení náhrady, kdy odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu (IV. ÚS 203/95). Podřazení případu vyvlastnění pod §6 odst. 1 písm. n) [příp. písm. m)] zákona o půdě [m) vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost existuje a trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna; n) vyvlastnění bez vyplacení náhrady] vyžaduje, aby zákonné podmínky pro vyvlastnění byly skutečně dány. V tomto případě bylo účelem výstavba sídliště a mateřské školky, tedy v souladu s tehdy platnými zákony a tento účel vyvlastnění byl poté naplněn a za vyvlastněné nemovitosti byla právnímu předchůdci stěžovatele přiznána finanční náhrada v souladu s tehdy platnými předpisy. Zbytek částky 133 343 Kč 18 hal. byl soudem rozdělen dle zásad exekučních předpisů rozvrhovým usnesením a zbytek rozdělovací podstaty v částce 126 581,73 Kč byl přikázán J. P. a ten podle názoru krajského soudu mohl s náhradou disponovat. Ke stejnému zjištění dospěl i Nejvyšší soud v rozsudku č. j. 28 Cdo 1236/2004-120, který se týkal restitučního nároku původního vlastníka J. P. V tomto rozhodnutí bylo zjištěno, že částka 100 000,- Kč, vázána na účtu J. P. u Státní spořitelny, byla po jeho smrti (24. 1. 1958) předmětem dědictví (dědička O. Š., která pak zemřela 13. 12. 1996 a jejím dědicem se stal stěžovatel). Výše náhrady také odpovídala tehdy platným předpisům. Tento závěr dle krajského soud odpovídá nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 8/2000, kdy pro uznání, eventuálně vyloučení restitučního titulu mimo jiné je právně významné i zjištění, zda vyplacená náhrada byla náhradou skutečně odpovídající tehdejším cenovým předpisům.
Dle názoru krajského soudu nebyl naplněn ani restituční titul dle §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. Stěžovatel argumentoval tím, že s nemovitostmi jeho právního předchůdce bylo nakládáno tak, že část byla zbourána ještě před vyvlastněním. Vzhledem k tomu, že dříve zbourané nemovitosti byly následně vyvlastněny a náhrada byla posléze poskytnuta i za majetek zbouraný ještě před vlastním vyvlastněním, krajský soud měl za to, že nezákonný akt nakládání s majetkem J. P. byl napraven.
Krajský soud se ztotožnil rovněž s názorem prvoinstančního soudu, že nárok je promlčen, když přijal argumentaci okresního soudu. Krajský soud se rovněž zabýval otázkou případné aplikace §3 odst. 1 obč. zák., tj. že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Dle názoru krajského soudu tomuto důvodu nelze přisvědčit, neboť stěžovatel výslovně uvedl, že nemohl podat žalobu, protože shromažďoval doklady. To však dle názoru krajského soudu není důvodem, pro který by nemohl podat žalobu včas, když na Pozemkový úřad se se svým nárokem obrátil ještě dříve, než podal vůbec výzvu adresovanou Statutárnímu městu Karviná. Doklady navíc mohly být zajišťovány i v průběhu řízení, tedy po podání žaloby.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. 8 Co 272/2006 podal stěžovatel dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako dovolání nepřípustné. Stěžovatel uplatňoval dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Stěžovatel argumentoval tím, že neodpovídá skutečnosti, že byla právnímu předchůdci stěžovatele vyplacena náhrada, neboť soudy nezohlednily, že J. P. nebyl oprávněn s přiznanou částkou disponovat, a to ani po splnění rozvrhového usnesení soudu, neboť finanční prostředky byly nadále uloženy na vázaném účtu, přičemž z něj nemohl peněžní prostředky vybírat. Dále napadal další právní názor soudu, že nejsou splněny podmínky definované v §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, neboť část nemovitostí byla zabrána před vyvlastňovacím řízením, takže následné vyvlastnění mělo legalizovat dřívější vyvlastňovací úkony a tento postup je dle názoru stěžovatele v zásadním rozporu s demokratickými zásadami a bylo jím porušeno jedno ze základních lidských práv právního předchůdce stěžovatele. Stěžovatel v dovolání rovněž napadl názor obecného soudu, že došlo k promlčení nároku stěžovatele, neboť dle jeho názoru je třeba v restitučních sporech otázku promlčení zkoumat důsledněji než ve sporech jiných, a to zejména z hlediska dobrých mravů. V jeho případě pak je třeba přihlédnout k tomu, že teprve poté, kdy po více než 6 letech od prvotního uplatnění restitučních nároků u pozemkového úřadu a po shromáždění veškerých dostupných materiálů nebyly nároky žalobce uspokojeny, podal stěžovatel žalobu, a pokud následně v soudním řízení povinná osoba vznesla námitku promlčení, je nutné považovat jeho jednání za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, jemuž nemůže být přiznána v soudním řízení ochrana.
Nejvyšší soud zhodnotil, že odvolací soud posuzoval projednávanou právní věc zejména podle §6 odst. 1 písm. n) a písm. r), §14 odst. 1 a §16 odst. 2, 4 a 5 zákona o půdě s tím, že dovolací soud nemohl dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud řešil právní otázky existence restitučních důvodů, opodstatněnosti nároku na náhradu za zaniklou nemovitost i otázku posouzení důvodnosti uplatněné námitky promlčení takového nároku, v daném případě v rozporu s hmotným právem, a dle názoru Nejvyššího soudu tu nešlo ani o právní otázky, které dosud nebyly vyřešeny v rozhodování dovolacího soudu a také tu nešlo o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že nebyly shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., ale ani podle jiného ustanovení o. s. ř., jež upravuje přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Stěžovatel v rámci své stížnosti v zásadě opakuje argumentaci předestřenou před obecnými soudy, když uvádí, že nesouhlasí se závěry obecných soudů, neboť dle jeho názoru mu nebyla vyplacena finanční náhrada za nemovitosti jeho předka J. P., které byly v roce 1955 protiprávně vyvlastněny a které nelze vydat. Porušení práva na spravedlivý proces pak stěžovatel spatřuje v nedostatečném a nepřezkoumatelném odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, který se dle jeho názoru nevypořádal řádně s jím uváděnými dovolacími důvody.
Stěžovatel má zejména za to, že je otázkou zásadního právního významu to, zda způsob vypořádání, kdy částka byla složena na vázaný účet a J. P. nebyl oprávněn s touto částkou bez omezení nakládat, lze považovat za vyplacení náhrady ve smyslu §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě. Odvolací soud se dle názoru stěžovatele touto otázkou vůbec nezabýval; pouze obecně shrnul, že odvolací soud neřešil právní otázku, která by nebyla vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu, nebo která by byla vyššími soudy posuzována rozdílně, aniž by uvedl byť jediné rozhodnutí, které by se uvedenou problematikou restitucí zabývalo. Dále pak uvádí, že rovněž nebylo dosud v dostupné judikatuře řešeno, zda faktické nakládání s nemovitostmi státem bez souhlasu jejich vlastníka, jakož i bez příslušného soudního či správního rozhodnutí, naplňuje skutkovou podstatu restitučního důvodu §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. Stěžovatel má dále za to, že Nejvyšší soud se nevypořádal ani s dalším důvodem jeho dovolání, a to s otázkou, zda námitka promlčení v posuzované věci představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
V souladu s ustanovením §32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníka řízení Nejvyšší soud, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil. Ústavní soud vyzval rovněž vedlejšího účastníka řízení Statutární město Karviná, aby se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil, to se však postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo.
Nejvyšší soud nepovažuje stížnost za důvodnou, když uvádí, že dovolací soud poukázal na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu (zejména stanoviska č. 8/1994 a č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), z nichž v relaci na tvrzené dovolací důvody vyplynulo, že námitky dovolatele směřující proti závěru o promlčení požadovaného nároku a nesprávně zjištěných skutkových závěrů, kterých se měl dopustit odvolací soud, nejsou podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. relevantní pro založení přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání dle §44 odst. 2 zák. o Ústavním soudu.
Ústavní soud zaslal stěžovateli k odpovědi vyjádření účastníka řízení, ke kterému však stěžovatel nezaujal žádná další stanoviska. Stěžovatel též vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání dle §44 odst. 2 zák. o Ústavním soudu.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některá ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.
Předně je namístě uvést, že z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel v podstatě otevřel spor - primárně - o výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší; Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá racionální základnu, resp. je na první pohled extrémní (viz výše). Takový závěr evidentně namístě není; právní názory, které obecné soudy aplikovaly, také rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.
Ve smyslu judikatury (II. ÚS 2339/07, II. ÚS 2837/07, II. ÚS 650/06, IV. ÚS 128/05 či II. ÚS 182/05) se Ústavní soud zabýval stěžovatelem primárně vymezenou otázkou (stěžovatel napadá pouze usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3588/2009-192 ze dne 24. 9. 2009), zda dovolací soud posuzoval přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak, aby byl respektován požadavek na naplnění Ústavou stanovených povinností soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy). Stěžovatel má za to, že v dovolání vymezil právní otázky, které dosud judikaturou nebyly řešeny a dovolací soud tento názor nesdílí, nicméně dle názoru stěžovatele se nedostatečně vypořádal s přípustností dovolání ve svém odůvodnění. Nejvyšší soud ovšem odkázal v rámci svého rozhodnutí na judikované názory, ze kterých v rámci svých úvah vycházel, tj. výslovně odkázal na stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996, str. 52, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, které řeší mimo jiné otázku lhůty k uplatnění nároků podle zákona o půdě, včetně otázky běhu promlčecí doby. Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů bylo učiněno v souladu s judikaturou a stěžovatel nepředložil žádnou relevantní právní otázku, kterou by bylo nutné vyřešit. Obecné soudy se rovněž zabývaly otázkou, zda uplatnění námitky promlčení nemůže být hodnoceno jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, kdy náležitě zdůvodnily, proč nepovažují argumentaci předestřenou stěžovatelem za relevantní.
Stěžovatelem dále vytýčené otázky zdají se být v tomto světle nadbytečné, neboť i kdyby byly podmínky restitučního důvodu dány, tj. právo by zde existovalo, nepožívá právní ochrany, neboť toto právo bylo uplatněno opožděně a vzhledem k tomu, že povinný vznesl námitku promlčení, nemůže být stěžovateli přiznáno.
Lze souhlasit se stěžovatelem, že nakládání s nemovitostí ze strany státu před vydáním aktu o vyvlastnění není v souladu s principy demokratického státu, nicméně stěžovatel opomíjí, že smyslem a účelem restitučního zákonodárství je napravit některé křivdy, nikoli všechny. Dále pak stěžovatel nezohledňuje skutečnost, že i za protiprávně užívané, resp. zbořené nemovitosti před vydáním rozhodnutí o vyvlastnění obdržel následně předchůdce stěžovatele finanční náhradu odpovídající cenovým předpisům platným v té době (resp. ji přesahující), takže se domáhá finanční náhrady znovu a požaduje finanční náhradu na státu dvakrát. Ačkoli byla finanční náhrada původně vázána na účtu, takže s ní předchůdce stěžovatele nemohl volně nakládat, později se stala předmětem dědictví a nakládání s ní bylo volně možné, tj. skutkové hodnocení obecných soudů není nelogické či znamenající nepředvídatelnou interpretační libovůli.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2010
Jan Musil v. r.
předseda senátu