ECLI:CZ:US:2010:3.US.2596.10.1
sp. zn. III. ÚS 2596/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. září 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti R. H., právně zastoupené JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem Dlážděná 12c, 641 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2010 sp. zn. 40 T 1/2003 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2010 sp. zn. 2 To 71/2010, za účasti Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci , jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Brně rozhodnuto tak, že peněžitá záruka 300.000,- Kč, složená dne 30. 8. 2002 stěžovatelkou k nahrazení vazby obviněného manžela B. H., připadá státu. Důvodem rozhodnutí prvoinstančního soudu byla skutečnost, že B. H. nenastoupil uložený nepodmíněný trest dobrovolně, a že musel být do výkonu trestu dodán policejními orgány poté, co po něm bylo vyhlášeno pátrání.
Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka stížností, kterou Vrchní soud v Olomouci jako nedůvodnou podle ust. §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl usnesením, napadeným ústavní stížností.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že napadená rozhodnutí pokládá za nesprávná. Podle jejího názoru se manžel B. H. nevyhýbal nástupu trestu a neskrýval se. Prý doma očekával, že od soudu obdrží příkaz k nástupu trestu, který však mu nebyl doručen a ani nevěděl o tom, že po něm pátrá policie. Stěžovatelka poukazuje na údajně neadekvátní zásah policejního komanda při manželově zadržení. Domnívá se proto, že nebyly splněny podmínky pro propadnutí peněžité záruky, kterou za manžela složila. Propadnutím peněžní kauce je prý poškozena ekonomicky, stará se o dvě děti, peníze na kauci si vypůjčila a nyní je musí vrátit věřiteli.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů; do jejich rozhodovací pravomoci je oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by jejich postup vybočoval z mezí ústavnosti (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98 dostupný v databázi NALUS).
V projednávané věci Ústavní soud především konstatuje, že argumentace stěžovatelky má zcela paušální charakter a neobsahuje žádné ústavně relevantní důvody, svědčící o porušení základních práv a svobod. Nyní předkládané argumenty byly stěžovatelkou uplatněny již před obecnými soudy, které se jimi důkladně zabývaly a v odůvodnění napadených rozhodnutí přiléhavě zdůvodnily jejich neopodstatněnost. Ústavní soud na tato odůvodnění, která pokládá za ústavně konformní, pro stručnost odkazuje.
Ústavní soud pokládá zjištění obecných soudů o tom, že odsouzený se vyhýbal nástupu trestu, za věcně správná. Lze poukázat zejména na to, že B. H. byl pravomocně odsouzen v roce 2004 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let za závažnou trestnou činnost [trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a za pokus trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 k §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 3 tr. zák.]. Již v roce 2004 mu byl nařízen nástup trestu (č. l. 1597 trestního spisu). Poté se odsouzený soustavně snažil výkon trestu oddálit, jednak opakovanými žádostmi o odklad nástupu trestu a neúspěšným návrhem na povolení obnovy řízení. Proti usnesení o zamítnutí návrhu na obnovu řízení podal B. H. ústavní stížnost, kterou Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou odmítl (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 770/10 ze dne 5. května 2010). Okolnosti, za nichž došlo dne 11. 3. 2010 k zadržení odsouzeného Policií ČR, při němž byla přítomna i stěžovatelka, svědčí jednoznačně o snaze odsouzeného vyhýbat se nástupu výkonu trestu (viz protokol na č. l. 1594 trestního spisu).
Po celou dobu trestního řízení si musela být stěžovatelka vědoma možných důsledků takového jednání B. H., zejména též možnosti propadnutí peněžité záruky, neboť na tyto důvody byla náležitě upozorněna (§73a odst. 6 tr. řádu).
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu