ECLI:CZ:US:2010:3.US.2617.09.1
sp. zn. III. ÚS 2617/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. února 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bohemia Trade Consulting, zájmového sdružení právnických osob, se sídlem Praha 1, Týnská 10, IČ: 49368036, zastoupeného JUDr. Renátou Sladkou, advokátkou v Praze 1, Týnská 10, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 2. 2009 č. j. 20 Cdo 2267/2008-776, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2007 č. j. 16 Co 335/2007-734 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 6. 2007 č. j. 31 E 622/98-680, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 4. 9. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 bylo ve věci výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí povinné CRESEUS, s. r. o., rozhodnuto mimo jiné tak, že se pohledávka stěžovatele (jakožto věřitele pohledávky zajištěné zástavním právem) ve výši 117 300 856 Kč vylučuje z uspokojení z rozvrhu z výtěžku prodeje nemovitostí. Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, avšak Městský soud v Praze je jako soud odvolací ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil. Stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze dovoláním, to však Nejvyšší soud odmítl, neboť dospěl k závěru, že není přípustné, a to ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že původní věřitel předmětné pohledávky, Banka Bohemia, a. s., tuto pohledávku převedla na právního předchůdce společnosti INTERNATIONAL INVESTMENT GROUP, a. s., ten ji převedl na společnost ALMA-S, a. s., ta pak na Bohemia Iuris Kapitál, a. s., která ji převedla na něj. Ke dni dražebního jednání byly přiloženy všechny smlouvy o postoupení pohledávky s výjimkou smlouvy, jež byla uzavřena mezi ALMA-S, a. s., a Bohemia Iuris Kapitál, a. s. Obecné soudy pak na základě této skutečnosti dospěly k závěru, že (stěžovatel) nedoložil své právní nástupnictví původního věřitele (pozn.: a nesplnil tak podmínku ve smyslu §336f odst. 2 o. s. ř.). Přitom tato smlouva byla dostatečně popsána (identifikována) následnou smlouvou o postoupení pohledávky, uzavřenou mezi ním a Bohemia Iuris Kapitál, a. s. Stěžovatel následně vytýká dovolacímu soudu, že pochybil, pokud neshledal důvody přípustnosti dovolání, neboť soud prvního stupně rozhodoval v rozporu s ustálenou judikaturou. Dovolací soud napadené usnesení opřel o svá předchozí rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 400/2006 a 20 Cdo 1084/2006, přičemž těmto rozhodnutím prý on "beze zbytku vyhověl". Při posouzení přihlášky ve smyslu §336f o. s. ř. je nutné rozlišení povinnosti jednak tvrdit a jednak prokázat vymahatelnost pohledávky a její zajištění zástavním právem. Při hodnocení, zda věřitel v druhém ohledu splnil svou procesní povinnost a připojil k přihlášce zákonu odpovídající listinu, je třeba postupovat za přiměřeného použití zásad uvedených v §132 o. s. ř., jestliže by nebylo "možné vyloučit, že s přihláškou byly v dané věci předloženy listiny, jež v úplnosti zákonem vyžadované skutečnosti dokládaly". Nejvyšší soud prý navíc zřejmě nevzal v úvahu své rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 443/2005, dle něhož se soud při prokazování sporných skutečností může opřít o své hodnocení vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu. Soudu prvního stupně stěžovatel vytýká, že jej nepoučil v tom ohledu, že pouhá citace chybějící, ovšem téměř jistě existující smlouvy o postoupení pohledávky (viz výše) nepostačuje k prokázání přechodu vlastnictví, a že tuto smlouvu má soudu předložit. Současně poukazuje na ustanovení §254 odst. 3 o. s. ř. s tím, že zákon jednoznačně nestanovuje způsob, kterým je nutno prokázat existenci a vlastnictví pohledávky zajištěné zástavním právem, takže je vždy na úvaze soudu, jaké důkazy budou dostačující. Příslušnou smlouvu předložil po rozvrhovém jednání, takže pro odvolací řízení byla založena ve spise.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Dle stěžovatele má pochybení obecných soudů spočívat (v principu) v tom, že buď dospěly k nesprávnému závěru, že (stěžovatel) neprokázal, že má vůči povinnému pohledávku zajištěnou zástavním právem, ačkoliv z listin jím předložených měla tato skutečnost vyplynout, případně že jej obecné soudy nepoučily, ač tak učinit měly, že danou skutečnost neprokázal a že tedy má příslušnou listinu (tj. smlouvu o postoupení pohledávky uzavřenou mezi ALMA-S, a. s., a Bohemia Iuris Kapitál, a. s.) předložit.
Ústavní soud však nemá, co by obecným soudům z hlediska ústavnosti, konkrétně pak z hlediska práva na spravedlivý proces, jehož porušení je v ústavní stížnosti namítáno, vytknul. Dražební vyhláškou měl být stěžovatel ve smyslu ustanovení §336b odst. 2 písm. i) o. s. ř. jako "další věřitel povinného" upozorněn, že se může domáhat uspokojení svých pohledávek zajištěných zástavním právem za předpokladu, že své pohledávky přihlásí nejpozději do zahájení dražebního jednání přihláškou, ve které uvede výši pohledávek a jejího příslušenství a prokáže-li ji příslušnými listinami. Že stěžovatel byl takto upozorněn, v ústavní stížnosti není zpochybněno. Stejně tak není v ústavní stížnosti tvrzeno, že by ve smyslu §336f odst. 2 věty druhé o. s. ř. v rozhodné době z obsahu spisu vyplývala skutečnost, že jde o (stěžovatelovu) pohledávku zajištěnou zástavním právem. Přitom zmíněnou přihlášku nelze považovat za návrh, takže se pro její podání neuplatní postup podle §43 o. s. ř., a soud tak přihlašovatele mj. k doložení předepsaných listin nevyzývá, což stěžovateli sdělil již dovolací soud (viz také Bureš J., Drápal. L., Krčmář, Z., a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, 7. vydání, C. H. Beck, s. 1648). Danou potřebu nelze vyvodit ani z hlediska principů spravedlivého procesu, protože dostatečného "poučení", jak v dané věci postupovat, se dotčeným subjektům dostává již cestou dražební vyhlášky.
Jestliže stěžovatel tvrdí, že zákon nedává jasné vodítko, jak příslušnou skutečnost prokázat (jaké listiny v daném ohledu předložit), pak sice nelze a priori vyloučit, že v některých případech mohou takové pochybnosti vznikat, nicméně v dané věci tomu tak není. Skutečnost, že je třeba prokazovat přechod (převod) předmětné pohledávky, ostatně byla stěžovateli zjevně známa, stejně tak mu bylo zřejmé, jakým způsobem to může učinit, jestliže sám předložil smlouvy o postoupení pohledávky (srov. také výše uvedenou publikaci, s. 1647, ve které se uvádí, že přihlašovatel spolu s přihláškou musí předložit listinu podle §256 odst. 2 o. s. ř., z níž vyplývá přechod práva). Jednu ze smluv o postoupení však (včas) nepředložil a v důsledku tohoto opomenutí nastala situace, že nebylo jeho právní nástupnictví (a tím postavení zástavního věřitele) k příslušné pohledávce dle názoru obecných soudů prokázáno. Posuzování dané otázky, tedy konkrétně pak zda stěžovatelovo právní nástupnictví bylo "dostatečně" prokázáno smlouvou o postoupení uzavřenou mezi ním a Bohemia Iuris Kapitál, a. s., je přitom věcí soudů obecných, a nikoli Ústavního soudu, který by mohl zasáhnout toliko v případě, že by jejich závěry bylo možno označit v duchu konstantní judikatury za "extrémní", případně svévolné. Takovéto pochybení ale zjištěno nebylo. I když bylo možno - vzhledem k obsahu v řetězci poslední smlouvy o postoupení pohledávky - předpokládat, že došlo k postoupení pohledávky na posledně uvedenou akciovou společnost, tuto skutečnost bylo třeba (do zahájení dražebního jednání) postavit najisto a vyloučit tak pochybnosti stran toho, zda tato společnost vůbec byla oprávněna pohledávkou takto disponovat. To však stěžovatel neučinil, a musí tudíž nést negativní právní důsledky podle zásady "nechť si každý střeží svá práva".
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu