ECLI:CZ:US:2010:3.US.2635.10.1
sp. zn. III. ÚS 2635/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti 1/ F. D. a 2/ D. D., zastoupených JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 4. 2008, č.j. 12 Co 514/2005-169, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, jelikož jsou přesvědčeni, že jim byla upřena ústavně zaručená práva, jmenovitě že jím došlo k porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 2. 2005, č. j. 7C 221/2001-130, uložil stěžovatelům (v řízení žalovaným), aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci P. Š. 1 000 000 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 3. 9. 2001 do zaplacení, a to z titulu bezdůvodného obohacení; co do příslušenství žalobu zčásti zamítl a rozhodl o povinnosti stěžovatelů k náhradě nákladů řízení. Vycházel z toho, že dne 27. 1. 2000 byla mezi účastníky řízení uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl "objekt č. p. 65/18 s pozemky blíže smlouvou vymezenými", sjednaná cena činila 3 800 000 Kč, a pro právní vady nemovitosti žalobce poté (15. 3. 2000) od smlouvy odstoupil. Jelikož na základě provedeného dokazování (listinnými důkazy, výslechem svědků, záznamem z videokazety) zjistil, že postupně (30. 11. 1999, 18. 1. 2000 a 3. 3. 2000) žalobce zaplatil žalovaným celkem 1 000 000 Kč, dospěl soud k závěru, že v tomto rozsahu je jeho nárok na vrácení bezdůvodného obohacení oprávněný.
Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. I když oproti soudu prvního stupně uzavřel, že kupní smlouva nebyla pro absenci podpisu jednoho z žalovaných platně uzavřena, ztotožnil se s ním v úsudku o vzniku bezdůvodného obohacení na jejich straně, jestliže bylo žalobcem ze smlouvy plněno. Vycházeje z výsledků provedeného dokazování konstatoval, že žalobce unesl v řízení důkazní břemeno, resp. uvedl, že "výpověď žalobce se jeví jako věrohodnější a proto jeho tvrzení o úhradě části kupní ceny uvěřil".
Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 6. 2010, č. j. 30 Cdo 4424/2008-193, dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5, věta prvá, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř., s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam, jestliže se z dovolání podává, že bylo podáno jednak z důvodu §241a odst. 3 o. s. ř. a současně, že stěžovatelé ani svými tvrzeními k dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. otázku zásadního právního významu neotevřeli. K námitce nesprávného hodnocení důkazů ohledně zaplacení sporné částky (s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 191/05) uvedl, že soudy "čerpaly své skutkové závěry z řady důkazů" a "pořízený videozáznam se tak v daném případě nejeví jako určující".
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že napadené rozhodnutí nemá oporu v provedeném dokazování, když zejména provedení důkazu videozáznamem je nepřípustné, je-li projevem osobní povahy a jako takový může být použit toliko se svolením všech zúčastněných osob. Podle stěžovatelů není rozhodnutí ani řádně odůvodněno, neboť z něj nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a odpovídajícími právními závěry na straně druhé, přičemž odvolací soud se "spokojil pouze se strohým konstatováním, že výpověď žalobce a jeho otce považuje za věrohodnější".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění (§120 odst. 1, 2 o. s. ř.). Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§134, §135 o. s. ř.).
To je relevantní i v dané věci, jestliže se námitky stěžovatelů - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jim nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že obecné soudy porušily zákonem stanovená procesní pravidla dokazování.
Ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 o. s. ř. a následující), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatelů neshledal.
Stěžovatelům lze sice přisvědčit v jejich tvrzení, že v řízení byla jako důkaz užita videonahrávka pořízená z jednání mezi jedním ze stěžovatelů a žalobcem, k jejímuž pořízení nedal stěžovatel souhlas a tudíž se jedná o důkaz získaný v rozporu s ustanovením §12 občanského zákoníku. Z předloženého procesního spisu, zejména pak z protokolu o ústním jednání z 9. 12. 2004 (na č. l. 115-116), je však zjevné, že s provedením tohoto důkazu při jednání stěžovatelé (resp. stěžovatel 1/) a jejich právní zástupkyně souhlasili, když navrhli, aby byl "proveden (její) přepis soudem", popřípadě aby jim byla za tímto účelem videokazeta zapůjčena, a požadovali aby bylo zkoumáno, zda "záznam zvukový odpovídá videonahrávce a bylo prokázáno, že nebylo manipulováno se zvukem a obrazem".
Z odůvodnění napadených rozhodnutí se pak současně podává, že oba soudy (jak ostatně uvedl i Nejvyšší soud) založily svá skutková zjištění i na jiných provedených důkazech (zde zejména důkazech listinných a výslechem svědků), a při jejich hodnocení postupovaly v souladu se standardními zásadami, podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Pokud poté na jejich základě učinily logicky odůvodněná skutková zjištění, jež zjevně obstojí i za procesní situace, kdy by nebylo možno ke spornému důkazu videonahrávkou přihlédnout, není Ústavní soud oprávněn - k tvrzení stěžovatelů - co do výsledku proces dokazování zpochybnit, a to ani v případě, že by přicházelo v úvahu i hodnocení důkazů jiné.
Vytýkají-li nyní stěžovatelé obecným soudům (zde především soudu odvolacímu) i absenci vztahu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a odpovídajícími právními závěry na straně druhé, nečiní ve skutečnosti nic jiného, než že oponují hodnocení provedených důkazů, resp. váze, kterou jim odvolací soud přičítal. Bylo však řečeno, že Ústavní soud není "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, a zejména ne instancí skutkovou; právě k tomu jej však stěžovatelé vyzývají.
O existenci ústavněprávně relevantních vad v procesu vytváření skutkového základu věci, jak byly výše vymezeny, v daném případě tedy nejde, přičemž obecným soudům nelze ani relevantně vytknout, že svůj závěr o tom, že stěžovatelům bylo žalobcem poskytnuto tvrzené plnění, adekvátně neodůvodnily.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu