ECLI:CZ:US:2010:3.US.2667.10.1
sp. zn. III. ÚS 2667/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. září 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti D. Š., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kůtou, advokátem se sídlem Soukenická 23, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. listopadu 2009 č. j. 10 P 243/2001-1826 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2010 č. j. 15 Co 128/2010-1892, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. 9. 2010, napadá stěžovatel podle obsahu ústavní stížnosti oba v záhlaví tohoto usnesení označené rozsudky, přičemž se dovolává porušení celé řady článků Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 7, čl. 8, čl. 32, čl. 36, čl. 37 odst. 2, odst. 3, čl. 38, Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva") (čl. 3, čl. 4, čl. 12, čl. 13, čl. 14, čl. 19, čl. 27, čl. 29, čl. 31), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy ČR.
Ve vztahu k napadeným rozsudkům obou obecných soudů stěžovatel namítá, že v průběhu řízení nebyl náležitým způsobem zjištěn skutkový stav věci, neboť zejména v řízení před soudem prvního stupně nebyly provedeny některé stěžovatelem navržené důkazy, aniž však soud prvního stupně "dostatečně přesvědčivě" vyložil, proč jejich provedení nepovažoval za nezbytné. Podle tvrzení stěžovatele se soud měl podrobněji zabývat skutečnými příjmy matky nezletilého I. Š. a jejími majetkovými poměry. Zásadní nesouhlas vyslovuje stěžovatel s tím, že mu soudem byla uložena povinnost uhradit matce dlužné výživné za situace, v níž bylo údajně prokázáno, že jeho výše nebyla matkou nezletilého na úhradu jeho potřeb v době, kdy byl svěřen do její péče, spotřebována.
Soudu prvního stupně stěžovatel dále vytýká nepřiměřeně dlouhé řízení trvající déle než čtyři roky, během nichž narůstal i dluh stěžovatele na výživném. Oba soudy údajně při svém rozhodování dostatečným způsobem nezohlednily další dvě vyživovací povinnosti stěžovatele i alkoholismus matky nezletilého.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 3 ve věci péče o nezletilého D. Š. rozhodl o návrhu stěžovatele (otce nezletilého D.) na snížení výživného a na svěření do jeho péče tak, že nezletilého D. svěřil do péče otce; matce uložil povinnost přispívat na jeho výživu částkou 1 800,- Kč měsíčně, přičemž vyčíslil nedoplatek matky na výživném za dobu od 27. 1. 2009 do 30. 11. 2009 ve výši 18 240,- Kč, který matka zaplatí ve dvou splátkách (výrok I.), dále snížil výživné stěžovatele za dobu od 1. 4. 2006 do 27. 1. 2009 z 5 000,- Kč na částku 3 500,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).
Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že rozsudkem z roku 2005 stanovené výživné ve výši 5 000,- Kč, které měl stěžovatel platit k rukám matky dítěte, vycházelo ze schválené dohody rodičů, ale její výše již neodpovídá finančním a výdělkovým možnostem stěžovatele a jeho dalším dvěma vyživovacím povinnostem.
V roce 2008 stěžovatel navrhl, aby byl nezletilý D. svěřen do jeho výchovy a matce aby byla stanovena vyživovací povinnost na nezletilého ve výši 3 000,- Kč. Předběžným opatřením byl nezletilý podle §76a o. s. ř. svěřen do výchovy otce, neboť soud zjistil, že matka požívá alkoholické nápoje a nezletilý D. její výchovu odmítá.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že stěžovatel má pro výchovu svého syna dobré podmínky, na rozdíl od matky, která začala konzumovat alkoholické nápoje, takže takové výchovné prostředí nezletilému nevyhovovalo. U obou rodičů došlo ke změnám poměrů - matka pobírá plný invalidní důchod, sociální dávky a výživné na staršího syna. Stěžovatel, který byl do roku 2005 zaměstnán jako příslušník Cizinecké policie ČR, již od tohoto roku u policie nepracuje a v roce 2006 se mu narodily dvě dcery, k nimž má vyživovací povinnost. Od té doby stěžovatel pracoval v bezpečnostní agentuře, a soukromě podnikal, takže jeho příjmy jsou údajně nižší, okolo 20 000,- Kč měsíčně.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jímž bylo matce stanoveno výživné, potvrdil; změnil výrok o nedoplatku matky na výživném za dobu od 27. 1. 2009 do 31. 5. 2010 na částku 13 100,- Kč (výrok I.). Ostatní výroky pod body II. a II. potvrdil. (výrok II.).
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele z hlediska jím tvrzených porušení základních práv a svobod dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti lze rozdělit do dvou úrovní:
1) námitky týkající se údajně nepřiměřené délky soudního řízení před soudem prvního stupně;
2) námitky vztahující se k důkaznímu řízení.
K namítané nepřiměřenosti délky řízení před soudem prvního stupně Ústavní soud konstatuje, že by mohl ve prospěch stěžovatele zasáhnout jen tehdy, jestliže by tyto průtahy byly stále aktuální, tzn. jestliže by zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele i v době podání ústavní stížnosti stále trval. Z připojených listin bylo zjištěno, že ve věci rozhodl soud prvního stupně dne 5. 11. 2009, přičemž tento rozsudek napadli odvoláním oba rodiče nezletilého D. Odvolání účastníků bylo v krátké lhůtě řádně projednáno a rozhodnuto o něm dne 27. 5. 2010; je tedy zřejmé, že k tvrzeným průtahům řízení v době podání předmětné ústavní stížnosti již nedocházelo. Z tohoto důvodu ani nebylo možné uvažovat o postupu podle §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Námitka stěžovatele, že "nepřiměřeně dlouhá" délka řízení před soudem prvního stupně údajně způsobila i nárůst jeho dluhu na výživném, je zcela irelevantní, neboť stěžovateli zajisté nic nebránilo v tom, aby původně dohodnuté výživné řádně a včas platil a to navíc za situace, v níž nezletilý až do ledna 2009 pobýval u matky.
Pokud se týká námitek vztahujících se k údajně nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu věci, zejména pak výdělečným či majetkovým poměrům matky nezletilého, Ústavní soud se s tímto tvrzením stěžovatele neztotožňuje.
Je třeba připomenout, že řízení ve věci péče o nezletilého D. je svým charakterem řízením nesporným, které ovládá zásada vyšetřovací. Soud je tedy sám povinen zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, což však neznamená, že je povinen provádět i hodnotit všechny účastníky řízení navržené důkazy, pokud nejsou pro rozhodnutí ve věci samé relevantní.
Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soud neměl o výdělkových a majetkových poměrech matky nezletilého žádné zásadní pochybnosti. Bylo prokázáno, že je plně invalidní, pobírá i sociální dávky a výživné na druhého syna. Její občasné brigády, v rámci reálně existujícího zdravotního omezení, nemohou nijak zásadně změnit její současnou, poměrně neutěšenou finanční situaci.
Opačná situace nastala v případě zjišťování výdělků stěžovatele a jeho majetkových poměrů. Zde vyšly najevo značné rozpory v jeho tvrzeních o příjmech a majetkových poměrech. Na jedné straně stěžovatel uváděl nemožnost přispívat dohodnutou částkou na výživu svého syna, na straně druhé však neváhal investovat částky v řádu statisíců do nemovitosti cizího vlastníka či do nákupu několika automobilů. Taková protichůdná či nevěrohodná tvrzení bezesporu ztížila a prodloužila důkazní řízení u soudu prvního stupně. Jak ostatně vysvětlil již zmiňovaný soud, v průběhu řízení byly oběma rodiči předkládány různé listinné důkazy, vyjádření, stanoviska či repliky, jejichž význam pro skutková zjištění v předmětné věci nebyl podstatný.
Jestliže stěžovateli byla soudem snížena výše výživného na nezletilého D. za období od 1. 4. 2006 do 27. 1. 2009, byla důvodem tohoto rozhodnutí nepochybně i skutečnost, že stěžovateli v roce 2006 přibyly další vyživovací povinnosti k jeho dcerám. Neobstojí proto námitka, že soudy tuto skutečnost při svém rozhodování nevzaly v úvahu.
Ústavní soud ze všech výše vyložených důvodů ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu