ECLI:CZ:US:2010:3.US.2727.09.1
sp. zn. III. ÚS 2727/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. T., zastoupeného Mgr. Pavlem Marťánem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Latrán 193, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 8. 2009 č. j. 22 Co 1498/2009-184, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek vydaný v jeho občanskoprávní věci s odůvodněním, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 5 C 5/2008 se podává, že stěžovatel (žalobce) se u tohoto soudu domáhal, aby žalované (V. G.) byla uložena povinnost zaplatit mu 18.790 Kč z titulu náhrady škody, jež mu měla vzniknout v důsledku pádu sněhu ze střechy jejího (sousedícího) domu.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 9. 4. 2009 č. j. 5 C 5/2008-153 žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že předpoklady vzniku odpovědnosti žalované dány nejsou; jednak nebyl prokázán tvrzený mechanismus a vznik škody a jednak nebylo shledáno, že by žalovaná porušila relevantní právní povinnost, včetně povinnosti podle §415 obč. zák.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. 8. 2009 č. j. 22 Co 1498/2009-184 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, jelikož skutková zjištění i právní závěry v něm vyslovené měl za správné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti považuje soudy podaný výklad ustanovení §415 obč. zák. za protiústavní a "odporující zásadám spravedlnosti". Rozhodující skutečností pro posouzení důvodnosti žaloby nebyla podle jeho názoru povinnost žalované umístit na střechu zachytávače sněhu (uložená jí rozhodnutím Městského úřadu v Kaplici ze dne 29. 6. 2004 č. j. 486/04), nýbrž okolnost, že žalovaná věděla o velkém množství sněhu na své střeše a měla činit i jiná opatření, kupříkladu sníh postupně odstraňovat, aby jeho případný pád nebyl natolik masivní. Stěžovatel je současně přesvědčen, že vznik škody (v jejích jednotlivých částech) náležitě prokázal.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Není-li však, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. Ve skutkové rovině pak může být posouzena pouze otázka, zda hodnocení důkazů není zatíženo zjevným logický omylem, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu v provedených důkazech, a zda učiněné závěry nejsou s nimi v "extrémním nesouladu".
Stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
To je zde významné potud, že právě tak je tomu v dané věci.
Posuzovaná ústavní stížnost totiž představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů, a v ní obsažená argumentace nikterak nesměřuje do zde jedině významné roviny ústavněprávní; stěžovatel očividně očekává (nepřípustně), že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí přezkumu z pozice běžné instanční (opravné) instance. Absence ústavněprávně relevantních námitek pak sama vylučuje, aby ústavní stížnost byla (z pohledu stěžovatelova zájmu) úspěšně projednatelná, resp. způsobuje, že - ve smyslu vyloženém shora - je návrhem zjevně neopodstatněným.
Jako takovou Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Již jen na vysvětlenou stěžovateli se sluší uvést, že povinnost předcházet škodám spočívá v nutnosti zachovávat takový stupeň bedlivosti, který lze ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku; nelze jej však vykládat jako povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003 sp. zn. 25 Cdo 618/2001). Upevnila-li žalovaná na střechu zachytávače sněhu tak, jak jí bylo uloženo rozhodnutím městského úřadu, rozumně předpokládala, že učinila dostatečné opatření k zamezení pádu sněhu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu