ECLI:CZ:US:2010:3.US.2882.09.1
sp. zn. III. ÚS 2882/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti SILO TRANS s. r. o., sídlem Plzeň, Dopravní 33, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá ulice 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2009 sp. zn. 1 Cmo 44/2009 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. 48 Cm 89/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro tvrzená porušení ustanovení čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a ustanovení čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.
Shora identifikovaným usnesením Krajského soudu v Plzni byla stěžovatelce uložena pořádková pokuta ve výši 30.000 Kč, a rovněž ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil.
Krajský soud přikročil k uložení předmětné pořádkové pokuty poté, co stěžovatelka odmítla předložit dokladovou inventuru závazků a pohledávek za roky 2003 a 2004 a přiznání k DPH za roky 2003 až 2005 včetně daňové evidence.
Stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí za protiústavní, neboť dle jejího názoru nemůže být ve sporném (občanskoprávním) řízení účastník řízení nucen předkládat proti své vůli soudem vyžadované listinné důkazy; neučiní-li tak, může se tato okolnost odrazit toliko v pro něj nepříznivém meritorním rozhodnutí, není však podkladem pro uložení pořádkové pokuty. I jinak má stěžovatelka za to, že nemůže být ediční povinnost bezbřehá, pročež musí respektovat mimo jiné (jako v projednávané věci) obchodní tajemství, a výzva soudu musí být určitá, aby bylo zřejmé, co má být k důkazu vydáno.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí obecných soudů o uložení pořádkové pokuty (§53 odst. 1 o. s. ř.) jsou vzhledem ke své povaze v zásadě způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, otevírá se - ve smyslu standardní judikatury Ústavního soudu - možnost jejich přezkumu i z pozic ústavněprávních.
Podle standardní judikatury Ústavního soudu jsou pořádkové pokuty ukládané v řízení před obecnými soudy zpravidla zákonnou sankcí za deliktní jednání, zamýšlenou jako preventivní a současně represivní opatření veřejné moci. Z toho plyne, že osoba postižená pořádkovou pokutou musí mít k dispozici procesní záruky předpokládané v hlavě páté Listiny, přičemž z povahy předmětné sankce je přitom zřejmé, že požadavky na spravedlivý proces nemusí však být tytéž jako při rozhodování o vině a trestu obviněného dle trestněprávních předpisů. V zásadě nutno požadovat, aby pořádková pokuta byla rozumně proporcionální k deliktu, aby postižená osoba měla možnost se vyjádřit a měla k dispozici přiměřený opravný prostředek proti prvostupňovému rozhodnutí.
Rozhodnutí obecných soudů o uložení pořádkové pokuty tyto požadavky naplňují, a stěžovatelka ostatně jejich deficit v ústavní stížnosti ani nenamítá.
Současně není důvod oponovat názoru odvolacího soudu, že povinnost dle rozhodného ustanovení §129 odst. 2 o. s. ř. nestíhá jen tzv. třetí osoby, nýbrž dopadá i do procesních postavení účastníků řízení, jedním z nichž byla právě stěžovatelka.
Stejně tak neobstojí stěžovatelčina námitka, že výzva soudu k předložení dotčených listin nebyla dostatečně určitá; stěžovatelka odmítala předložení vyžadovaných listinných důkazů principielně, pročež ani případná "neurčitost" soudní výzvy nemohla hrát relevantní roli (věděla, o co jde). Nepřípadnou je konečně i námitka týkající se neúplnosti předloženého soudního spisu, neboť v odvolacím řízení řešená otázka byla otázkou právní (stěžovatelka zastávala názor, že ediční povinnost se nevztahuje na účastníky kontradiktorního řízení), a proto případná absence kompletního spisového materiálu nemůže bez dalšího zakládat porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka ostatně ani výslovně nedovolávala.
Adekvátnost pořádkové sankce odpovídá pak vnitřní logice ustanovení §120 odst. 3 o. s. ř., podle kterého platí, že soud může provést i jiné než účastníky navržené důkazy, pakliže jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Stěžovatelka nedokládá, že tomu tak nebylo, a že by nezbytná zjištění skutkového základu bylo možné založit na (jejím) nesplnění povinnosti k tvrzení, resp. k důkazu. Limitním - v obecné rovině - by mohla být úvaha o omezeních soudního příkazu ke splnění ediční povinnosti v situaci, kdy by mohlo jít o zákaz sebeobviňování (typicky ovšem v řízení trestním), případně o zásah do ústavněprávně chráněného soukromí; avšak ani to stěžovatelka netvrdí.
Dospěly-li krajský a vrchní soud na základě interpretace příslušných zákonných ustanovení k závěru, že ustanovení §129 odst. 2 o. s. ř. nevylučuje, při uvážení konkrétních okolností souzené věci, uložení pořádkové pokuty ve smyslu §53 o. s. ř., pak tento postup obecných soudů nenese znaky excesu vybočujícího z postulátů hlavy páté Listiny, resp. nelze jej označit za svévolnou interpretaci či aplikaci práva, což je pro daný ústavněprávní přezkum určující.
Je proto namístě závěr, že se stěžovatelce doložit zásah (porušení) do jejích základních práv doložit nezdařilo.
Pak je namístě připomenout, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného je zjevné, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu