ECLI:CZ:US:2010:3.US.2894.07.1
sp. zn. III. ÚS 2894/07
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) - ze dne 14. září 2010 sp. zn. III. ÚS 2894/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V. proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. září 2003 č. j. 56 C 151/2000-32 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. července 2007 č. j. 11 Co 448/2007-82 ve věci vydání rozsudku pro zmeškání, za účasti Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení.
Rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. září 2003 č. j. 56 C 151/2000-32 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. července 2007 č. j. 11 Co 448/2007-82 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 8. listopadu 2007, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. listopadu 2007, stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení částky 18 000 Kč s příslušenstvím, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že vedlejší účastnice (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) podala dne 25. října 1999 u Okresního soudu v Ostravě žalobu na náhradu škody, která jí vznikla v důsledku dopravní nehody zaviněné stěžovatelem, a zároveň podala návrh na vydání platebního rozkazu. Vydaný platební rozkaz ze dne 16. září 2002 č. j. 56 C 151/2000-8 byl pro nemožnost doručení do vlastních rukou zrušen. Okresní soud v Ostravě nařídil ve věci jednání na den 10. září 2003 a vydal rozsudek pro zmeškání ze dne 10. září 2003 č. j. 56 C 151/2000-32, na jehož základě je stěžovatel povinen zaplatit žalobkyni částku 18 000 Kč s 11% úrokem z prodlení od 25. října 1999 do zaplacení a dále je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 9 957 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Vzhledem k tomu, že se rozsudek nepodařilo stěžovateli doručit, soud svým usnesením ze dne 26. dubna 2004 č. j. 56 C 151/2000-40 ustanovil stěžovateli opatrovníka - justiční čekatelku u Okresního soudu v Ostravě.
Dne 31. října 2006 bylo stěžovateli doručeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. září 2006 č. j. 35 Nc 11121/2006-3, na jehož základě soud nařídil exekuci. Stěžovatel uvádí, že teprve v tomto okamžiku se dozvěděl, že je proti němu vedeno u Okresního soudu v Ostravě řízení.
Dne 7. listopadu 2006 stěžovatel podal proti rozsudku pro zmeškání odvolání z důvodu nesplněných zákonných podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. května 2007 č. j. 56 C 151/2000-69 bylo odvolání stěžovatele odmítnuto jako opožděné. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále též "odvolací soud") v záhlaví označeným usnesením tak, že potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Toto usnesení bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 11. září 2007.
Stěžovatel vytýká Okresnímu soudu v Ostravě (dále též "soud prvního stupně"), že vyvinul minimální úsilí za účelem doručování písemnosti do místa, kde se stěžovatel zdržuje. Soud doručoval na adresu v O., R. 234, což bylo v době, kdy došlo ke škodné události, skutečně místo, kde se stěžovatel zdržoval. Z této adresy také komunikoval s právním zástupcem žalobkyně ve snaze o mimosoudní vyřešení sporu. Během pokusu o mimosoudní řešení se však s rodinou přestěhoval do P. Své nové bydliště, které se nacházelo na adrese P. 3, K. 127, stěžovatel oznámil právnímu zástupci žalobkyně dopisem ze dne 11. října 1999 a ten na něj reagoval v odpovědi ze dne 20. října 1999. Stěžovatel tvrdí, že právní zástupce žalobkyně prokazatelně věděl již v této době o změně jeho bydliště, přesto záměrně uváděl nesprávnou adresu a na výzvu soudu k součinnosti ze dne 28. ledna 2004 odpověděl, že zná pouze adresy O., R. 234 a P., V. 131. Posléze uvedená adresa je adresa bytu, kde stěžovatel bydlel se svojí manželkou a na základě dohody o nájmu bytu ze dne 27. ledna 1999 byt vyklidil. Stěžovatel dále vytýká soudu prvního stupně, že když znovu doručoval na adresu, kde se stěžovatel skutečně zdržoval, označil soud chybně číslo domu (namísto K. 127, K. 122) a zásilka přišla zpět s poznámkou, že adresát je neznámý. Z těchto důvodů stěžovatel namítá, že mu nebylo řádně doručeno a nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání.
Stěžovatel dále s odkazem na judikaturu Ústavního soudu nesouhlasí s ustanovením opatrovníka z řad justičních čekatelů u Okresního soudu v Ostravě.
Podle názoru stěžovatele soud prvního stupně dále pochybil při určení výše náhrady škody, neboť opominul skutečnost, že v držení žalobkyně byl stále předmětný havarovaný automobil, jehož cena měla být odečtena od výsledné škodné částky.
Odvolacímu soudu pak stěžovatel vytýká, že se nevypořádal s námitkami obsaženými v odvolání, neposoudil rozpory mezi tvrzeními obsaženými v žalobě a listinnými důkazy a vycházel z toho, že zásilka je doručená, aniž by zjišťoval, zda byly splněny podmínky pro náhradní doručení.
Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro porušení jeho práva na spravedlivý proces.
II.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření soudu prvního stupně i soudu odvolacího k ústavní stížnosti.
Okresní soud v Ostravě ve svém vyjádření odkazuje na odůvodnění obou ústavní stížností napadených rozhodnutí. Dále, s ohledem na nepřesnosti uváděné v ústavní stížnosti stěžovatele, uvádí, že žalobce ve své žalobě doručené soudu dne 25. října 1999 uvedl adresu trvalého pobytu stěžovatele v P. 3, V. 131, a dále adresu současného bydliště v O., R. 234. Vydaný platební rozkaz byl spolu s žalobou stěžovateli doručován nejdříve na adresu faktického pobytu, tedy v O., R. 234, odkud se zásilka vrátila soudu zpět s poštovní relací "vystěhován K. 127, P. 3", a proto byla dále zásilka doručována na tuto adresu dne 7. listopadu 2002, odkud se vrátila soudu zpět s tím, že na této adrese je stěžovatel neznámý. Jak však vyplývá z vyjádření Okresního soudu v Ostravě, na obálce bylo soudem uvedeno nesprávné číslo popisné. Vzhledem k tomu, že z výpisu z centrální evidence obyvatel bylo ověřeno, že žalovaný má od 2. srpna 1995 stále trvalé bydliště v P. 3, V. 131, byla mu žaloba i platební rozkaz doručovány na tuto adresu, odkud se opětovně vrátila nevyžádaná zpět. Stěžovatel byl k ústnímu jednání s poučením o možnosti vydání rozsudku pro zmeškání předvolán z adresy trvalého pobytu, zásilka mu byla uložena dne 17. července 2003 a jako nevyžádaná vrácena zpět Okresnímu soudu v Ostravě dne 30. července 2003; na základě toho byl vydán rozsudek pro zmeškání, jelikož fikce doručení nastala v souladu s §46 odst. 4 větou druhou zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
Soud prvního stupně dále poukazuje na nečinnost stěžovatele, který měl možnost požádat poštovního přepravce např. o vyzvedávání poštovních zásilek na jiné zvolené poště. Soud tedy pátral v souladu s ustanoveními o. s. ř. a ustálenou soudní praxí po pobytu stěžovatele a zjistil, že i nadále je hlášen k trvalému pobytu na V. 1943/131 a není ve výkonu trestu. Proto mu byl v souladu s §29 odst. 3 o. s. ř. pro doručení rozsudku ustanoven procesní opatrovník.
Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že do roku 2005 bylo běžnou praxí, že okresní soudy ustanovovaly účastníkům, jejichž pobyt nebyl znám, opatrovníky z řad justičních čekatelů.
Vedlejší účastnice se svých práv v postavení vedlejší účastnice výslovně vzdala.
III.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti ústavní stížnosti, zejména zda byla dodržena lhůta pro její podání. Napadený rozsudek Okresního soudu v Ostravě nabyl totiž právní moci - podle vyznačení ve spisu - již 20. července 2004, aniž by proti němu opatrovník stěžovatele podal odvolání. Ústavní soud se obdobnou otázkou ve své předchozí rozhodovací praxi již opakovaně zabýval a dospěl k závěru, že pokud je podstatou ústavní stížnosti právě otázka, zda příslušný orgán postupoval správně, když účastníku řízení ustanovil opatrovníka coby osobě neznámého pobytu, přičemž z tohoto důvodu nebylo rozhodnutí ve věci účastníku nikdy doručeno, a nemohl tak vyčerpat všechny prostředky poskytnuté zákonem k ochraně jeho práv, je taková ústavní stížnost projednatelná. Lhůtu k podání ústavní stížnosti v takovém případě počítal ode dne, kdy se účastník o existenci rozhodnutí dozvěděl [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 351/04 ze dne 4. listopadu 2004 (N 167/35 SbNU 267), nález sp. zn. II. ÚS 565/03 ze dne 27. října 2004 (N 160/35 SbNU 195) a další].
Nyní projednávaný případ je z hlediska postavení stěžovatele v řízení před obecným soudem srovnatelný. I v této věci je důvodem podání stížnosti skutečnost, že stěžovateli byl v řízení před soudem ustanoven opatrovník, kterému byl následně rozsudek doručen. Stěžovatel tím nedostal příležitost podat proti němu odvolání, sám opatrovník zůstal v řízení nečinný, a rozsudek tak nabyl právní moci. Stěžovatel se o jeho existenci dozvěděl až 31. října 2006 v souvislosti s převzetím usnesení o nařízení exekuce. Poté dne 7. listopadu 2006 podal odvolání proti rozsudku pro zmeškání, které bylo Okresním soudem v Ostravě odmítnuto jako opožděné. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání, o kterém bylo rozhodnuto napadeným usnesením odvolacího soudu ze dne 31. července 2007, a právnímu zástupci stěžovatele bylo toto usnesení doručeno dne 11. září 2007.
Pokud tedy stěžovatel podal ústavní stížnost dne 9. listopadu 2007, učinil tak ve lhůtě stanovené zákonem.
Po přezkoumání ústavní stížnosti, přiložených listin a vyžádaného spisu sp. zn. 56 C 151/2000 vedeného u Okresního soudu v Ostravě Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
K podmínkám pro ustanovení opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt nebyl znám, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že šetření pobytu takové osoby musí být řádné a dostatečné [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 559/2000 ze dne 25. září 2002 (N 111/27 SbNU 233), nález sp. zn. II. ÚS 351/04 ze dne 4. listopadu 2004 (N 167/35 SbNU 267), nález sp. zn. II. ÚS 629/04 ze dne 31. března 2005 (N 69/36 SbNU 731), nález sp. zn. II. ÚS 2704/07 ze dne 28. února 2008 (N 44/48 SbNU 521) a další].
Stěžovateli je třeba přisvědčit v tom, že Okresní soud v Ostravě nevyčerpal všechny dostupné možnosti ke zjištění jeho pobytu. Ze spisu je patrno, že soud si sice vyžádal zprávu z Centrální evidence obyvatel a z Centrální evidence vězňů, neučinil však další vhodná opatření ke zjištění skutečného pobytu stěžovatele, jako je např. dotaz na orgán správy sociálního zabezpečení či možnost požádat o součinnost policejní orgán k ověření, zda a kdo v místě trvalého pobytu stěžovatele bydlí a mohl by podat soudu podrobnější informace, případně i výpověď poštovního doručovatele k ověření, na základě jakých informací jím byla učiněna poznámka o tom, že adresát se odstěhoval, případně je v místě bydliště neznámý [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1778/08 ze dne 29. října 2008 (N 185/51 SbNU 277)]. V projednávané věci Okresní soud v Ostravě navíc pochybil, když při doručování uvedl adresu se špatným číslem popisným. Tato vada měla za následek další neúspěšný pokus o doručení rozhodnutí stěžovateli. Lze souhlasit s tím, že stěžovatel mohl využít možnosti, které mu zajistí doručování na jeho faktickou adresu, které umožňují služby České pošty. Vady řízení však Ústavní soud shledal i na straně soudů a takový stav nemůže být za daných okolností k tíži stěžovatele.
Další zásadní vadou řízení je, že opatrovnicí stěžovatele byla ustanovena justiční čekatelka Okresního soudu v Ostravě. Na problematičnost praxe ustanovování opatrovníků z řad justičních čekatelů Ústavní soud poukázal již v nálezu sp. zn. II. ÚS 629/04 ze dne 31. března 2005 (N 69/36 SbNU 731), v němž konstatoval, že pokud byl soudem ustanoven jako opatrovník justiční čekatel, který je zaměstnán u téhož soudu, pak tento postup správným shledat nelze. Při ustanovení opatrovníka je nutné přísně vážit, aby nedošlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného. Opatrovník je osobou, která má v řízení hájit práva a oprávněné zájmy účastníka, kterého zastupuje. Podle názoru Ústavního soudu je spíše těžko představitelné, aby pracovník soudu v postavení opatrovníka účastníka řízení ve věci řešené týmž soudem jakkoliv brojil proti postupu a rozhodnutí soudu. Naopak je v takovém případě velmi pravděpodobný konflikt mezi zájmem zaměstnavatele opatrovníka (a tím i jeho samotného) na co nejrychlejším skončení věci a zájmem účastníka řízení, kterého má zastupovat, na plném zachování jeho práv a oprávněných zájmů. Vyjádření Krajského soudu v Ostravě o tom, že ustanovování opatrovníků z řad justičních čekatelů okresními soudy bylo do roku 2005 běžnou praxí, není pro posuzování daného případu přijatelné. Tato praxe je v naprostém rozporu s účelem, kterého má být ustanovením opatrovníka nepřítomnému účastníkovi řízení dosaženo, a Ústavní soud na tento rozpor již dlouhodobě ve své judikatuře poukazuje [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 565/03 ze dne 27. října 2004 (N 160/35 SbNU 195), nález sp. zn. II. ÚS 351/04 ze dne 4. listopadu 2004 (N 167/35 SbNU 267), nález sp. zn. II. ÚS 629/04 ze dne 31. března 2005 (N 69/36 SbNU 731) a další].
Ohledně námitky stěžovatele stran nesprávného stanovení výše náhrady škody Ústavní soud s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti odkazuje stěžovatele na další řízení před obecnými soudy, během kterého může využít možnosti hájit svá práva a oprávněné zájmy v postavení účastníka řízení.
Závěrem Ústavní soud shrnuje, že v posuzované věci podmínky pro ustanovení opatrovníka stěžovateli nebyly v daném případě zjištěny vyčerpávajícím způsobem a v takovém případě neměl být opatrovník stěžovateli ustanoven, navíc z řad zaměstnanců soudu. Pokud soud za tohoto stavu ve věci jednal, odňal stěžovateli možnost jednat před soudem, v důsledku čehož došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyhověl a napadený rozsudek zrušil.
Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť měl za to, že od něj nelze očekávat další objasnění věci, a stěžovatel i účastníci řízení s tímto postupem vyjádřili souhlas (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).