ECLI:CZ:US:2010:3.US.2895.09.1
sp. zn. III. ÚS 2895/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. L. L., advokátky, zastoupené JUDr. Zuzanou Mayerovou, advokátkou se sídlem Praha 4, V Luhu 754/18, proti rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2009 č. j. 21 Co 247/2009-68, Okresního soudu Praha - západ ze dne 10. 3. 2009 č. j. 13 C 109/2008-40, a Okresního soudu Praha - západ ze dne 4. 8. 2008 č. j. 13 C 66/2008-343, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena její práva zakotvená v článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy").
Ve věci Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 13 C 66/2008 se žalobkyně Czech Financial Service - CFS Medical, a. s., domáhala určení, že žalovaná CFS - Financial Services, spol. s r.o., je věřitelem v žalobě specifikovaných pohledávek; žalobě soud vyhověl dne 4. 8. 2008 v záhlaví označeným rozsudkem pro uznání ve smyslu §114b odst. 5, §153 odst. 3 o. s. ř., jenž nabyl právní moci dne 23. 8. 2008. Dne 10. 9. 2008 stěžovatelka okresnímu soudu navrhla, "aby v tomto řízení nadále vystupovala jako vedlejší účastnice", protože věřitelem sporných pohledávek je ona, a má tím "naléhavý právní zájem na výsledku věci". Soud usnesením ze dne 18. 9. 2008 č. j. 13 C 66/2008-515 o tomto návrhu rozhodl tak, že vedlejší účastenství stěžovatelky "není přípustné" proto, že řízení již bylo pravomocně skončeno. Následnou stěžovatelčinu žalobu "na zrušení" rozsudku (pro uznání) Okresní soud Praha - západ dalším rozsudkem ze dne 10. 3. 2009 č. j. 13 C 109/2008-40 zamítl, a k odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 4. 8. 2009 č. j. 21 Co 247/2009-68 tento rozsudek potvrdil se zdůvodněním, že zde není zákonný prostředek k přezkumu žalobou dotčeného rozhodnutí a stěžovatelce k žalobnímu "nároku" nesvědčí aktivní legitimace z hmotného práva; konečně odkázal i na důsledky právní moci rozsudku podle §159a odst. 1 o. s. ř., omezené jen na účastníky řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že "držitelem práv k postoupeným pohledávkám" se stala ona, zatímco žalobkyni ve věci sp. zn. 13 C 66/2008 taková práva k pohledávce "nikdy vzniknout nemohla", což dokládá "odborným vyjádřením od Západočeské univerzity v Plzni". Proto "jednáním Okresního soudu pro Prahu - západ a následně Krajského soudu v Praze" došlo k zásahu do jejího vlastnického práva, jelikož soudy pominuly ustanovení §103 o. s. ř., tj. povinnost kdykoli zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení (přičemž "zkoumání aktivní legitimace ... není dokazováním), a ona své právo "na zrušení rozsudku" oprávněně "odvozovala... např. od teorie a četných judikátů". V důsledku porušení povinnosti podle §103 o. s. ř. soudy nezkoumaly aktivní legitimaci žalobkyně v kritizovaném řízení, nerespektovaly tím nález sp. zn. III. ÚS 74/94, pročež jí byla odňata "možnost pohledávku vymáhat či jakkoliv s ní nakládat", a takto "nesprávným úředním postupem" jí vznikla škoda. Zásah do jejího vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny nastal "libovůlí" soudů, poněvadž rozhodovaly ve sporu mezi jinými subjekty, aniž by "mohla do řízení zasáhnout", resp. nepřiznaly jí "statut účastníka řízení", a v posledku tak bylo porušeno i její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka má rovněž za to, že bylo porušeno i její právo podle čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť dle jejího názoru "musí být i soud považován za orgán veřejné moci", a jeho "autoritativní rozhodování" může být důvodem porušení práva, při němž, jak podle stěžovatelky Ústavní soud prý "sám opakovaně ... konstatoval", jde "...zpravidla o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok orgánů veřejné moci".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].
Ústavní soud opakovaně traktuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Z povahy a obsahu napadených soudních rozhodnutí a argumentace, uplatněné v ústavní stížnosti, je v první řadě zřejmé, že kritika vycházející z čl. 90 Ústavy, stejně jako z čl. 36 odst. 2 Listiny, je nepřípadná očividně; v prvním případě nejde o ustanovení, jež by zakládalo jakákoli ústavně zaručená práva, včetně práv stěžovatelky, a v druhém nemůže být uvažováno jinak než o stěžovatelčině omylu, neboť "orgán veřejné správy" ve smyslu tohoto ustanovení není samozřejmě soud, rozhodující v občanském soudním řízení. Dotčení práva vlastnit majetek podle dalšího stěžovatelkou odkazovaného ustanovení - čl. 11 odst. 1 Listiny - může pak být prosaditelné logicky jen jakožto důsledek - případných - ústavněprávně kvalifikovaných vad občanskoprávního řízení, tj. v rovině čl. 36 odst. 1 Listiny, zakotvujícího právo na tzv. spravedlivý proces, jejž se stěžovatelka dovolávala rovněž.
Zde platí, není-li kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, že se jeho kontext nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních (zde primárně procesních) ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
V mezích takto limitovaného přezkumu ústavní stížnost stěžovatelky neobstojí, resp. nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu jí nesvědčí.
Co do účastenství stěžovatelky (resp. jeho nedostatku) v původním řízení o "určení věřitele" dotčených pohledávek nelze evidentně ničeho vytknout úsudku obecného soudu, že o vstupu do řízení (v postavení vedlejšího účastníka) je vyloučeno - z povahy věci - uvažovat, pakliže řízení již pravomocně skončilo. Ostatně není zřejmé, čeho mínila stěžovatelka vedlejším účastenstvím dosáhnout, a nedala ani najevo, kterého z účastníků - když se protiví v řízení sledovanému zájmu obou - zamýšlela ve sporu podporovat; lze jen doufat, že si nepředstavovala, že by jí mohl soud přiznat právo, jež prosazuje, resp. že by jí mohl přiznat jakékoli právo.
Že výsledek tohoto řízení nedopadá, se zřetelem k zásadě vyslovené v ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř., do jejích právních poměrů, stěžovatelce důkladně vysvětlily, a to zcela přiléhavě, obecné soudy, pročež k tomu netřeba již cokoli dodávat.
Názor stěžovatelky, že je možné se žalobou efektivně domáhat, aby soud zrušil pravomocné rozhodnutí, vydané ve věci jiných účastníků, je situován mimo veškeré standardy občanského práva procesního, nemá zde jakoukoli oporu, a je i obtížně pochopitelný. Takového hodnocení se stěžovatelce rovněž dostalo již od soudů obecných; ty nemohly samozřejmě jinak, než její žalobu zamítnout, a je jen ztěžka představitelné, že stěžovatelka (advokátka) by mohla očekávat výsledek jiný.
Stejně tak úvahy stěžovatelky o porušení ustanovení §103 o. s. ř. a jeho vztahu k pojmu aktivní (hmotněprávní) legitimace svědčí o zřejmém nepochopení obou dotčených institutů; s tím souvisí, že i odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 74/94 je nepřípadný, a to taktéž evidentně.
O "nesprávném úředním postupu" v relaci k soudnímu rozhodnutí (jakožto výsledku postupu soudu v občanském soudním řízení) uvažovat nelze již pojmově, a totéž platí i o stěžovatelce snaze v něm spatřovat "jiný zásah orgánů veřejné moci" ve smyslu shora zmíněných ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Lze tedy shrnout, že ve vztahu ke stěžovatelce se obecné soudy nedopustily ani excesu ani "libovůle" (viz vymezení principů ústavněprávního přezkumu shora); nepřipuštění vstupu stěžovatelky do řízení ve věci sp. zn. 13 C 66/2008, jakož i jí nepříznivý výsledek řízení ve věci sp. zn. 13 C 109/2008, jsou očividně - v rovině podústavního práva - nadto správné, právo na spravedlivý proces logicky dotčeno nebylo, a tím, jak bylo výše předznačeno, nemohla být dotčena ani jiná ústavně zaručená práva stěžovatelky (dle čl. 11 odst. 1 Listiny).
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ke své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného se podává, že k takovému závěru nezbylo dospět i v dané věci.
Proto jako návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost podle zmíněného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu