ECLI:CZ:US:2010:3.US.2897.09.1
sp. zn. III. ÚS 2897/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. M., zastoupeného JUDr. Pavlou Kochtovou, advokátkou ve Vimperku, 1. Máje 144, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 2. 2009 č. j. 23 To 10/2009-193 a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 18. 11. 2008 č. j. 1 T 128/2008-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 9. 11. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatele byly rozhodnutími porušeny čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy a čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 až 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem okresního soudu byl obžalovaný V. J. uznán vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody (na rozdíl od obžaloby dospěl soud k závěru, že se nejedná o trestný čin zpronevěry). Současně soud rozhodl o tom, že obžalovaný je povinen stěžovateli jako poškozenému nahradit škodu ve výši 1.880.000,- Kč (se zbytkem nároku byl stěžovatel odkázán na řízení občanskoprávní). Obžalovaný podal odvolání s tím, že trestnou činnost popírá a současně je trestný čin promlčený. Krajský soud usnesením v neveřejném zasedání rozhodl tak, že zrušil prvostupňový rozsudek a současně zastavil trestní stíhání z důvodu jeho promlčení [§257 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §11 odst. 1 písm. b) trestního řádu, §67 odst. 1 písm. c) trestního zákona]; konstatoval, že obžalovaný spáchal skutek 6. 10. 2002 (přesvědčil poškozené o výhodnosti obchodu v zahraničí a převzal peníze) a trestní stíhání bylo zahájeno 11. 2. 2008.
V ústavní stížnosti stěžovatel (poškozený) namítl, že mu bylo doručeno odvolání obžalovaného a čekal tedy na veřejné zasedání, kterého by se mohl zúčastnit a přednést podstatné skutečnosti a důkazy svědčící o tom, že se jednalo o trestný čin zpronevěry a nikoliv trestný čin podvodu (peníze obžalovanému poškození svěřili a měl svolení je investovat, neboť mu věřili, avšak věřit mu přestali až v roce 2006, tedy obžalovaný se dostal do prodlení s vrácením peněz až 1. 8. 2006). Tato skutečnost má zásadní význam na závěr o promlčení trestního stíhání; stíhání trestného činu zpronevěry není promlčeno. Veřejné zasedání se však nekonalo a nebylo mu ani doručeno napadené usnesení krajského soudu; o napadeném usnesení krajského soudu se dozvěděl náhodou. Dle stěžovatele mělo být správně nařízeno veřejné zasedání, ve kterém měl být obžalovaný uznán vinným trestným činem zpronevěry. Tím stěžovatel tvrdí také nesprávnost rozhodnutí prvostupňového soudu, který trestný čin posoudil jako podvod.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána osobou zjevně neoprávněnou.
Ústavní soud se otázkou podání ústavní stížnosti poškozeným v trestním řízení v obdobné situaci několikrát zabýval (viz např. usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96, ze dne 14. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2118/08 nebo ze dne 25. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 3040/09). Zde konstatoval, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (§43 trestního řádu). Poškozený má proti obžalovanému nárok na náhradu škody, která mu byla trestným činem způsobena, a je oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Poškozený však nemá právo podat obžalobu proti obviněnému, neboť toto je výlučným právem státu. Proto poškozený také může napadnout rozsudek odvoláním pouze pro nesprávnost výroku o náhradě škody, nikoliv však v jeho dalších částech (zejména výrok o vině a trestu). Vymezení trestného činu, jeho stíhání a potrestání pachatele je věcí vztahu mezi státem a pachatelem; nejedná se o vztah mezi pachatelem a poškozeným (ačkoliv poškozený má přiznána určitá procesní práva).
Stěžovatel jako poškozený především napadá usnesení krajského soudu o zastavení trestního stíhání obžalovaného (součástí tohoto usnesení není výrok týkající se náhrady škody). Ačkoliv náhrada škody v trestním řízení má (může mít) i návaznost na rozhodnutí o vině a trestu (zde je-li zastaveno stíhání, není uloženo obžalovanému nahradit škodu), je zřejmé, že podstatou je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím o zastavení stíhání, tedy jeho nesouhlas týkající se posouzení otázky viny obžalovaného (zde obžalovaný nebyl uznán vinným, trestní stíhání bylo zastaveno). Jak však Ústavní soud již výše uvedl, vymezení trestného činu, jeho stíhání a potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem. V ústavní rovině není založeno právo poškozeného na to, aby byl pachatel trestného činu stíhán, ani na to, jak má být trestný čin právně posouzen (kvalifikován). Usnesením krajského soudu o zastavení trestního stíhání obžalovaného tedy nemohlo být zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Pokud pak jde o procesní postup, z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovateli jako poškozenému bylo doručeno odvolání obžalovaného a poté krajský soud rozhodl v neveřejném zasedání. Není zde zřejmé porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv; odvolání mu bylo evidentně řádně doručeno a rozhodování odvolací instance o přerušení nebo zastavení trestního stíhání v neveřejném zasedání není nezákonné či protiústavní.
Závěry uvedené výše dopadají také na část ústavní stížnosti směřující proti prvostupňovému rozsudku (kvalifikaci trestného činu).
S ohledem na výše uvedené postupoval Ústavní soud dle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2010
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu