ECLI:CZ:US:2010:3.US.3041.10.1
sp. zn. III. ÚS 3041/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Palou, advokátem se sídlem Opava, Veleslavínova 240/8, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2010 č. j. 14 To 381/2010-123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví napadeným usnesením krajského soudu vydaným v jeho trestní věci bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu dle článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a aby toto rozhodnutí zrušil.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Nymburku sp. zn. Pp 80/2004 se podává, že tento soud usnesením ze dne 23. 6. 2010 č. j. 0 Pp 80/2004-113 rozhodl, že dle ustanovení §91 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatel vykoná zbytek trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem OS Ostrava sp. zn. 1 T 63/1998 ze dne 14. 1. 2002 v trvání 3 roků, ze kterého bylo podmíněně propuštěn usnesením OS Nymburku Pp 80/2004 ze dne 27. 5. 2004 se zkušební dobou v trvání 3 roků za současného uložení probačního dohledu.
Krajský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 30. 7. 2010 č. j. 14 To 381/2010-123 stěžovatelovu stížnost jako nedůvodnou zamítl. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že úmyslným nepodrobením se probačnímu dohledu a opakovaným pácháním trestné činnosti, za niž byl pravomocně odsouzen, zavdal příčinu k rozhodnutí o vykonání zbytku trestu. K dodržení jednoroční lhůty dle ustanovení §91 odst. 1 trestního zákoníku pro vydání takového rozhodnutí pak přisvědčil soudu první instance, že zdržováním se v zahraničí je stěžovatel plně odpovědný za to, že soud v zákonné lhůtě nemohl učinit toto rozhodnutí.
Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho věci mělo být aplikováno ustanovení §91 odst. 3 trestního zákoníku a mělo se mít za to, že trest odnětí svobody vykonal dnem podmíněného propuštění, neboť soud nerozhodl o vykonání zbytku trestu do jednoho roku od uplynutí zkušební doby. Nesouhlasí s názorem soudů, že se vyhýbal veřejném zasedání, v němž mělo být rozhodováno o tom, zda se osvědčil, či nikoliv; vycestoval za prací do Holandska, kde se zdržoval legálně, přičemž údaje o jeho osobě byly přístupné v místních veřejných databázích. I kdyby připustil nedbalostní zavinění spočívající v nesdělení zahraniční adresy, muselo by o vykonání zbytku trestu být rozhodnuto nejpozději do konce února 2010, protože již od února 2009 byla soudu známa jeho holandská adresa; okolnost, že mu soud doručoval na adresu Honselersdijk, Van Ockenburchlaan 5, namísto Honselersdijk, Van Ockenburchlaan 6, jde k tíži soudu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
V dané souvislosti, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o vykonání zbytku trestu, jmenovitě rozhodování podle §91 trestního zákoníku, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do osobní svobody stěžovatele v rovině, jíž je poskytována ochrana Listinou základních práv a svobod.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Stěžovatelovy námitky nelze mít za opodstatněné.
Bylo adekvátní přičíst k tíži stěžovatele, že ve zkušební lhůtě odcestoval do zahraničí, aniž by soudu či probačnímu úředníku sdělil nové místo pobytu, čímž se stal pro orgány činné v trestním řízení nezvěstným. Ukončení účasti na uloženém probačním dohledu bylo svobodným rozhodnutím stěžovatele, a jeho pak logicky stíhají i nepříznivé důsledky, jichž si ostatně stěžovatel musel být vědom; hodnocení jeho jednání jako vyhýbání se soudnímu řízení proto nelze upřít výstižnost.
Počátek běhu lhůty ve smyslu ustanovení §91 odst. 3 trestního zákoníku nelze proto umístit do tohoto období ani jej není možno počítat od okamžiku, kdy byla soudu sdělena adresa stěžovatele v zahraničí získaná z databáze Interpolu (dne 3. 2. 2009), neboť tato adresa byla chybná (srov. č. l. 89 spisu), jak ostatně i sám stěžovatel uvádí. Soud tedy stále nedisponoval informací, která by mu umožňovala zpravit stěžovatele o nařízeném veřejném zasedání či by dovolovala zajistit stěžovatelovu účast na něm jinak. Takovou informaci měl soud k dispozici teprve dne 28. 4. 2010 prostřednictvím sdělení o zadržení stěžovatele v Nizozemsku na základě evropského zatýkacího rozkazu (srov. č. l. 107). Jestliže se pak veřejné zasedání, v němž bylo rozhodnuto o vykonání zbytku trestu, konalo dne 23. 6. 2010, stalo se tak v zákonné lhůtě (srov. ostatně dikci §91 odst. 3 trestního zákoníku "...neučinil-li" - tak - "soud bez jeho viny...").
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle zmíněného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu