ECLI:CZ:US:2010:3.US.3164.09.1
sp. zn. III. ÚS 3164/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. února 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RNDr. J. Z., zastoupené JUDr. Petrem Čápem, advokátem v Dobříši, Zámek Dobříš 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 6. 2008 č. j. 18 C 395/2004-151, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 1. 2009 č. j. 18 C 395/2004-168, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2009 č. j. 15 Co 594/2008-191, 15 Co 114/2009, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 4. 12. 2009, doplněnou podáním ze dne 10. 12. 2009, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na nedotknutelnost vlastnictví a na dědění garantované v čl. 11 odst. 1 Listiny. Současně požádala Ústavní soud, aby odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Jak Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu zjistil, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, ve spojení "opravným" usnesením, bylo v řízení o žalobě M. M., směřující proti opatrovnici zemřelého V. V., V. K., na určení otcovství k P. M., jehož se stěžovatelka účastnila coby vedlejší účastnice, určeno, že zemřelý V. V. je otcem zletilého P. M. z matky M. M. (žalobkyně); dále pak bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že vedlejší účastnice (stěžovatelka) je povinna zaplatit České republice na nákladech řízení 7 620 Kč a že se České republice nepřiznává náhrada nákladů řízení za nezaplacený soudní poplatek. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které však Městský soud v Praze shora označeným usnesením podle §218 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl totiž k závěru, že odvolání bylo podáno osobou, která k němu není legitimována, protože žalovaná s jeho podáním vyjádřila nesouhlas (§203 dost. 1 věta druhá o. s. ř.).
V ústavní stížnosti stěžovatelka proti usnesení odvolacího osudu namítla, že aplikoval §203 odst. 1 větu druhou o. s. ř. "striktně formálně", protože nepřihlížel k důsledkům, které pro ni takový postup má. Dle názoru stěžovatelky, která poukazuje na to, jak je citované ustanovení formulováno, soud mohl, pokud žalovaná opatrovnice neprojevila s podáním jejího odvolání nesouhlas, toto odvolání projednat, resp. neměl - při existenci "elementárních nedostatků", jež vykazovalo rozhodnutí soudu prvního stupně - zjišťovat z vlastní iniciativy stanovisko opatrovnice k jí podanému odvolání a poučovat ji o procesním právu. Dále stěžovatelka poukazuje zejména na vady v dokazování (opomenuté důkazy, vadné hodnocení důkazů) i na vady řízení (ustanovení opatrovnice zemřelému), jichž se měl Obvodní soud pro Prahu 10 dopustit.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Jde-li o napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze, Ústavní soud žádné pochybení v řízení o stěžovatelčině odvolání neshledal. Povinností soudu je poučovat účastníky řízení o jejich procesních právech a povinnostech (§5 o. s. ř.), z čehož plyne (a je ustálenou praxí), že soud musí zjistit stanovisko účastníka řízení k odvolání podanému vedlejším účastníkem. Pokud pak účastnice řízení vyjádřila svůj nesouhlas, neměl odvolací soud jinou možnost, než postupovat podle (kogentních) ustanovení §203 odst. 1 věty druhé a §218 písm. b) o. s. ř. a odvolání pro (subjektivní) nepřípustnost odmítnout. Naopak povinnost odvolacího soudu, resp. jeho prostor pro "předběžné" posouzení věcné správnosti "prvostupňového" rozhodnutí pro účely toho, jak z hlediska procesního dále postupovat, z ničeho vyvodit nelze. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud žádné vady, jež by mohly nějak zpochybnit ústavnost předmětného rozhodnutí, nezjistil, nezbylo mu než ústavní stížnost v této části posoudit jako zjevně neopodstatněný návrh.
Jde-li o napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, ten byl stěžovatelce doručen dne 22. 9. 2008, k němu se vztahující "opravné" usnesení pak dne 4. 2. 2009. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle §72 odst. 4 téhož zákona, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Podle §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelkou uplatněný řádný opravný prostředek proti rozsudku nalézacího soudu (tj. odvolání) byl Městským soudem v Praze odmítnut jako nepřípustný, a to nikoliv z důvodů závisejících na jeho uvážení, nelze dané rozhodnutí vůbec považovat za rozhodnutí o "posledním procesním prostředku", který stěžovatelka měla k dispozici ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; stejně tak nepřipadá v úvahu postup podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, protože se nejednalo o mimořádný opravný prostředek, jehož přípustnost by závisela na uvážení příslušného soudu, a tudíž bylo třeba podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, event. příslušného opravného usnesení (§204 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka byla v řízení před obecnými soudy zastoupena advokátem, pročež jistě mohla (a měla) vědět, že existence "jejího" posledního procesního prostředku je toliko podmíněná, závislá na rozhodnutí žalované V. K. Přitom nic stěžovatelce nebránilo zajistit si souhlas této účastnice předem a v případě neúspěchu včas podat ústavní stížnost, k čemuž poskytuje zákonná šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti dostatečný prostor, případně mohla - z procesní opatrnosti - ústavní stížnost podat souběžně se svým odvoláním. Jestliže tedy stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 k poštovní přepravě dne 4. 12. 2009, učinila tak zjevně po zákonem stanovené lhůtě.
S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Jde-li o návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), ten je ve vztahu k ústavní stížnosti návrhem akcesorickým, a pokud je ústavní stížnost odmítnuta, dle konstantní judikatury Ústavního soudu sdílí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu