ECLI:CZ:US:2010:3.US.3184.10.1
sp. zn. III. ÚS 3184/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. prosince 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: TRANSKOREKTA, společnost s ručením omezeným, IČ 61944017, se sídlem Mlýnská 326/13, 602 00 Brno, právně zastoupené JUDr. Vladimírem Doležalem, advokátem AK se sídlem Dobrovského 10, 170 00 Praha 7, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. srpna 2010 č. j. 8 Co 171/2010 - 676, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. listopadu 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. srpna 2010 č. j. 8 Co 171/2010 - 676, a to pro porušení článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. srpna 2010 č. j. 8 Co 171/2010 - 676 byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. června 2009 č. j. 64 C 94/2000-645 a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení a současně bylo nařízeno, aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný samosoudce.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v průběhu předmětného řízení již jednou odvolací Krajský soud v Ostravě rozhodoval o vyloučení samosoudkyně Mgr. Jarmily Šindlerové z projednání věci, a svým usnesením ze dne 4. února 2009 sp. zn. 8 Nc 4/2009 rozhodl, že samosoudkyně Okresního soudu v Ostravě Mgr. Jarmila Šindlerová není vyloučena z projednávané věci. O této skutečnosti se však Krajský soud v Ostravě ve svém posledně zmiňovaném usnesení ze dne 24. srpna 2010 č. j. 8 Co 171/2010-676 vůbec nezmiňuje, stejně jako nekomentuje splnění svých pokynů, vyplývajících z jeho usnesení ze dne 8. října 2007 č. j. 8 Co 123/2007-505.
Stěžovatelka je přesvědčena, že neexistuje zákonný důvod pro změnu osoby samosoudce Okresního soudu v Ostravě, příslušného k projednání věci, neboť Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 4. února 2009 sp. zn. 8 Nc 4/2009 rozhodl, že samosoudkyně Okresního soudu v Ostravě Mgr. Jarmila Šindlerová není vyloučena z projednávané věci. Podle názoru stěžovatelky nelze ani aplikovat ust. §229 odst. 2 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř." (nebyl dodržen závazný právní názor odvolacího soudu), jak ve svém odůvodnění usnesení ze dne 24. srpna 2010 č. j. 8 Co 171/2010-676 uvádí Krajský soud v Ostravě, neboť Okresní soud v Ostravě v řízení po vydání zrušujícího usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. října 2007 č. j. 8 Co 123/2007-505 plně respektoval pokyny odvolacího soudu, uvedené zejména na str. 3 a 4 usnesení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 956/09 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), ve kterém se uvádí, že aplikace ust. §221 odst. 2 o. s. ř. musí být prováděna za restriktivního výkladu a důvod pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně musí mít charakter závažné vady; navíc tento postup není ani v těchto případech namístě vždy.
III.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V souzené věci stěžovatelka navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě jako celku, tedy i v části, kterou bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že stěžovatel procesní prostředky uplatnil a řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty prostředky, které mu obecně skýtá dosud probíhající řízení. Z vyloženého principu subsidiarity ústavní stížnosti plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že je oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy tedy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 339/01, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V případě rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí v zásadě nejde o finální rozhodnutí, ale jen o dílčí rozhodnutí, které je neoddělitelnou částí celého řízení, jež takto není skončeno a dále pokračuje.
Stěžovatelka má možnost v jeho rámci uplatňovat své argumenty a chránit si svá procesní práva včetně ústavně zaručených práv. Tím, že se věc nachází v řízení před soudem prvního stupně, zůstávají stěžovatelce zachovány i všechny procesní prostředky, které jí zákon poskytuje k ochraně jejích práv.
V projednávané věci ústavní stížnost směřuje mj. též proti kasačnímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení, je zřejmé, že řízení bude i nadále pokračovat před soudem prvního stupně. Ústavní stížnost tak v této části napadá výrok usnesení, který není konečný, a tedy způsobilý přezkumu v řízení o ústavní stížnosti.
Ve vztahu ke zrušujícímu výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. srpna 2010 č. j. 8 Co 171/2010 - 676 je ústavní stížnost nepřípustná (ust. §75 zákona o Ústavním soudu), protože věc byla vrácena Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení, ve kterém bude stěžovatelka mít možnost domáhat se ochrany svých ústavně zaručených práv.
IV.
Ústavní soud se dále zabýval tou částí ústavní stížnosti, která směřuje proti výroku pod bodem II usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž bylo nařízeno, aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný samosoudce. Tento výrok je pro danou věc konečný (nelze proti němu podat žádný opravný prostředek). Proto jej nelze odmítnout pro nepřípustnost a může být podroben zkoumání ze strany Ústavního soudu.
Ústavní soud připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal výrok pod bodem II napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ve zbývající části ústavní stížnost není důvodná.
V souladu s ust. §221 odst. 2 o. s. ř., zruší-li odvolací soud rozhodnutí proto, že nebyl dodržen závazný právní názor (ust. §226 odst. 1, §235h odst. 2 věta druhá a §243d odst. 1) nebo že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně, kterému je nadřízen.
Je třeba přisvědčit stěžovatelce, že jednou ze záruk spravedlivého procesu je právo na zákonného soudce (článek 38 odst. 1 Listiny). Toto právo však není zcela absolutní a obsahuje výjimky, mezi něž patří i postup odvolacího soudu podle ust. §221 odst. 2 o. s. ř. (tedy možnost odnětí věci zákonnému soudci a nařízení, aby ji projednal někdo jiný). Tento postup je výrazem jiného principu ovlivňujícího soudní řízení, a to vázanosti rozhodnutím nadřízeného soudu.
Ústavními aspekty interpretace a aplikace ust. §221 odst. 2 o. s. ř. se Ústavní soud již zabýval v nálezu sp. zn. IV. ÚS 956/09 (dostupném v internetové databázi NALUS). Konstatoval v něm, že ust. §221 odst. 2 o. s. ř. ve slovech "nebo že v řízení došlo k závažným vadám" je v souladu s ústavním pořádkem, neboť sleduje ochranu jiného ústavně zaručeného práva (článek 36 odst. 1, článek 38 odst. 2 Listiny) a činí tak prostředky přiměřenými (nezbytnými), nicméně současně toto ustanovení klade značné nároky na aplikující orgán, který musí k jeho užití přistupovat zodpovědně a interpretovat je v přímé návaznosti na čl. 4 odst. 4 Listiny. Možnost odnětí věci pro závažné vady je tak nutno interpretovat restriktivně; mělo by se jednat o "mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat".
Z napadeného usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že popsané ústavní předpoklady postupu dle ust. §221 odst. 2 o. s. ř. byly v souzené věci splněny. Odvolací soud důvody svého postupu dle citovaného ustanovení řádně uvedl v odůvodnění napadeného usnesení. Konstatoval v něm, že pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a nesrozumitelnost bylo uvedené rozhodnutí okresního soudu v souladu s ust. §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušeno a v souladu s ust. §221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. byla věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. V souladu s ust. §221 odst. 2 o. s. ř. zároveň krajský soud nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce než Mgr. Jarmila Šindlerová, a to z důvodu, že rozhodnutí okresního soudu bylo zrušeno již dvakrát a v řízení došlo k závažným vadám, neboť okresní soud rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a neřídil se pokyny krajského soudu.
Odvolacímu soudu nelze ze shora nastíněných ústavních hledisek nic vytknout, pokud na základě těchto - nesporně závažných vad - dospěl k závěru, že věc má projednat a rozhodnout jiný samosoudce. Vysoká pravděpodobnost, že by samosoudce, jemuž by byla věc ponechána, nebyl schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat, vyplývá nepřímo i z okolnosti, že rozhodnutí okresního soudu bylo zrušeno již dvakrát a jeho jediným výsledkem bylo znovu nepřezkoumatelné rozhodnutí.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části, v níž směřovala proti výroku pod bodem I usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. srpna 2010 č. j. 8 Co 171/2010 - 676, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení, podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný; ústavní stížnost v části, ve které směřovala proti výroku pod bodem II výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž bylo nařízeno, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce, Ústavní soud podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu