ECLI:CZ:US:2010:3.US.3231.09.1
sp. zn. III. ÚS 3231/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti H. L., zastoupené Mgr. Tomášem Pelíškem, advokátem se sídlem Brno, Bašty 419/8, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2009 ve věci sp. zn. 20 C 98/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") - zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu, vydané v její občanskoprávní věci.
Okresní soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala, aby byla žalované společnosti uložena povinnost zaplatit jí 1 769 Kč s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Učinil tak "z důvodu absence synallagmatického závazku obou účastníků" (§457 obč. zák.) v situaci, kdy stěžovatelka odstoupila od kupní smlouvy, přičemž zboží, jež bylo jejím předmětem, "má ve svém držení".
Stěžovatelka má závěr okresního soudu o absenci vzájemné povinnosti za neopodstatněný. Soud podle jejího názoru pominul, že k zániku kupní smlouvy došlo s účinky ex tunc, a že současně s odstoupením od smlouvy zaslala žalované společnosti část poskytnutého plnění; okolnost, že žalovaný odstoupení od smlouvy a vrácení zboží neakceptoval, jí nemůže být přičítána k tíži. Soud kromě toho neprováděl žádné dokazování, čímž jí bylo zabráněno splnit povinnost tvrzení i povinnost důkazní, jak jí ukládá ustanovení §101 o. s. ř., a ani jí neposkytl poučení dle ustanovení §5, §118a a §119a o. s. ř., přestože žalobu zamítl proto, že neunesla břemeno tvrzení. V této souvislosti odkázala stěžovatelka na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 212/06.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka.
Ve vztahu k povaze projednávané věci nelze především nepřipomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných již v prvním stupni, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum (namísto odvolání) byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy), proto předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). I kdyby mělo jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce zásahem do nich způsobena.
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecného soudu, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadený rozsudek instančnímu přezkumu; jak však bylo výše řečeno, tato role mu nepřísluší.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané; obecný soud - způsobem, jemuž nelze vytýkat nedostatek ústavní konformity - vydané rozhodnutí adekvátně odůvodnil, toto odůvodnění je racionální a srozumitelné (lze je zastávat), a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v občanskoprávním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Pro úplnost je namístě uvést, že nepřípadná je i námitka z porušení poučovací povinnosti; stěžovatelka se mýlí, domnívá-li se, že soud zamítl její žalobu pro "neunesení břemene tvrzení". Z odůvodnění napadeného rozsudku je totiž zřejmé, že důvodem zamítnutí žaloby byl právní názor, odvíjející se od režimu vzájemného vrácení plnění podle §457 obč. zák., a poučení, jichž se stěžovatelka dovolává, zde v úvahu nepřicházelo.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Z výše řečeného se podává, že tak je tomu i v dané věci.
Jako návrh zjevně neopodstatněný tudíž Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu