ECLI:CZ:US:2010:3.US.3259.09.1
sp. zn. III. ÚS 3259/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. M., zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Jičíně, Denisova 504, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009 č. j. 22 Cdo 4811/2007-123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí dovolacího soudu vydané v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, neboť míní, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené vlastnické právo chráněné článkem 11 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") ve spojení s článkem 4 Listiny.
Napadeným rozsudkem zrušil Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 6. 2007 sp. zn. 25 Co 175/2007 a rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 31. 1. 2007 č. j. 7 C 46/2006-84 a věc vrátil Okresnímu soudu v Jičíně k dalšímu řízení. Oproti dosud uplatněnému právnímu názoru dovodil, že předkupní právo podílového spoluvlastníka se při převodu spoluvlastnického podílu na základě darovací smlouvy neuplatní.
Stěžovatel se s vysloveným právním názorem neztotožňuje a namítá, že odporuje jak předchozí judikatuře Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 831/2000) tak i nálezům Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 156/05, I. ÚS 279/95 a III. ÚS 167/99), a v tom spatřuje zásah do svého vlastnického práva.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že nadále bude vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil dovolací soud (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá.
Za nemeritorní rozhodnutí, která jsou naopak (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 441/04) způsobilá bezprostředně zasáhnout do základních práv stěžovatele (tím, že vystihují "samostatnou uzavřenou část řízení", přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo), nelze proto považovat kasační rozhodnutí ve věci samé, neboť se jím jen věc vrací k dalšímu řízení před soudem nižšího stupně. Okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci.
Platí tedy, že proti rozhodnutí, jímž dovolací soud podle §243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.), není ústavní stížnost podle shora citovaného §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1829/08, sp. zn. III. ÚS 1493/08 a sp. zn. III.ÚS 2956/08).
Posouzení námitek stěžovatele je úkolem obecných soudů v dalších stadiích řízení před obecnými soudy včetně stadií opravných prostředků, jež jsou mu k dispozici. Stěžovateli nic nebrání, aby ústavní stížností napadl rozhodnutí, jež bude v její věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje" (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelem předložená plná moc k zastupování v řízení před Ústavním soudem vykazuje vadu, avšak k jejímu odstranění stěžovatele nevyzýval, neboť ani její náprava by nemohla nic změnit na nepřípustnosti ústavní stížnosti.
Řečenému odpovídá, že ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle výše zmíněného ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu bylo nutno odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2010
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj