ECLI:CZ:US:2010:3.US.3274.09.1
sp. zn. III. ÚS 3274/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti V. B., zastoupené Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem Bruntál, Žižkovo náměstí 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2009 sp. zn. 42 Co 355/2009 a proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 6. 2009 sp. zn. 17 EC 2/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v její občanskoprávní věci.
Napadeným rozhodnutím Okresního soudu v Bruntále byla stěžovatelka - rozsudkem pro uznání - zavázána zaplatit žalobkyni částku 5 441,50 Kč s příslušenstvím. Krajský soud odvoláním napadené rozhodnutí nalézacího soudu v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti soudu prvního stupně vytýká, že vydával za nesporné "skutečnosti, jež nebyly v řízení žádným způsobem prokázány" a současně její pravdivá tvrzení "označoval ... jako nepravdivá". V důsledku jí "matoucího" jednání samosoudce tak v řízení uznala co do důvodu a výše neexistující pohledávku, a zavázala se k opětovnému plnění již dříve uhrazeného dluhu.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka.
Podstata projednávané věci se odvíjí od tvrzení stěžovatelky, že v řízení soudem prvního stupně nebyly naplněny zákonné předpoklady vydání rozsudku pro uznání dle ustanovení §153a o. s. ř., jestliže uznala žalovanou pohledávku toliko z důvodu nepatřičného procesního postupu soudce při jednání v její věci.
K otázce přezkum rozsudku pro uznání v rámci řízení o ústavní stížnosti se Ústavní soud vyjádřil již dříve, mj. v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 454/04 (in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 40, str. 755 a násl.), v němž konstatoval, že rozsudek pro uznání je institutem formální povahy, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného, a jeho použití je proto vázáno na řádné a prokazatelné naplnění podmínek uvedených v §153a o.s.ř. Mezi tyto podmínky náleží především existence nezpochybnitelného projevu vůle adresovaného soudu, spočívajícího v uznání nároku žalobce žalovaným. Pokud jsou o existenci takového projevu vůle důvodné pochybnosti a obecný soud přesto rozsudek pro uznání vydá, jde o postup, který je v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu.
V situaci, kdy námitky obsažené v ústavní stížnosti se obsahově identifikují s těmi, které stěžovatelka vznesla již v odvolání, bylo úkolem Ústavního soudu posoudit, zda se odvolací soud s nimi řádně (ústavně konformně) vypořádal.
Oproti očekáváním stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že odvolací soud splnění podmínek vydání rozsudku pro uznání napadeným rozsudkem přezkoumal adekvátně, a v odůvodnění svého rozhodnutí - způsobem prostým libovůle - vysvětlil, proč bylo vydání rozsudku pro uznání opodstatněné.
Jinými slovy, není k dispozici úsudek, že by jím podaný výklad (a aplikace) rozhodných procesních ustanovení nebyl rozumný a předvídatelný, resp. že by nekorespondoval fixovaným závěrům soudní praxe, či by byl výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž by chybělo smysluplné odůvodnění.
Ústavní soud tudíž porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces neshledal, čímž má své možnosti za vyčerpané; stěžovatelka - nedůvodně - předpokládá, že Ústavní soudu podrobí napadená rozhodnutí dalšímu instančnímu přezkumu, k čemuž však, jak bylo řečeno, povolán není.
Již jen na doplnění lze zaznamenat, že vydání rozsudku pro uznání předpokládá nejen zvýšená "opatrnost" ze strany rozhodujícího soudu (ve smyslu citovaného nálezu), nýbrž i náležité střežení si svých práv žalovanou procesní stranou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2656/2008, a mutatis mutandis sp. zn. 33Cdo 3359/2007).
Ve vztahu k povaze projednávané věci nelze nadto nepřipomenout, že u tzv. bagatelních věcí úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). I v případě jiných ústavně zaručených práv je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby zde byla - alespoň tvrzená - existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce zásahem do nich způsobena.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Z výše uvedeného je zřejmé, že tak je tomu i v dané věci.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu