ECLI:CZ:US:2010:3.US.3343.09.1
sp. zn. III. ÚS 3343/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. B., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 17, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, č. j. 25 Cdo 2891/2007-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího soudu, neboť jím podle jejího názoru mělo dojít k porušení čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 29. 6. 2006, č. j. 13 C 828/2005-40, zamítl žalobu stěžovatelky proti vedlejší účastnici (Nemocnici Žatec, o. p. s, se sídlem v Žatci, Husova 2796) o zaplacení 8 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody na zdraví způsobené "zanedbáním zdravotní péče při léčbě její pravé dolní končetiny", a Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání stěžovatelky toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 29. 3. 2007, č. j. 9 Co 926/2006-81, jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.).
Oba soudy se ztotožnily v závěru, že nárok stěžovatelky na náhradu škody na zdraví, která jí měla být způsobena chirurgickým zákrokem provedeným postupem non lege artis dne 4. 12. 1999 lékařem vedlejší účastnice MUDr. M. K., je podle ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. promlčen. Shledaly za podstatné, že stěžovatelka předmětný nárok uplatnila žalobou dne 29. 6. 2005, ačkoli nejpozději dne 15. 9. 2001, kdy učinila podání adresované Okresnímu státnímu zastupitelství v Lounech (v němž požadovala po MUDr. M. K. odškodnění 100 000 Kč), věděla, že jí byla způsobena bolest a ztíženo společenské uplatnění, a měla i vědomost o tom, kdo jí tuto újmu způsobil. Soudy konstatovaly, že není určující, že vědomost o konkrétním pochybení ("nesešití tibiofibulární syndesmosy mezi kostí holenní a lýtkovou") při poskytnutí lékařské péče nabyla až z lékařských posudků vypracovaných v rámci trestního řízení (skončeného rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 1. 12. 2004, č. j. 4 T 542/2004-190, jímž byl jmenovaný lékař zproštěn obžaloby), neboť podat žalobu o náhradu škody "přesné a odborné vylíčení pochybení při poskytnutí lékařské péče" nepředpokládá. Odvolací soud posléze doplnil, že v rámci trestního řízení nedošlo ani ke stavení běhu promlčecí doby, jelikož stěžovatelka neměla postavení poškozeného, a vznesení námitky promlčení nelze mít za výraz rozporu s dobrými mravy.
O dovolání stěžovatelky rozhodl dovolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že je zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.); vysvětlil, že dovolání je přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uzavřel však, že není důvodné. S poukazem na vlastní judikaturu (rozsudek ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003, rozsudek ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2423/2006, a usnesení ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002), dovolací soud připomněl, že "o osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tj. jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech, které jsou způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit". Nemusí jít o "přímé zjištění", resp. "o nezpochybnitelnou jistotu"; vědomost poškozeného sice není naplněna již na základě "pouhého podezření či předpokladu", na druhé straně není rozhodné, kdy si poškozený učinil "právní závěr" o odpovědnosti určité osoby či důvodnosti a výši svého nároku. Dovolací soud na tomto základě přisvědčil závěru nižších soudů, že věděla-li stěžovatelka, že příčinou poškození jejího zdraví byl postup lékaře, pracujícího v nemocnici, v níž byla po úrazu ošetřena, měla vědomost právě o těch skutkových okolnostech, jež umožňují učinit právní závěr o subjektu odpovědném za škodu; oproti tomu, z hlediska ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. není rozhodující, kdy je po odborné stránce objasněno, které konkrétní pochybení zdravotnického personálu při ošetření či zákroku způsobilo škodlivý následek, za nějž je požadována náhrada.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává v přesvědčení, že počátek běhu lhůty podle §106 odst. 1 obč. zák. předpokládá "znalost konkrétní příčiny škody", neboť 1/ ne každá příčina škody zakládá občanskoprávní odpovědnost za škodu, 2/ "příčinnou souvislost ... bez znalosti konkrétní příčiny a konkrétní škody posuzovat nelze", 3/ bez vědomosti o tom, "proč za škodu odpovídá", nelze "mít vědomost, kdo za škodu odpovídá", a konečně 4/ tomu ostatně odpovídá, že žalobce je dle ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. povinen "vylíčit rozhodné skutečnosti" již v návrhu na zahájení řízení. Nejvyšší soud podle stěžovatelky nevyvodil náležité důsledky z vlastního konstatování, že "vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, není naplněna již na základě pouhého podezření či předpokladu", ačkoli uvažoval toliko vědomost o "možné odpovědnosti"; z toho stěžovatelka dále dovozuje, že napadený rozsudek je "nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost", jelikož jeho odůvodnění trpí "značnými rozpory" tím, že "závěr uvedený v jedné větě ... je větou následující zcela vyvrácen".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Deficit spravedlivého procesu, jejž stěžovatelka v ústavní stížnosti - podle užité ústavněprávní argumentace výlučně - namítá, se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda správními orgány a soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Posuzována z vyložených hledisek ústavní stížnost neobstojí.
Především je namístě konstatovat, že obecné soudy vyložily kritické ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. - opodstatněně - též s přihlédnutím k obecně uznávané zásadě vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva; srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 263/06, II. ÚS 264/06, III. ÚS 370/06, III. ÚS 472/06, III. ÚS 596/07, IV. ÚS 434/08, III. ÚS 1857/08 a III. ÚS 2461/09).
Právní názory, z nichž dosažené výsledky řízení posuzoval dovolací soud, jsou evidentně těmi, jež tvoří součást konstantní a stabilizované judikatury obecných soudů, proti které nelze mít výhrady ani z pohledu práva podústavního ani ústavního; jsou řádně odůvodněné, smysluplné, a věcně a logicky korektní. O "libovůli" ani "exces" (viz výše) tedy jít nemůže.
Není spolehlivého (ústavněprávního) argumentu proti výkladovému východisku, jež spočívá v důrazu na to, že dovozovala-li stěžovatelka již ve svém podání ze dne 15. 9. 2001, adresovaném Okresnímu státnímu zastupitelství v Lounech, existenci odpovědnosti za způsobenou bolest a ztížené společenské uplatnění, kterou přičetla konkrétnímu subjektu, a spojila s ní požadavek na odškodnění částkou 100 000 Kč, projevila vědomost natolik určitou, aby svůj (tvrzený) nárok mohla uplatnit též v občanskoprávním řízení, přičemž nebylo ani překážek ("ze všech běžných okolností bylo více než pravděpodobné") úsudku, že příslušný lékař "je zaměstnancem žalované".
Zde též nacházejí právní konstrukce stěžovatelky - v dané věci - přesvědčivé hranice; nepochybně nelze obhájit názor, že žaloba, založená na skutkových tvrzeních vylíčených obdobně jako ve zmíněném podání ze dne 15. 9. 2001, by byla pro nedostatek adekvátního skutkového základu neprojednatelnou, případně že by neotevírala přiměřený prostor pro následná skutková zjištění, resp. efektivní stěžovatelčiny důkazní návrhy. Přitom právě to je rozhodné: od jakého okamžiku mohla stěžovatelka relevantně žalovat.
Akceptovatelné není ani tvrzení stěžovatelky, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu není přezkoumatelné, resp. je nesrozumitelné, neboť opak je zřejmý na prvý pohled. Stojí za povšimnutí, že "nepřezkoumatelnost" a "nesrozumitelnost" stěžovatelka vytýkala všem rozhodnutím, jež v její věci byla vydána, a instančně vyšší soudy se k této námitce také postupně vyjadřovaly, čímž už v rámci těchto řízení byla přezkoumávána. Dovolacím soudem užitá úvaha o (relevantní) "možné odpovědnosti" pak nestojí nikterak ve věcném rozporu s (nerelevantním) "pouhým podezřením či předpokladem", že tu taková odpovědnost je.
Stěžovatelka ostatně, ač argumentuje odkazy na ústavněprávní hlediska, fakticky kritizuje věcnou správnost napadeného rozhodnutí, a od Ústavního soudu (nepřípadně) očekává, že je podrobí dalšímu přezkumu; jak bylo již výše zaznamenáno, takové postavení mu však nepřísluší.
Řečeným se dokládá, co bylo již předznačeno: že totiž výše uvedené podmínky k ingerenci Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou, jelikož se stěžovatelce existence zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
To implikuje posouzení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu