ECLI:CZ:US:2010:3.US.3360.09.1
sp. zn. III. ÚS 3360/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. února 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti JUDr. E. S., zastoupené JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem Táboritská 23, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2009 č. j. 20 Co 205/2009-165 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. listopadu 2008 č. j. 27 C 55/2007-117, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 28. 12. 2009 a doplněné po výzvě k odstranění vad podáním ze dne 13. 1. 2010, napadá v záhlaví usnesení označené rozsudky a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Oběma obecným soudům stěžovatelka vytýká, že "nerespektovaly její zdravotní stav, nezabývaly se příčinami rozvratu jejího manželství s žalobcem, přičemž vycházely jen z jeho tvrzení".
Proti postupu Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího stěžovatelka dále namítá, že "nepřihlédl k její námitce podjatosti tohoto soudu", ale ve věci dále jednal a rozhodl a že jí pro řízení ustanovil opatrovníka. V souvislosti s námitkou podjatosti stěžovatelka odkazuje na závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR.
II.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl rozsudkem, napadeným ústavní stížností, o rozvodu manželství účastníků - žalobce Ing. Ivo S. a stěžovatelky (výrok I.).
Soud prvního stupně tak vyhověl návrhu žalobce, neboť shledal, že manželství účastníků bylo podle provedených důkazů hluboce a trvale rozvráceno, přičemž nebylo možné očekávat obnovení normálního manželského soužití za situace, v níž manželé delší dobu spolu nežijí manželským životem a hospodaří odděleně, nebydlí spolu a ani spolu nekomunikují. K odstranění tohoto stavu neučila ani jedna ze stran vstřícný krok; manželé se navzájem citově odcizili. Příčinou rozvratu manželství byly podle zjištění soudu prvního stupně "rozdílné povahové vlastnosti obou manželů a z toho plynoucí odlišný náhled na život". Míra zavinění na rozvratu manželství byla podle názoru soudu prvního stupně u obou účastníků stejná.
Stěžovatelka, jak sama uvedla v písemném vyjádření, s rozvodem manželství nesouhlasila, soud však nezjistil podmínky pro nevyhovění návrhu z důvodů uvedených v ustanovení §24b zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZOR") a nezjistil ani jiné relevantní důvody, které by umožnily očekávat obnovení manželského soužití obou účastníků.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I.).
Odvolací soud po konstatování, že stěžovatelka se k žádnému z celé řady nařízených ústních jednání nedostavovala, resp. nařízená jednání mařila opakovanými žádostmi o jejich odročení z důvodu svého údajně špatného zdravotního stavu (opakující se migrény) a tento procesní postoj zopakovala i v řízení odvolacím (žádost o přerušení řízení na dobu neurčitou, návrh na odročení nařízeného ústního jednání) v podstatě bez uvedení a doložení prognózy vývoje svého zdravotního stavu, který měl být příčinou tohoto postupu, jí podle ustanovení §29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") ustanovil opatrovníka.
V souladu se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně odvolací soud zdůraznil, že "v řízení nevyšly najevo žádné mimořádné okolnosti, které by svědčily pro zachování manželství, ani žádné skutečnosti odůvodňující obavu ze zvlášť závažné újmy stěžovatelky" pro případ vyhovění žalobě, neboť rozhodnutím soudu byl jen "potvrzen" faktický stav manželských vztahů.
III.
Po zvážení námitek stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje ve všech aspektech zákonem požadované náležitosti, a zda jsou v plném rozsahu dány formální podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle odst. 3 citovaného ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení,
Ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); výše uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ve výše uvedených ustanoveních se promítá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Jinak řečeno, ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím teprve tehdy, kdy náprava před orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
Nejprve se Ústavní soud zabýval tvrzením stěžovatelky, že odvolací soud porušil její procesní práva, pokud jí pro řízení ustanovil opatrovníka (ve smyslu ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř.) a tím "měl zabránit, aby jednala před soudem osobně".
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že námitkou údajné nemožnosti osobně se zúčastnit na řízení, se již podrobně zabýval v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud a Ústavní soud se s tímto posouzením ztotožňuje. Pro stručnost lze poukázat např. na zjištění, že stěžovatelka, ač po celou dobu řízení aktivně vykonávala advokátskou činnost, nevyužila možnosti se osobně zúčastnit nařízených ústních jednání v projednávané věci a realizovat tak svá procesní práva.
Domnívá-li se stěžovatelka, že postup obou obecných soudů, které nehodlaly tolerovat neodůvodněné průtahy v řízení, jež by v konečném důsledku porušily rovněž právo procesních stran na rozhodnutí, kterým by bylo řízení skončeno v přiměřené lhůtě, byl nesprávný, je nutné připomenout, že stěžovatelka měla možnost mimořádným opravným prostředkem, jakým je žaloba pro zmatečnost, domáhat se zrušení pravomocného rozhodnutí soudu trpícího vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně takovými vadami postižené řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Stěžovatelkou předkládané námitky - odnětí možnosti jednat před soudem a tvrzení stěžovatelky, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, spadají totiž svým obsahem pod důvody zmatečnosti uvedené v ustanovení §229 odst. 1 písm. e) a odst. 3 o. s. ř.
Tvrdí-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že ze strany odvolacího soudu došlo k pochybení, které zakládá možnost domáhat se ochrany prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost, Ústavnímu soudu nezbylo, než v této části posoudit ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť stěžovatelka nedoložila vyčerpání tohoto procesního prostředku před podáním ústavní stížnosti. Ústavní soud nenahrazuje činnost obecných soudů a do rozhodovací činnosti těchto soudů může zasáhnout pouze tehdy, pokud není možno nápravu zjednat především v řízení před obecnými soudy samými.
Námitka směřující proti údajně nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu věci a způsobu hodnocení provedených důkazů je ve vztahu k obsahu napadených rozhodnutí zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se příčinou rozvratu manželství účastníků zabývaly, přičemž vzaly v úvahu i (písemná) vyjádření a podání stěžovatelky. Zabývaly se rovněž hloubkou, intenzitou a délkou doby panujícího rozkolu manželského soužití, stejně jako možností jeho obnovení. V tomto směru obecné soudy postupovaly zcela v souladu s ustanovením §24 odst. 1 ZOR, a to způsobem, který byl v souladu s principem volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.).
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4 . února 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu