ECLI:CZ:US:2010:3.US.352.10.1
sp. zn. III. ÚS 352/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. J. T., zastoupeného JUDr. Janem Gallivodou, advokátem se sídlem Plzeň, Nerudova 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2009 sp. zn. 33 Cdo 298/2008, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 10. 2007 sp. zn. 25 Co 158/2007 a 25 Co 159/2007, proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 18. 7. 2006 sp. zn. 3 C 242/2005, proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 27. 3. 2007 sp. zn. 3 C 242/2005 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2006 sp. zn. 25 Co 181/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. 3 C 242/2005 byla zamítnuta žaloba, kterou se společnost AB-CREDIT, a. s., domáhala na stěžovateli zaplacení částky 3 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu ručitelského závazku. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni v záhlaví identifikovaným usnesením tento rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. V pokračujícím řízení, vycházeje z kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná, a napadeným rozsudkem jí vyhověl. Odvolací soud poté tento rozsudek potvrdil a Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání rovněž v záhlaví označeným usnesením jako nepřípustné odmítl s odůvodněním, že přípustnost dovolání není založena ustanovením §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ani §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. neboť rozhodná otázka, kdo učinil ručitelské prohlášení, k níž směřovaly dovolací námitky stěžovatele, je otázkou skutkovou, nikoli právní.
Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v tom, že rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí jeho dovolání není náležitě odůvodněno, je nepřezkoumatelné a podle jeho názoru i svévolné, neboť podmínky přípustnosti dovolání byly posouzeny způsobem, jenž z mezí daných občanským soudním řádem zcela vybočuje.
I kdyby bylo možné přijmout názor dovolacího soudu, že soud odvolací v předchozím zrušujícím usnesení nevyslovil závazný právní názor, nýbrž se pouze vyjádřil k hodnocení důkazů, znamenalo by to podle stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces již v předchozím řízení, neboť by byla potlačena zásada, že těžiště hodnocení důkazů leží v řízení u soudu prvního stupně. Stěžovatel má tedy za to, že odvolací soud nemohl zrušit rozsudek nalézacího soudu jen proto, že nesouhlasil s jím provedeným hodnocením důkazů.
Ve vztahu k věci samé spatřuje stěžovatele porušení práva na spravedlivý proces v tom, že se v řízení prosadil názor, dle kterého ručitelské prohlášení učiněné jednatelem společnosti s ručením omezeným bylo způsobilé založit závazek fyzické osoby; ten je však v rozporu s §66 odst. 7 obchodního zákoníku, jež stanoví, že neuvedení firmy u podpisu jednající osoby nezpůsobuje neplatnost právního úkonu, pročež neuvedení firmy společnosti s ručením omezeným tím spíše nemůže dát vzniknout osobnímu závazku jejího jednatele.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94).
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
To je významné potud, že tak je tomu i v dané věci.
Stěžovatel především opomíjí, že podmínka vázanosti soudu prvního stupně [ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.] je spjata nikoli s jakýmkoli "názorem" odvolacího soudu, nýbrž je zapotřebí, aby prvoinstanční soud byl zavázán názorem právním. Takovým je typicky názor na právní posouzení věci, resp. na otázku, jaký právní předpis má být aplikován, popřípadě jak má být interpretován. Naopak se zde neuplatní názor odvolacího soudu na otázku úplnosti či správnosti skutkových zjištění nebo (parciálně) na soudem prvního stupně učiněná hodnocení provedených důkazů (jejich zákonnosti, věrohodnosti či závažnosti). Jestliže v kritickém zrušovacím rozhodnutí odvolací soud pro potřeby rozhodného závěru, kdo je povinným z ručitelského závazku, usměrnil soud prvního stupně potud, že nepovažoval za relevantní jeho dosavadní zjištění, učiněná na základě svědeckého dokazování, a naopak položil důraz na interpretaci důkazu listinného, pak nelze upřít racionalitu stěžovatelem kritizovaného úsudku dovolacího soudu, že zde o vázanost ve smyslu klíčového ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nešlo. I kdyby hranice mezi "právním" názorem a názorem "jiným" nebyly v konkrétním případě zcela zřetelné, není existence jiné výkladové verze, byť rovněž obhajitelné, důvodem k zásahu Ústavního soudu, neboť, jak bylo výše řečeno, není povolán k přezkumu z pozic "pouhé" podústavní (věcné) správnosti. Podstatné zde je, že neplatí, jak se domnívá stěžovatel, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu postrádá rozumné odůvodnění, resp. že se vyznačuje "svévolí". Závěr dovolacího soudu, že dovolání nebylo přípustné rovněž z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ani stěžovatel nezpochybňuje.
Odvolací soud v odůvodnění zrušovacího usnesení uvedl, že vrací věc nalézacímu soudu k dalšímu řízení, "v němž se soud prvního stupně bude zabývat důvodností uplatněného nároku s ohledem na námitky žalovaného vznesené v průběhu řízení, zejména s ohledem na námitku týkající se výše uplatněného nároku". Neobstojí tudíž stěžovatelovo tvrzení, že odvolací soud "neměl pravomoc zrušit rozsudek nalézacího soudu toliko z důvodu, že nesouhlasil s jím provedeným hodnocením důkazů", a stačí toliko připomenout, že "odvolací soud je povolán nejen přezkoumat správnost rozhodnutí soudu prvního stupně po skutkové a právní stránce, ale je povinen provést dokazování, které je potřebné ke zjištění skutkového stavu věci. Pro apelační systém (pro úplnou nebo neúplnou apelaci) je charakteristické, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, a že tedy může dospět také k jiným (odlišným) skutkovým zjištěním a závěrům, než které učinil při dokazování soud prvního stupně" (viz Drápal, L., Bureš, J., a kol.: Občanský soudní řád II. Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1713).
Co do stěžovatelovy argumentace prostřednictvím ustanovení §66 odst. 7 obchodního zákoníku je namístě opětovně připomenout, že spočívá zcela v rovině podústavní, a namítaného čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně nedosahuje. Východiska závěrů obecných soudů jsou evidentně akceptovatelná, a není důvod k "silným" pochybnostem o tom, že z tohoto ustanovení nelze bez dalšího dovozovat, že bylo v dané věci vyloučeno, aby osobou zavázanou z ručení byla fyzická osoba (shodou okolností jednatele společnosti) a nikoli sama společnost (srov. Pelikánová, Irena: Komentář k §66 odst. 7 zák. č. 513/1991 Sb., in: ASPI: LIT33693CZ nebo Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M., a kol.: Obchodní zákoník, 12 vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 251). Již jen na okraj je potom vhodné uvést, že v případě přijetí stěžovatelovy verze by bylo nutné dospět k závěru, že stěžovatel - vědomě (za součinnosti před soudem prvního stupně vyslechnutých svědků) - založil subjektovou totožnost dlužníka a jeho ručitele, což institut ručení pojmově vylučuje.
Lze uzavřít, že procesní postupy a uplatněná interpretace hmotného práva obecnými soudy nevybočují z mezí ústavnosti, a jejich rozhodnutí jsou i ústavně konformně odůvodněná.
Tím je výše předznačené hodnocení stěžovatelovy ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné odůvodněno.
V části směřující proti zrušujícímu usnesení odvolacího soudu je pak ústavní stížnost - vzhledem k principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu - nepřípustná.
Jako návrh zjevně neopodstatněný, resp. (zčásti) nepřípustný Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu