ECLI:CZ:US:2010:3.US.369.10.1
sp. zn. III. ÚS 369/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti B. Ř., zastoupeného Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem se sídlem Farského 15, Plzeň, adresa pro doručování: P. O. BOX 109, 304 09 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. listopadu 2009 č. j. 30 Cdo 630/2009-447, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. listopadu 2008 č. j. 61 Co 506/2008-413, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. května 2008 č. j. 14 C 270/2005-373, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí pro údajný rozpor s článkem 36 a článkem 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Po rekapitulaci průběhu a výsledku pravomocně skončeného řízení a řízení dovolacího stěžovatel polemizuje s právními závěry obou obecných soudů, které podle jeho názoru nesprávně právně posoudily kupní smlouvu, kterou J. S. (v dřívějším řízení a dále jen "žalobkyně") uzavřela ohledně nemovitosti ve svém vlastnictví - domu čp. 320 včetně dotčených pozemků v obci Plzeň, katastrální území Doubravka, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město na LV č. 579 (dále jen "předmětné nemovitosti") s R. S. (v dřívějším řízení a dále jen "žalovaný") v souvislosti se zajištěním půjčky poskytnuté jejímu synovi žalovaným. Stěžovatel s odvoláním na ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z.") tvrdí, že výše označené soudy nepostupovaly při výkladu právního úkonu (uzavření kupní smlouvy) správně, neboť žalobkyně prý sama v trestním oznámení uvedla, že v okamžiku podpisu kupní smlouvy věděla, že podepisuje kupní smlouvu, což nelze zpochybnit také s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně současně udělila plnou moc k uzavření odběratelských smluv na elektřinu, plyn a vodu.
Touto skutečností se prý soudy nezabývaly a nevypořádaly se s ní ani v souvislosti s hodnocením ostatních důkazů, takže v tomto směru existující rozpory ve výpovědích žalobkyně nechaly zcela bez povšimnutí. Za této situace se stala jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná a porušila i princip rovnosti stran skončeného občanskoprávního řízení. I když soudy na projednávanou věc aplikovaly ustanovení §37 odst. 1 a §39 o. z., opomněly věc posoudit i se zřetelem na ustanovení §35 odst. 2 o. z., resp. ustanovení §49a o. z.
Odvolacímu soudu zvlášť stěžovatel vytýká porušení zásady dvojinstančnosti řízení, neboť tento soud se na rozdíl od soudu prvního stupně zabýval posouzením právního úkonu z pohledu ustanovení §41a o. z., přičemž při hodnocení důkazů údajně vycházel ze skutečností, které z obsahu spisu nevyplývají.
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 16. 5. 2008 č. j. 14 C 270/2005-373 určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobkyně (výrok I.).
Soud prvního stupně po zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02 provedl znovu rozsáhlé dokazování jak listinnými důkazy, tak i výslechy svědků a původních žalovaných k okolnostem, za nichž došlo k uzavření předmětné kupní smlouvy. V tomto novém řízení došlo k právnímu nástupnictví na straně (původní) žalované Š. S., neboť ta prodala předmětné nemovitosti stěžovateli. V odůvodnění rozsudku se soud prvního stupně obsáhle zabýval jak výpověďmi slyšených svědků, tak i provedenými listinnými důkazy, které hodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, přičemž dospěl k závěru, že žalobkyni se podařilo prokázat její skutková tvrzení týkající se uzavírání smluv o půjčce a smlouvy kupní jako zajištění poskytnuté půjčky.
S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR soud prvního stupně konstatoval, že v projednávané věci (stejně jako v případech skutkově obdobných) sice formálně došlo k uzavření kupní smlouvy, ale skutečnou vůlí žalobkyně bylo zajistit práva věřitele ze smlouvy o půjčce. V projednávané věci tak bylo zjištěno, že žalobkyně má naléhavý zájem na požadovaném určení; vůle žalobkyně nesměřovala k prodeji předmětných nemovitostí, ale k zajištění peněžního závazku (půjčky) ve výši 200 000,- Kč, neboť se domnívala, jak jí ostatně bylo i tvrzeno, že podpisem kupní smlouvy poskytuje pouze jistotu za poskytnutou půjčku. V tomto přesvědčení jí mohla utvrdit i skutečnost, že jí nebyla zaplacena kupní cena. Zjištěný rozpor vůle s projevem vede podle názoru soudu prvního stupně k tomu, že projevený právní úkon v podobě uzavření kupní smlouvy postrádá vážnost vůle jako jeden z předpokladů své platnosti. Za této situace jde o právní úkon absolutně neplatný pro rozpor se zákonem. Neplatné jsou proto i všechny následující darovací a kupní smlouvy týkající se předmětných nemovitostí.
Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 10. 11. 2009 č. j. 30 Cdo 630/2009-447 tak, že je jako nepřípustné odmítl.
Dovolací soud (ve stručném odůvodnění podle §243c odst. 2 o. s. ř.) uvedl, že stěžovatel uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Pokud v dovolání byl současně fakticky uplatněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., "nesměřuje k podmínce existence otázky zásadního právního významu". Současně dovolací soud uvedl, že při posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohl přihlédnout k dovolacímu důvodu spočívajícímu v tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Není proto součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
V projednávané věci je nezbytné vycházet z právního názoru Ústavního soudu, vyjádřeného v jeho nálezu ze dne 1. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02 (uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 146, sv. 38, str. 159), v němž Ústavní soud v téže věci pravomocná rozhodnutí obecných soudů a usnesení Nejvyššího soudu ČR zrušil s poukazem na nedostatečně provedené dokazování, které měl soud prvního stupně provést zejména ve vztahu k okolnostem uzavření kupní smlouvy ze dne 23. 8. 1999. Bylo totiž zjištěno, že ačkoli okolnosti, za nichž byla předmětná kupní smlouva uzavřena, byly značně nejasné, nebyl k nim vyslechnut ani kupující, ani další svědkové navržení žalobkyní; tyto soudy porušily svým procesním postupem právo žalobkyně na spravedlivý proces, neboť porušily zásadu volného hodnocení důkazů (§132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."), pokud hodnotily právě jen kupní smlouvu jako jednotlivý (samostatný) právní úkon, bez zřetele k dalším souvislostem, jako byla právě smlouva o půjčce (byť byly uzavřeny ve stejný den) a vyjádření žalobkyně k otázce projevu její vůle v souvislosti s podpisem zmíněné kupní smlouvy.
Obecné soudy v řízení, následujícím po vydání kasačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 301/02 (vázány v tomto směru závazným právním názorem Ústavního soudu) své povinnosti dostály. Po obsáhle provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k jednoznačnému závěru, že vůle žalobkyně při uzavření kupní smlouvy nesměřovala k prodeji předmětných nemovitostí, ale k zajištění peněžního závazku (půjčky jejího syna). K tomuto zjištění dospěl soud prvního stupně nejen z výpovědí žalobkyně a jejího syna a svědka H., ale i ze skutečnosti, že nebylo prokázáno ani vyplacení kupní ceny za předmětné nemovitosti (byť značně podhodnocené), či možnost jiného bydlení žalobkyně, než jsou předmětné nemovitosti.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že žalobkyně věděla v okamžiku podpisu, že podepisuje kupní smlouvu, neboť tato byla jako kupní smlouva také označena, nezpochybňuje tím ve skutečnosti nedostatek vážnosti vůle žalobkyně při provedení uvedeného právního úkonu (neboť na tu se podle platné judikatury usuzuje zejména z objektivních skutečností za nichž byl učiněn, přičemž tyto skutečnosti se zkoumají jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech), ale tvrdí, že kupní smlouva jako právní úkon vyjádřený slovy měla být posouzena ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 o. z. ve vztahu k ustanovení §41a o. z., resp. k ustanovení §49a o. z.
V této souvislosti je třeba připomenout, že existenci skutečností, které mohou svědčit o závěru o absolutní neplatnosti právního úkonu, musí soud zkoumat vždy z úřední povinnosti, aniž by v tomto směru vyčkával, zda oprávněný subjekt sám takovou neplatnost právního úkonu namítne, či nikoli. Protože absolutní neplatnost působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), není ani podstatné, zda účastníci smlouvy o důvodu její neplatnosti věděli (shodně viz rozsudek NS ČR ze dne 10. 10. 2007 sp. zn. 30 Cdo 3540/2006). Jinak řečeno, jestliže obecné soudy zjistily z objektivních skutečností, že žalobkyně nechtěla svým projevem vůle způsobit právní účinky, které občanský zákoník s takovým projevem vůle v případě kupní smlouvy spojuje, tedy nechtěla převést vlastnictví k předmětným nemovitostem, nebyl důvod zabývat se okolnostmi dalšími, jak to namítá stěžovatel. Další případné vady právního úkonu by totiž na absolutní neplatnosti kupní smlouvy nemohly již ničeho změnit.
Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy svými rozhodnutími porušily základní práva stěžovatele, chráněná ústavním pořádkem.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu