ECLI:CZ:US:2010:3.US.4.10.1
sp. zn. III. ÚS 4/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. května 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. P. P., zastoupené JUDr. Olenou Cvetlerovou, advokátkou v Praze 5, Ke Klimentce 42, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 10. 2009 č. j. 32 Cdo 3812/2008-169, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2007 č. j. 20 Co 374/2007-138, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 3. 2007 č. j. 12 C 59/2005-116, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 11. 2009 č. j. 20 Cdo 4072/2007-93, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2007 č. j. 21 Co 284/2007-40 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2005 č. j. 5 Nc 2303/2004-10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 4. 1. 2010 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i její právo vlastnické a také právo na "nezávislé podnikání".
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, shora uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2005 č. j. 5 Nc 2303/2004-10 byla k návrhu oprávněné České republiky - Ministerstva financí nařízena na majetek stěžovatelky exekuce pro částku 6 425 Kč a provedením této exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Petr Kocián. Stěžovatelčino odvolání pak Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 21. 6. 2007 č. j. 21 Co 284/2007-40 podle §44 odst. 10 exekučního řádu odmítl. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením ze dne 19. 11. 2009 č. j. 20 Cdo 4072/2007-93 dovolání stěžovatelky podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není přípustné ani podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jak dále Ústavní soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 12 C 59/2005, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, shora uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 3. 2007 č. j. 12 C 59/2005-116 bylo uloženo České republice - Ministerstvu financí zaplatit stěžovatelce 45 702 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 143 746 Kč s příslušenstvím byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta (výrok II) a stěžovatelce bylo uloženo na náhradě nákladů řízení zaplatit jednak žalované 24 876,60 Kč (výrok III), jednak České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 1 částku 966 Kč (výrok IV).
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2007 č. j. 20 Co 374/2007-138 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky jej změnil tak, že jejich výše činí 21 020 Kč, jinak jej potvrdil; ve výroku o nákladech řízení státu jej změnil tak, že jejich výše činí 912 Kč, jinak jej potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 38 481 Kč. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 10. 2009 č. j. 32 Cdo 3812/2008-169 podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl poté, co je neshledal přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle popisuje důvody vzniku svého sporu. Tím jsou údajné stěžovatelčiny peněžní nároky ze smlouvy uzavřené s Českou republikou - Ministerstvem financí a označené jako "Service-sub-contract for European Community External Aid". Na jejím základě měla stěžovatelka vykonávat práci konzultantky, asistentky, tlumočnice a překladatelky pro rakouského "předvstupního" poradce Dipl. Ing. B. S., kmenového zaměstnance Federální agentury pro životní prostředí, s. r. o. Tato smlouva měla být ukončena druhou stranou k 31. 1. 2003. Stěžovatelka poukazuje na to, že v únoru téhož roku podala proti České republice - Ministerstvu financí žalobu na určení neplatnosti ukončení pracovního poměru k Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tato žaloba byla rozsudkem ze dne 15. 1. 2004 č. j. 19 C 26/2003-47 zamítnuta (přičemž stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalované náklady řízení ve výši 6 425 Kč). Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které však vzala zpět, a tak Městský soud v Praze odvolací řízení zastavil usnesením ze dne 24. 8. 2004 č. j. 14 Co 203/2004-74. Zpětvzetí prý stěžovatelka učinila proto, že jí posledně uvedený soud "neumožnil pokračovat v jednání ve věci samé, nikoliv na základě vlastního rozhodnutí".
Stěžovatelka dále uvádí, že v srpnu 2004 podala žalobu na zaplacení částky 189 448 Kč u Obvodního soudu pro Prahu 1 (jde o nyní souzenou věc sp. zn. 12 C 59/2009), a podrobně popisuje průběh řízení před tímto soudem. S rozhodnutím uvedeného soudu vyslovuje svůj nesouhlas a tvrdí, že rozhodnutí všech stupňů porušují její právo na spravedlivý proces. V první řadě nesouhlasí s rozhodnutím o nákladech řízení, přičemž poukazuje na to, že z hlediska materiální spravedlnosti měla ve věci úspěch, a vyslovuje názor, že pokud jsou účastníky řízení stát a občan, jemuž bude v budoucnosti finanční nárok přiznán, měl by jej soud zprostit i placení soudních poplatků v průběhu soudního řízení. Jinak musí nejdříve zaplatit státu, aby stát vymohl jeho pohledávku. Povinnost platit soudní poplatky, a to z částky nesporné, případně v jednom řízení dvakrát, stěžovatelka považuje za bariéru na cestě ke spravedlnosti, vedoucí k porušení práva na spravedlivý proces. V souvislosti s tím upozorňuje, že stát podal návrh na exekuci jejího majetku pro částku 6 425 Kč (představující náhradu nákladů v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 26/2003 - viz výše), přičemž Obvodní soud pro Prahu 2 ústavní stížností napadeným usnesením protiústavně omezil její vlastnické právo, resp. právo nakládat s vlastním majetkem, čímž založil nerovné postavení účastníků v dosud vedeném soudním sporu sp. zn. 12 C 59/2005. Navíc tento soud jednal účelově, s cílem přinutit ji k ukončení tohoto sporu, když usnesení o nařízení exekuce "zadržoval v budově" a doručil je krátce před posledním soudním jednáním. Stěžovatelka rovněž poukazuje na nesprávný postup Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 19 C 26/2003 a na vady rozsudku soudu prvního stupně v něm vydaném.
Jde-li o řízení vedené pod sp. zn. 12 C 59/2005, stěžovatelka namítá, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily důkazy týkající se způsobu ukončení výše zmíněné smlouvy, přičemž tvrdí, že soud vybral jedno ze dvou ustanovení této smlouvy, tato ustanovení jsou však protikladná, a tudíž neplatná. Poukazuje na údajný důvod výpovědi, kterým byla nikoliv nespokojenost rakouského poradce s její prací, ale konflikt mezi nimi, a na důkazy, které toto mají prokazovat. Závěrem uvádí, že stát prostřednictvím soudů všech stupňů postupoval v rozporu s komunitárním i českým právem, přičemž celá věc působí dojmem, že je legalizován "švarcsystém", je-li "vykonáván" ve prospěch státu, a že důvodem návrhu na zrušení napadených rozhodnutí je porušení jejího práva podnikat.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 12. 1. 2010 stěžovatelka namítá, že byla nesprávně posouzena právní povaha vztahu založeného předmětnou smlouvou, kdy podle stěžovatelky je třeba na něj pohlížet v souladu s komunitárním právem jako na vztah zaměstnanecký. V této souvislosti zmiňuje rozsudky Evropského soudního dvora (ESD) ze dne 3. 7. 1986 č. 66/85 a ze dne 23. 3. 1982 č. 58/81 i konkrétní skutečnosti, které mají její názor podporovat, a (z toho) vyvozuje, že výpověď datovaná k 31. 1. 2003 je neplatná. Namítá vady překladu "selektivně vybraných částí [předmětné] smlouvy" a také, že soud "zamítá předvolání svědků žalobkyně, nezapisuje listinné důkazy" ani tyto nehodnotí. Upozorňuje na zákaz diskriminace občanů kandidátských zemí, jde-li o podmínky práce, odměňování a propouštění, vyplývající z "Evropské dohody o přidružení České republiky k Evropskému společenství", čl. 5 "Rámcové dohody o zahraniční pomoci Evropského společenství ČR", odkazuje i na rozhodnutí ESD ze dne 29. 1. 2002 č. C-162/00 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2005 sp. zn. 6 Ads 69/2004. S poukazem na své vzdělání i vykonávanou práci upozorňuje na nerovné zacházení a odměňování oproti jiným "konzultantům EU". Kromě toho mělo dojít k dalšímu jednostrannému snížení již tak nižší odměny. Stěžovatelka tvrdí rovněž, že Federální agentura pro životní prostředí, s. r. o., neplnila řádně a včas své závazky vůči Ministerstvu životního prostředí i vůči ní, resp. že to byl rakouský poradce, kdo neplnil své závazky řádně a v souladu se harmonogramem sjednaným zástupci uvedené agentury a Ministerstva životního prostředí, že tento poradce ji izoloval od kolektivu, ponižoval, pronásledoval a obtěžoval, a že prokázala, že svou práci vykonávala řádně, avšak příslušné důkazy nebyly hodnoceny, případně byly bagatelizovány či se ztratily.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Úvodem nutno zmínit, že stěžovatelka, ač se nedomáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 19 C 26/2003, uplatňuje v ústavní stížnosti řadu námitek proti těmto rozhodnutím, příp. poukazuje na vady řízení, které jejich vydání předcházelo. Tyto námitky nutno odmítnout jako evidentně irelevantní. Uvedené řízení bylo pravomocně ukončeno v roce 2004 poté, co stěžovatelka vzala své odvolání zpět. Měla-li vůči postupu obecných soudů, zejména pak soudu odvolacího, v daném řízení nějaké výhrady, mohla je za zákonem stanovených podmínek uplatnit v rámci ústavní stížnosti, což však neučinila. K tomu snad možno dodat, že stěžovatelce, navíc zastoupené kvalifikovanou osobou, nic nebránilo v odvolacím řízení pokračovat, jestliže byla jiného názoru než soud odvolací, a nápravy případného pochybení odvolacího soudu se domáhat v prvé řadě v dovolacím řízení. Stejně tak musí Ústavní soud odmítnout námitku, že stěžovatelka byla nucena hradit soudní poplatek v podstatě dvakrát, neboť nic stěžovatelce nebránilo rovnou žalovat "na plnění", tedy aniž by předtím, jak se ukázalo zbytečně, podávala žalobu na určení.
Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti napadá usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2005 č. j. 5 Nc 2303/2004-10. V tomto ohledu je ústavní stížnost pozdě podaným návrhem. Uvedené rozhodnutí bylo sice možné napadnout odvoláním, to však toliko na základě způsobilého odvolacího důvodu (§44 odst. 10 exekučního řádu). V případě, že by byl uplatněn důvod jiný, nebyl odvolací soud oprávněn odvolání projednávat věcně, a musel je odmítnout. Pokud tedy stěžovatelka uplatnila ve svém odvolání jiné než zákonem stanovené odvolací důvody, nebylo v dané věci možno považovat daný opravný prostředek za poslední procesní prostředek ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a bylo třeba ústavní stížnost podat ve lhůtě stanovené v §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu.
Pokud jde v dané věci o následně vydané usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2007 č. j. 21 Co 284/2007-40 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009 č. j. 20 Cdo 4072/2007-93, uvedené soudy se v nich mohly zabývat pouze otázkou, zda byly splněny zákonné důvody pro odmítnutí stěžovatelčina odvolání. Stran posouzení dané otázky stěžovatelka v ústavní stížnosti nic nenamítá, a tudíž Ústavnímu soudu nezbývá, než návrh na jejich zrušení označit za zjevně neopodstatněný. Jen na doplnění je třeba uvést, že z námitek obsažených v ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatelka důsledně nerozlišuje mezi státem jako právnickou osobou - účastníkem soudního řízení a státem v roli suveréna, představovaného orgány veřejné moci, v daném případě soudy. Pokud jsou splněny zákonem stanovené předpoklady, musí příslušný soud exekuci na majetek povinné osoby nařídit, a to bez ohledu na skutečnost, zda je oprávněnou osobou stát či jiná právnická nebo fyzická osoba. V případě, že stěžovatelka měla vůči České republice pohledávku, a tedy že vymáhaná pohledávka zanikla, mohla se exekuci bránit návrhem na její zastavení, jak shodně upozornil odvolací i dovolací soud. Stěžovatelka sice namítá v ústavní stížnosti, že byl tímto způsobem na ni vyvíjen nepřípustný nátlak, tato argumentace však vůbec není namístě, neboť oprávněná v souladu se zákonem pouze požadovala zaplacení částky, která jí byla pravomocně přiznána (a to činila za situace, kdy zmíněný spor o zaplacení částky 189 448 Kč nebyl ani nepravomocně rozhodnut). Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na porušení práva disponovat se svým majetkem, pak dané omezení vzniká v důsledku nařízení exekuce přímo ze zákona (§44 odst. 7 exekučního řádu, v tehdy platném znění) a stěžovatelka s ním musela počítat, když včas nesplnila svou právní povinnost.
V případě zbývající části ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje s názory obecných soudů, jde-li o právní kvalifikaci předmětné smlouvy, resp. o právní povahu daného vztahu, i o platnost jejího ukončení výpovědí k 31. 1. 2003. V souvislosti s tímto ukončením vytýká obecným soudům, že nesprávně interpretovaly příslušná ustanovení předmětné smlouvy a učinily nesprávné závěry o tom, co bylo důvodem ukončení daného vztahu. Ústavní soud ale opakovaně ve svých rozhodnutích upozorňuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Otázkou povahy předmětného vztahu se zabývaly soudy všech stupňů. Soudy vyšších stupňů byly jiného názoru na právní kvalifikaci předmětné smlouvy, neboť dospěly (ve shodě se stěžovatelkou) k závěru, že šlo o smlouvu inominátní. Jak však zmínil odvolací soud, tato skutečnost neměla žádný dopad na věcnou správnost rozhodnutí nalézacího soudu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti posledně uvedený závěr nezpochybňuje a ani Ústavnímu soudu není zřejmé, jaké právní dopady by pochybení soudu prvního stupně mohlo mít. Soudy všech stupňů se přitom shodly na tom, že v daném případě šlo o vztah obchodněprávní, a nikoliv pracovněprávní. Stěžovatelka v této souvislosti namítá, že se daným závěrem legalizuje "švarcsystém" na straně státu, ovšem i danou otázkou se k námitce stěžovatelky zabýval odvolací soud a řádně se s ní vypořádal. V souvislosti se stěžovatelčinou argumentací výše zmíněnými judikáty ESD, které se týkají výkladu pojmu "pracovník" ve smyslu čl. 45 Smlouvy o fungování Evropské unie, Ústavní soud dodává, že jde o autonomní interpretaci daného pojmu, která se netýká vnitrostátní kvalifikace toho kterého vztahu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na údajný rozpor mezi přílohami předmětné smlouvy, konkrétně mezi bodem 5. 2 Přílohy III (pozn.: správně "Přílohy II): Referenční podmínky, resp. zde obsaženým ujednáním o dvouměsíční zkušební době, a bodem 32.1 Přílohy I - Všeobecné podmínky pro servisní smlouvy financované Evropským společenstvím. Ústavnímu soudu však není patrno, v čem má daný rozpor spočívat, jestliže dvouměsíční zkušební doba již v rozhodné době uplynula a "Referenční podmínky" výslovně stanovují, že poté se ukončení smlouvy řídí "Všeobecnými podmínkami". Jde-li o otázku důvodnosti ukončení smlouvy, ústavní stížnost je v podstatě polemikou s názory vyslovenými soudem prvního a druhého stupně, kdy stěžovatelka nesouhlasí s hodnocením důkazů tak, jak bylo provedeno těmito soudy. Ústavní soud však opakovaně judikuje, že otázka hodnocení důkazů je věcí soudů obecných, přičemž tomuto soudu nepřísluší toto hodnocení "přehodnocovat", a to ani kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval, ledaže by skutkové závěry obecných soudů byly v "extrémním rozporu" s provedenými důkazy. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice tvrdí, že důvody ukončení smlouvy spočívaly v jiných skutečnostech, než tvrdila žalovaná, resp. k nimž dospěly obecné soudy, avšak dle názoru Ústavního soudu neuvádí nic, co by rozumně objasnilo to, že k ukončení smlouvy došlo z jiného důvodu. Sama přitom v ústavní stížnosti připouští gradaci sporů mezi ní a rakouským poradcem, pouze nechce připustit pochybení při vykonávání svých služeb pro poradce, a naopak poukazuje na údajné neplnění povinností z jeho strany či dalších subjektů, aniž by ovšem bylo možno vyvodit, jakou to má s její věcí souvislost, resp. proč by to mělo být důvodem k vypovězení smlouvy. Nelze ani přehlížet povahu daného vztahu. Stěžovatelka působila v roli osobní asistentky poradce, nebyla odpovědna za plnění jeho povinností, ale bylo tomu naopak. Pokud se mezi ním a stěžovatelkou vzájemné pracovní vztahy zhoršily tak, že o "dobré spolupráci" ve smyslu "Referenčních podmínek" nebylo možno vůbec hovořit, kdy poradce neměl stěžovatelčiny služby zájem, lze se ptát, jak by za takových podmínek měla jejich spolupráce pokračovat, resp. proč by mělo být ve stěžovatelčin prospěch plněno za dobu, kdy již žádné služby neposkytovala (ledaže by jí neoprávněným protiprávním ukončením smlouvy vznikla škoda, což ale v ústavní stížnosti netvrdí).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje také na porušení zákazu diskriminace, jenž plyne z komunitárního práva, a to zřejmě v souvislosti s výší úplaty za jí prováděné služby oproti pracovníkům jiných zemí Evropské unie. Stěžovatelka však v ústavní stížnosti příslušný rozdíl nevyčíslila a především jí nárokovaná částka se o daný titul neopírala. K tomu snad obecně možno dodat, že o diskriminaci by mohlo jít, pokud by docházelo k rozdílnému zacházení s pracovníky u téhož zaměstnavatele. Namítá-li stěžovatelka vůči rozhodnutím obecných soudů o náhradě nákladů řízení, že v "meritu sporu" byla "úspěšná", pak její "úspěch" v řízení před soudem prvního stupně nutno vyjádřit ve smyslu příslušné právní úpravy jako částečný (§142 odst. 2 o. s. ř.), a jde-li o odvolací a dovolací řízení, tam o žádném úspěchu hovořit nelze.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu