ECLI:CZ:US:2010:3.US.420.10.1
sp. zn. III. ÚS 420/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. června 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatele B. M., zastoupeného Mgr. Ondřejem Mičaníkem, advokátem se sídlem U Skleníku 1905/7, 700 30 Ostrava, o ústavní stížnosti na postup Krajského soudu v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 13 K 30/99, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel, z pohledu uplatněné námitky průtahů a tedy neprojednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě, zrekapituloval průběh řízení o odškodnění z pracovního úrazu a následně souvisejícího konkurzního řízení, vedeného na majetek úpadce, tj. subjektu odpovědného z uvedeného titulu.
Stěžovatel rovněž poukázal na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. října 2009 č. j. 3 Ul 20/2009-10, jímž byl zamítnut návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, kterým o odstranění průtahů (způsobem ex lege předvídaným) řádně usiloval (§174a odst. 1 zákona č. 6/2002, o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů).
Z toho důvodu, když marně vyčerpal procesní prostředky k ochraně práva v tomto ohledu jemu svědčící, domáhal se vydání nálezu, jímž by Ústavní soud vyslovil, že postupem Krajského soudu v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 13 K 30/99 bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to v důsledku nedůvodných průtahů v tomto řízení, a aby Krajskému soudu v Ostravě Ústavní soud zakázal pokračovat v porušování tohoto práva dalšími průtahy.
Jakožto orgán veřejné moci a ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) je Ústavní soud povinen při výkonu své jurisdikce co do případů, mezí a způsobů uplatňovat státní moc jen v zákonném a ústavním rámci (zákon č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů; čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR), což je v právním státě nezbytná podmínka pro jakoukoliv legitimní činnost jeho orgánů.
Aniž by Ústavní soud jakkoliv odhlížel od velmi nelehké životní situace stěžovatele a veškerých dopadů spjatých jak s jeho pracovním úrazem, tak i právním řízením, na něž stěžovatel poukázal, posoudil podaný návrh následovně:
V řízení o ústavní stížnosti uplatňuje se maxima, dle níž "Ústavní soud je ve smyslu své již ustálené judikatury vázán petitem návrhu na zahájení řízení a sám jej nemůže měnit." (nález sp. zn. II. ÚS 305/99, shodně II. ÚS 182/01; srov. kupř. i nálezy sp. zn. II. ÚS 242/98, I. ÚS 424/2000, I. ÚS 603/2000, IV. ÚS 525/01, IV. ÚS 98/03, III. ÚS 177/04, IV. ÚS 314/05, II. ÚS 259/05 a další).
Z judikatury Ústavního soudu se dále podává, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (srov. obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 146/96, IV. ÚS 58/95, III. ÚS 181/98, III. ÚS 598/01, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05 a další).
Uvedený závěr je důsledkem respektování rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci, jakož i reflexí skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jemuž přísluší zabývat se námitkami stěžovatele toliko za splnění podmínek ze zásady subsidiarity (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) plynoucích, když smyslem a účelem určení tohoto algoritmu přezkumu potom je mimo jiné i to, aby Ústavní soud měl možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem (ústavním pořádkem) stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat, rovněž z hlediska systémové hierarchie, (jím nahlížené) excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod.
Dle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci.
Bylo-li tedy ve věci stěžovatele v rámci řízení o posledním procesním prostředku, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, vydáno usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. října 2009 č. j. 3 Ul 20/2009-10, ze shora příkladmo uvedené rozhodovací praxe podepřené citovaným kompetenčním ustanovením §82 odst. 3 písm. a) ve spojení s §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že se navrhovatel rovněž ve vztahu k němu musí domáhat jeho zrušení.
V důsledku uvedeného deficitu petitu návrhu stěžovatele, tj. toho, že kasačním návrhem (ani z pohledu obsahu návrhu předestřenou argumentací) v souladu se svým dispozičním oprávněním (vigilantibus iura), jsa zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem, nenapadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. října 2009 č. j. 3 Ul 20/2009-10 (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 1/05, II. ÚS 188/06), byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Vzhledem ke specifické záležitosti stěžovatele se dodává, že výrok označeného rozhodnutí je determinován v něm citovanou právní úpravou konkurzního řízení ve spojení s nastalým (a v obsahu jeho odůvodnění taktéž popsaným) faktickým stavem, pročež i v případě věcného projednání návrhu by bylo nutno jej dle názoru soudce zpravodaje posoudit ve vztahu k rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2010
Pavel Holländer
soudce zpravodaj