ECLI:CZ:US:2010:3.US.439.10.1
sp. zn. III. ÚS 439/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. září 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky KSB spol. s r. o., se sídlem Božičany 167, IČ 45350124, zastoupené JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou v Příbrami III, Komenského náměstí 289, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 4. 2007 č. j. 11 Co 69/2007-96 a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 11. 2009 č. j. 28 Cdo 3518/2007-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 10. 2. 2010 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že obecné soud nerespektovaly čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a že došlo jednak k zásahu do jejího základního práva garantovaného čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jednak k porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 35 C 356/2005, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, rozsudkem uvedeného soudu ze dne 1. 11. 2006 byla zamítnuta žaloba Pozemkového fondu České republiky (dále jen "Pozemkový fond") proti stěžovatelce na určení, že Česká republika je vlastníkem a žalobce správcem v rozsudku blíže specifikovaného pozemku v k. ú. Malešice (dále jen "předmětný pozemek") (výrok I) a že je neplatná smlouva o převodu pozemků č. ZPR0R/75, uzavřená dne 24. 6. 2005 mezi žalobcem a stěžovatelkou ohledně předmětného pozemku (výrok II), dále pak bylo uloženo žalobci zaplatit stěžovatelce náklady řízení (výrok III).
K odvolání žalobce byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ve výroku I tak, že se určuje, že Česká republika je vlastníkem a žalobce je správcem předmětného pozemku (výrok I), ve výroku III že se mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud rozsudkem rovněž napadeným touto ústavní stížností zamítl a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud spatřoval pochybení v postupu Pozemkového fondu, že na předmětný pozemek nebylo provedeno "výběrové řízení", přičemž odkazoval na zákon č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. K otázce "upřednostnění" tohoto zákona před zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), zaujal stanovisko Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ("Sb. n. u."), svazek 32, č. 33], toto stanovisko však odvolací ani dovolací soud neakceptoval. Stěžovatelka, jak uvádí, v soudním řízení zdůrazňovala, že podle uvedeného nálezu Pozemkový fond nesmí fakticky upřednostňovat postup podle zákona č. 95/1999 Sb. před uspokojováním závazků státu podle §11 odst. 2 zákona o půdě, které stát uznal, protože je to v rozporu s jeho působností v rámci plnění uložených státu posledně uvedeným zákonem, přičemž znění §1 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb. je třeba interpretovat s ohledem na §19 odst. 1 téhož zákona, který deklaruje nedotčenost zákona o půdě. Stěžovatelka poukazuje také na nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 495/05 (Sb. n. u., svazek 47, č. 174), z něhož pak obsáhle cituje. V návaznosti na to uvádí, že na názor uvedený v tomto nálezu upozorňovala, ovšem žádný ze soudů jej nerespektoval, čímž měl být jejich postup patrně v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud vyslovil názor, že důvody, které jsou obsahem ústavní stížnosti, nejsou v ústavněprávní rovině podstatné. Jde vesměs o polemiku s právním posouzením věci odvolacím soudem, které on shledal správným, protože jeho interpretace dotčených právních předpisů je ústavně konformní. V této souvislosti Nejvyšší soud odkázal na svou, v napadeném rozhodnutí citovanou judikaturu, i na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2010 sp. zn. II. ÚS 2983/09, které řeší obdobnou problematiku, s tím, že naopak stěžovatelčiny odkazy na judikaturu Ústavního soudu pokládá za nepřípadné, a připomněl, že stěžovatelka není oprávněnou osobou, ale obchodní společností, která získala restituční nároky postoupením. Vzhledem k tomu navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
Krajský soud v Plzni uvedl, že stěžovatelčino tvrzení o porušení jejích základních práv nepovažuje za správné. Poukazuje na to, že stěžovatelka nesouhlasí s jeho závěry učiněnými ve věci samé, jež se následně promítly do napadeného rozhodnutí, přičemž zdůrazňuje, že tyto závěry (skutkové a právní) vyjádřil a odůvodnil ve svém rozhodnutí a že na nich trvá. Z obsahu stížnosti má plynout, že stěžovatelka Ústavní soud považuje za třetí soudní instanci; pokud totiž nebylo vyhověno jejím požadavkům obecnými soudy, očekává "nápravu" od tohoto soudu. Nejde ani o případ, kdy by jeho závěry byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v řádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývaly.
Vedlejší účastník, Pozemkový fond, poukázal na to, že se skutkový a právní základ nyní posuzované věci od věci, v níž byl vydán nález sp. zn. III. ÚS 495/05, zásadně liší, neboť v ní nejde o konkurenci oprávněných osob, jejichž nároky vyplývají z §11 odst. 2 zákona o půdě, na straně jedné a obce, uplatňující nárok na bezplatný převod dle zákona č. 95/1999 Sb., na straně druhé. Předmětná smlouva o převodu pozemku patří do série 38 smluv, které byly uzavřeny mimo veřejnou nabídku "v režimu usnesení prezidia Pozemkového fondu ze dne 7. 6. 2005", všechny tyto smlouvy byly Pozemkovým fondem napadeny žalobou na určení neplatnosti, resp. na určení vlastnického práva, přičemž Nejvyšší soud, coby soud dovolací v případě smlouvy uzavřené s jiným subjektem, dospěl v rozsudku ze dne 11. 6. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3042/2006 k závěru, že jde, z důvodu nedodržení postupu dle §7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., o neplatnou smlouvu. Tyto závěry jsou obsaženy i v touto ústavní stížností napadeném rozsudku Nejvyššího soudu a potvrzovány jsou v minimálně 19 usneseních tohoto soudu. Absenci postupu stanoveného v §1 odst. 2 písm. a) ve spojení s §7 odst. 5 citovaného zákona kvalifikoval dovolací soud jako natolik dominující důvod neplatnosti smlouvy, že se dalšími možnými důvody neplatnosti již nezabýval. Pozemkový fond poukázal rovněž na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 606/08, jenž v jiné věci se stejným skutkovým a právním základem shledal interpretaci příslušných předpisů zcela správnou, logickou a řádně odůvodněnou, přičemž tehdy odmítl odkaz stěžovatele na konkrétní nálezy Ústavního soudu, mj. i na již zmiňovaný nález sp. zn. III. ÚS 495/02. V nyní posuzované věci jde o konkurenci práv uvnitř skupiny oprávněných osob, kde stěžovatelka byla zvýhodněna. Stěžovatelka v řízení netvrdila a ani nedokazovala, že by se ona nebo její právní předchůdci ucházeli o náhradní pozemky v rámci veřejných nabídek, tím méně, že by se ucházeli o pozemky, které se nacházejí v katastrálních územích, resp. obcích, v nichž nebylo možno původním oprávněným osobám náhradní pozemky vydat. Z nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02 má plynout, že žaloba na vydání je přípustná, pokud nárok nebyl dlouhodobě uspokojován a pokud byl stav, který takto vznikl, výsledkem libovůle či svévole, což nebylo zjištěno, navíc k uspokojení nároku došlo 23 dnů poté, co jej stěžovatelka postoupením získala. V dané věci nebyl záměr převedení předmětného pozemku publikován, a tak oprávněné osoby byly vyloučeny z možnosti tento pozemek získat. Stěžovatelka si pozemky vybrala, aniž byla nositelem práva na vlastní výběr náhradního pozemku, a při výběru pominula to katastrální území, z nichž nárok pocházel, a své úsilí zaměřila na pozemky ve městě Plzeň. Pozemkový fond zmiňuje rovněž, že stěžovatelka byla již druhým postupníkem, a upozorňuje na závěry Ústavního soudu v nálezu č. 531/2005 Sb. stran rizik, která podstupují postupníci při obchodování s danými nároky. Závěrem, na základě konkrétních skutečností, vyslovuje vedlejší účastník domněnku, že stěžovatelčiným záměrem bylo vyprázdnit kvótu náhradních pozemků, aby pro oprávněné osoby v dotčených lokalitách žádné nezbyly. S ohledem na tyto skutečnosti navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odmítl, případně dle §82 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.
V replice stěžovatelka odmítla argumentaci účastníků i vedlejšího účastníka s tím, že i nadále považuje za zcela zásadní otázku vztahu zákona o půdě a zákona č. 95/1999 Sb., přičemž v dané věci režim převodu pozemků podléhal zákonu o půdě. Nesprávný je názor obecných soudů, které žalobě nevyhověly s odůvodněním, že nebylo provedeno "výběrové řízení". Princip veřejné nabídky se stal součástí platné právní úpravy až v měsíci dubnu 2006 na základě zákona č. 131/2006 Sb., a tak nelze argumentovat jakýmkoliv "výběrovým řízením" či "veřejnou nabídkou".
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Podstata ústavní stížnosti tkví ve stěžovatelčině nesouhlasu s právním názorem Nejvyššího soudu, že v době od 1. 1. 2003 (tedy po zrušení zákona č. 284/1991 Sb.) do 14. 4. 2006 (kdy nabyl účinnosti zákon č. 131/2006 Sb.) byl postup Pozemkového fondu při převádění náhradních pozemků oprávněným osobám regulován (rovněž) zákonem č. 95/1999 Sb., a tudíž že Pozemkový fond byl povinen provést "výběrové řízení"; pokud se tak nestalo, je třeba považovat smlouvu, na jejímž základě došlo k převodu pozemku, za neplatnou pro rozpor se zákonem. Dle stěžovatelky postup Pozemkového fondu při převádění náhradních pozemků oprávněným osobám naopak regulován citovaným zákonem nebyl.
Otázky, které stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu k posouzení, již byly opakovaně řešeny obecnými soudy, a to včetně Nejvyššího soudu. Ten své zásadní právní stanovisko zaujal v rozsudku ze dne 11. 6. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3042/2006 (uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6, ročník 2008, poř. č. C 5293) a z něj pak vycházel při svém dalším rozhodování v obdobných věcech (srov. odkazy obsažené v napadeném "dovolacím" rozsudku). Jeho rozhodnutí, opírající se o právní názor obsažený ve výše citovaném rozsudku, byla na základě ústavních stížností jiných stěžovatelů i předmětem opakovaného přezkumu ze strany Ústavního soudu, jenž mj. v usneseních ze dne 11. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 606/08, ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 2403/08, ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 2900/08 a ze dne 13. 1. 2010 sp. zn. II. ÚS 2983/09 (dostupná na internetové adrese http://nalus.usoud.cz) dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněné návrhy a jako takové je odmítl.
V žádné z případů nedospěl Ústavní soud k závěru, že by interpretace Nejvyššího soudu příslušných ustanovení zákona o půdě a zákona č. 95/1999 Sb. nesla známky protiústavnosti. Dle názoru Ústavního soudu vysloveného v již zmíněném usnesení sp. zn. II. ÚS 2403/08 lze naopak v argumentaci Nejvyššího soudu v rámci interpretačního procesu "shledávat úsilí o pochopení smyslu a účelu vykládaných ustanovení (aby tak mj. snad bylo zabráněno výkladovému formalismu)"; tato interpretace podústavního práva má být "řádně odůvodněná, logická, přesvědčivá a z tohoto pohledu jí nelze nic vytknout". Oproti tomu výklad předestíraný stěžovatelem má představovat "pouhou polemiku se závěry obecných soudů" a nadto se má jevit jako "(minimálně) nerozumný, neboť patrně značí, že v předmětné době nebyl postup Pozemkového fondu [...] nijak regulován, což by důsledně vzato otevíralo prostor pro nahodilost a netransparentnost jeho postupu, nevylučující libovůli a diskriminaci oprávněných osob (předmětné nemovitosti by mohly být nabízeny jen určitým oprávněným osobám, mohlo by tak docházet k jejich zvýhodňování na úkor ostatních oprávněných osob)".
Ústavní soud ve svých rozhodnutích rovněž odmítl poukaz stěžovatelů na své nálezy sp. zn. III. ÚS 495/02 a III. ÚS 495/05 s tím, že je nepřípadný. V tomto ohledu lze stěžovatelku odkázat např. na odůvodnění výše citovaného usnesení Ústavního soudu, kde se vysvětluje, co bylo podstatou těchto nálezů (tj. řešení střetu práva oprávněné osoby na bezplatný převod náhradního pozemku s právem obce na bezplatný převod). Upozorňuje se v něm také na to, že Ústavní soud použitelnost zákona č. 95/1999 Sb. na realizaci nároků oprávněných osob paušálně v uvedených nálezech nevyloučil. K tomu možno dodat, že prvně uvedený nález je reakcí na dlouhodobě neutěšenou situaci, jež nastala v případě poskytování náhradních pozemků Pozemkovým fondem oprávněným osobám. Ústavní soud v něm brojil proti svévolnému postupu tohoto fondu, jenž spočíval v liknavosti, přičemž dospěl k závěru, že za daného stavu je třeba připustit možnost bránit se soudní cestou, a to prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního pozemku. Stejně tak z tohoto nálezu plyne, že svévole při přidělování může vést také k diskriminaci, tedy k neodůvodněnému zvýhodňování některých oprávněných osob. Pokud pak obecné soudy dospěly k názoru, že Pozemkový fond měl v daném procesu postupovat podle zákona č. 95/1999 Sb., tedy způsobem, který by jej činil (alespoň trochu) transparentním, a tím vylučoval nebo omezoval riziko diskriminace, pak jim z hlediska uvedeného nálezu nelze nic vytknout.
Vzhledem k tomu, že nyní posuzovaná ústavní stížnost do dané problematiky nic nového nevnáší a Ústavní soud tak nenašel žádný důvod, proč by se měl od svých předchozích právních závěrů odchylovat, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu