ECLI:CZ:US:2010:3.US.467.10.1
sp. zn. III. ÚS 467/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. června 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., právně zastoupeného JUDr. Jarmilou Vilímkovou, advokátkou AK se sídlem Řeznická 3, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009 č. j. 30 Cdo 4015/2008-159, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2007 č. j. 1 Co 150/2007-123 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2006 č. j. 37 C 59/2004-88, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. února 2010, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 22. února 2010, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 18. listopadu 2009 č. j. 30 Cdo 4015/2008-159, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2007 č. j. 1 Co 150/2007-123, jakož i rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2006 č. j. 37 C 59/2004-88, a to pro porušení článku 2 odst. 3, článku 90 a článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 3, článku 36 odst. 1, odst. 2, odst. 3, článku 37 odst. 2, odst. 3 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1, článku 13 a článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2006 č. j. 37 C 59/2004-88 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal po žalovaném ad 1) ČR- Ministerstvu vnitra ČR zaplacení částky 100 000 000,- Kč za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti (výrok pod bodem I.); dále byla uvedeným rozsudkem zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaném ad 2) ČR - Ministerstvu spravedlnosti ČR zaplacení částky 100 000 000,- Kč za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti (výrok pod bodem II.); ve výroku pod bodem III. městský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. října 2006 č. j. 37 C 59/2004-88 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II.). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. listopadu 2009 č. j. 30 Cdo 4015/2008-159 odmítl, když dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam; dále dovolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v předmětném řízení nebyl vyslechnut jako účastník řízení a nebyl vyslechnut ani stěžovatelem navržený svědek JUDr. S., obhájce stěžovatele, přičemž neprovedení těchto důkazů soud prvního stupně neodůvodnil.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud ověřil, že námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti se zabýval již odvolací soud, který se s nimi dostatečným způsobem vypořádal.
Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že soudu v občanskoprávním řízení nepřísluší přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení; jejich postup lze přezkoumávat v rámci řádných a mimořádných opravných prostředků uplatněných v tomto řízení, kterých, jak zjistil soud prvního stupně, žalobce také v průběhu trestního řízení využil. Odvolací soud přisvědčil odvolateli, že shledal pochybení soudu prvního stupně, avšak pouze v tom, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku v rozporu s ust. §157 odst. 2 o. s. ř. neuvedl, proč neprovedl žalobcem v žalobě navrhované důkazy účastnickou výpovědí a výpovědí svědka JUDr. S. Toto pochybení však podle odvolacího soudu nemělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci s ohledem na shora uvedený právní závěr.
Ústavní soud souhlasí se závěry odvolacího soudu a odkazuje na odůvodnění jeho rozsudku, k němuž nemá co dodat.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, nýbrž tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V postupu a v rozhodnutích obecných soudů Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu