ECLI:CZ:US:2010:3.US.47.10.1
sp. zn. III. ÚS 47/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. července 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. L., zastoupeného JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 3 Tdo 966/2009, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. 9 To 553/2008 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. 10. 2008 sp. zn. 2 T 156/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 8. 1. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále jeho právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 2 T 156/2008, ústavní stížností napadeným rozsudkem tohoto soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 trestního zákona (dále jen "tr. z.") jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. z. a trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. z., za což byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále pak mu bylo uloženo ochranné ambulantní sexuologické léčení. Uvedených trestných činů se stěžovatel dopustil tak, že v době od 10. do 21. 2. 2008 v místě svého bydliště vykonal opakovaný pohlavní styk s nezletilou Hanou (jedná se o pseudonym), přestože věděl, že jí dosud nebylo 15 let a že se u něj nachází v době, kdy měla být v ústavu a plnit povinnou školní docházku, a daného jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2001 č. j. 48 T 13/2001-1121 odsouzen za trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. z. k trestu odnětí svobody v trvání 5,5 roku, z jehož výkonu byl dne 27. 10. 2005 podmíněně propuštěn. Tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním. Krajský soud v Praze je usnesením rovněž napadeným touto ústavní stížnosti jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále též jen "tr. ř.") zamítl. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu brojil stěžovatel dovoláním, které ale Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že závěr o jeho vině byl založen pouze na výpovědi poškozené Hany provedené v době před zahájením trestního stíhání, a tudíž bez jeho přítomnosti nebo přítomnosti jeho obhájce, čímž byl výrazně omezen ve svém právu na účinnou obhajobu. Přitom odmítá, že by mohla obstát argumentace dovolacího soudu, že šlo o postup v souladu s ustanovením §158a tr. ř. Postup obecných soudů flagrantním způsobem porušuje jeho právo na zachování kontradiktornosti řízení ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, protože v průběhu celého trestního stíhání nemohl on ani jeho obhájce klást poškozené jako přímé a jediné usvědčující svědkyni otázky. Stěžovatel rovněž odmítá závěr dovolacího soudu o správnosti aplikace §102 odst. 2 tr. ř. s tím, že tvrzení, že by opakovaný výslech poškozené mohl vést k její traumatizaci, je spekulací, na čemž nemůže nic změnit ani doporučení soudní znalkyně, která byla účastí v řízení a tím, že zpracovávala znalecký posudek, ovlivněná, resp. do určité míry podjatá. Odkaz dovolacího soudu na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu bez skutkového porovnání považuje stěžovatel za nepřípadný. V návaznosti na to stěžovatel tvrdí, že mu nebo jeho obhájci měla být zachována možnost pokládat - při zachování vhodného prostředí a přiměřeného způsobu - nezletilé poškozené doplňující dotazy a být rovněž přítomen tomu, jakým způsobem nejen na jeho dotazy, ale i na celý průběh výslechu bezprostředně reaguje. Tento požadavek je důvodný o to více, že neexistuje žádný jiný usvědčující důkaz, ať již přímý, nebo nepřímý, natož ucelená soustava důkazů nepřímých. Nesouhlasí s tím, že by byl usvědčován i nepřímými důkazy, jak uvedl dovolací soud. Prý ani genetická, ani biologická expertiza nepředstavují s ohledem na jejich nekonkrétní závěry usvědčující důkaz, lékařská zpráva z gynekologické ambulance pohlavní styk poškozené právě s ním nepotvrzuje, navíc sama poškozená potvrdila styk s jiným partnerem. Urologické vyšetření rovněž nemá žádnou vypovídací hodnotu ke konkrétnímu skutku v konkrétní době a na konkrétním místě, ani údajná existence sexuální úchylky sama o sobě, a ani ve spojení s dalšími nepřímými důkazy, nemá usvědčující sílu. Stejně tak z existence jediného dvojlůžka prý nelze činit jakékoliv relevantní závěry. Údajně má být závěr dovolacího soudu (patrně) opřený o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie - sexuologie, nepřesvědčivý, resp. bez předložení jasných, konkrétních přezkoumatelných grafických, popř. obrazových výstupů z tohoto vyšetření, irelevantní.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje jednak v rovině ústavního práva, ale i práva "podústavního". Jde-li o případ druhý, nutno připomenout - jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje - že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných přichází tedy v úvahu až v případě takových pochybení, jež se promítají i do ústavněprávní roviny.
Pokud stěžovatel orgánům činným v trestním řízení vytýká, že postupovaly v rozporu s trestním řádem, když poškozenou v dalším řízení nevyslechly, touto otázkou se zabývaly soudy všech stupňů, přičemž dospěly k závěru, že vzhledem k doporučení soudní znalkyně je třeba od dalšího výslechu upustit. Prostor k takovému postupu otevírá orgánům činným v trestním řízení ustanovení §102 odst. 2 tr. ř., z něhož plyne pravidlo, že k opakovanému výslechu je možno přistoupit jen v nutných případech. Je v principu věcí těchto orgánů posoudit, zda v té které věci jde o "nutný případ", v každém případě tyto musí zvláště bedlivě zkoumat, zda by takový (opakovaný) výslech neměl na nezletilé dítě, požívajícího zvláštní právní ochrany (na základě čl. 32 odst. 1 Listiny a mezinárodních smluv, jimiž je Česká republiky vázána), negativní dopady. Pokud soudní znalec ve znaleckém posudku dokonce výslovně uvede, že výslech takového nezletilého dítěte nedoporučuje (v daném případě z důvodu "významného zvyšování rizika traumatu"), musí obecné soudy velmi pečlivě zvažovat, zda vůbec k takovému výslechu přistoupit, neboť zájem společnosti na tom, aby "trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni", není možno nadřazovat právu na zmíněnou právní ochranu nezletilých dětí. V případě, že by vznikly důvodné pochybnosti o správnosti daného znaleckého závěru, mohou ale postupovat ve smyslu §109 tr. ř., tedy požádat znalce o vysvětlení, případně přibrat (jen pro tuto otázku) znalce jiného. Stěžovatel v ústavní stížnosti upozorňuje na údajnou zaujatost či podjatost soudní znalkyně, čímž se snaží zpochybnit i správnost zmíněného závěru. Důvodem měla být patrně přítomnost soudní znalkyně při výslechu poškozené. Ovšem z ničeho neplyne, že by osoba přítomná při výslechu nezletilé (§102 odst. 1 tr. ř.) nemohla být současně ve věci přibraným soudním znalcem (srov. §107 odst. 1 věta čtvrtá tr. ř.), naopak takto si může soudní znalec udělat o nezletilém dítěti ucelenější obraz. Odmítá-li stěžovatel důkaz konkrétním znaleckým posudkem pro údajnou nepřesvědčivost, opět nejde o otázku, kterou by měl řešit Ústavní soud, protože hodnocení důkazů je věcí soudů obecných. K tomu možno dodat, že znalec zodpovídá odborné otázky, přičemž své závěry musí formulovat tak, aby byly srozumitelné pro laika, přičemž konkrétně grafické či obrazové výstupy z vyšetření jsou pro soud stěží nějak použitelné, neboť je není schopen a především oprávněn sám zhodnotit.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že neměl v průběhu trestního stíhání možnost klást poškozené otázky, ačkoliv šlo o přímou a současně jedinou "usvědčující" svědkyni, kdy neexistuje žádný jiný usvědčující důkaz, ať již přímý či nepřímý, resp. ucelená soustava těchto nepřímých důkazů. Jde o námitku ústavněprávní povahy, přičemž se lze ztotožnit se stěžovatelem, že posouzení otázky, zda orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu s trestním řádem, konkrétně s ustanovením §158a, či nikoliv, není rozhodující. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 11. 10. 2004 sp. zn. IV. ÚS 538/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, č. 142) posuzoval po skutkové i právní stránce věc obdobnou, tedy že nezletilá poškozená, vypovídající proti obviněnému, nebyla v žádném stadiu trestního stíhání vyslechnuta tak, aby obviněný měl možnost sledovat její přímou výpověď a klást jí otázky. S poukazem na svou předchozí judikaturu i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva pak Ústavní soud dospěl k závěru, že i když se postup orgánů činných v trestním řízení opíral o příslušná ustanovení trestního řádu, která umožňují vyslechnout svědka v rámci postupu před zahájením trestního stíhání, jde-li o neodkladný nebo neopakovatelný úkon, a namísto výslechu svědka, zejména jde-li o výpověď dítěte, je umožněno v hlavním líčení protokol o jeho výpovědi pouze přečíst, takový postup současně představuje zkrácení práv obhajoby; bylo by možné jej akceptovat pouze v případě, že by šlo o opatření nezbytné, a pokud by nesnáze způsobené obhajobě daným omezením byly dostatečně postupem orgánů činných v trestním řízení kompenzovány tak, aby se obviněnému dostalo spravedlivého procesu. Vzhledem k tomu odsouzení obviněného nesmí být založeno výlučně nebo v rozhodující míře na takové výpovědi. Skutkový stav tedy musí být bez pochybností prokázán i dalšími důkazy, v tehdy posuzované věci by muselo jít o soustavu nepřímých důkazů vzájemně na sebe navazujících, které vcelku shodně a spolehlivě dokazují skutečnosti, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru.
V posuzované věci byl uvedený nedostatek orgány činnými v trestním řízení kompenzován tím, že nezletilá vypovídala za účasti soudce a za přítomnosti soudní znalkyně a pedagogického pracovníka, příslušná výpověď byla zkoumána soudní znalkyní, která ve znaleckém posudku i při hlavním líčení podrobně zdůvodnila, proč poškozenou a její výpověď pokládá za zcela věrohodnou. Hodnocení této výpovědi, jež stěžovatele jednoznačně ze spáchání příslušných trestných činů usvědčuje, bylo velmi podrobně provedeno již soudem prvního stupně, a to i pokud jde o její věrohodnost. Přitom nebylo zjištěno, že by výpověď v jakémkoliv ohledu byla nepravdivá, naopak některé skutečnosti, které z ní plynou, se shodují se skutečnostmi, jež plynou z jiných důkazů. Použitelností daného důkazu v trestním řízení se ostatně zabýval také Nejvyšší soud, jenž poukázal na tytéž aspekty (a tyto vzal v úvahu obdobně), jak nyní učinil Ústavní soud.
Na straně druhé - byť daná "kompenzace" není zcela zanedbatelná - v zásadě dostatečná není, a tudíž klíčovou otázkou v nyní posuzované věci zůstává, zda stěžovatelovo odsouzení bylo založeno výlučně nebo v rozhodující míře na dané svědecké výpovědi. Stěžovatel v ústavní stížnosti popírá, že by s nezletilou měl pohlavní styk. V této souvislosti Ústavní soud pokládá za potřebné shrnout skutková zjištění obecných soudů, která neplynou přímo ze zmíněného důkazu (tedy svědecké výpovědi poškozené). Stěžovatel stanul již čtyřikrát před soudem kvůli spáchání téhož trestného činu (tj. pohlavního zneužívání), v posledním případě byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu. Dle soudního znalce jde o osobu špatně sociálně přizpůsobivou, s asociálními a antisociálními rysy, trpící sexuální deviací - hebefilií. Závěry soudního znalce stran stěžovatelovy osobnosti ostatně plně korespondují s jeho jednáním, kdy stěžovatel nejenže u sebe ubytoval nezletilou dívku, ale dokonce s ní spal na společném dvojlůžku. Jeho obhajoba, že v podstatě jen chtěl vyhovět její matce, se za daných okolností jeví jako zcela nevěrohodná. I kdyby skutečně toto matka nezletilé iniciovala, stěžovateli muselo být zcela zřejmé, jaké jsou matčiny duševní schopnosti, a to již minimálně jen na základě toho, že svěří své nezletilé dítě zcela do rukou dospělého muže, kterého sotva zná (dle znaleckého posudku šlo o osobu se středně těžkou mentální retardací zahrnující těžkou debilitu až imbecilitu). Z dalších důkazů pak plyne, že nezletilá měla s mužem pohlavní styk (viz zejména napadené usnesení odvolacího soudu). Stěžovatel sice v přípravném řízení uváděl, že pohlavního styku nebyl schopen, a naznačoval, že poškozená mohla mít pohlavní styk s jinou osobou, ovšem první tvrzení bylo vyvráceno, druhé pak bylo natolik nekonkrétní, že nebylo možno se jím blíže zabývat. Posléze, v řízení před soudem, nastínil stěžovatel eventualitu, že tímto mužem mohl být jeho kamarád, který pracoval v dílně nalézající se v objektu, kde toho času on bydlel s poškozenou. Tato verze se jeví jako nepravděpodobná, neboť jednak není podporována žádnými důkazy, především se však jeví jako nevěrohodné stěžovatelovo zdůvodnění, proč s ní přichází až v daném stadiu trestního řízení; naopak se zde nabízí, že šlo o reakci na tehdejší důkazní situaci a na to, že jejich přátelství již skončilo z důvodu údajného "podrazu".
Vzhledem k výše uvedenému lze konstatovat, že svědecká výpověď nezletilé má povahu důkazu, jenž z hlediska aplikace příslušných skutkových podstat relevantní skutkový stav (toliko) potvrzuje, případně jej doplňuje o některé podrobnosti. Ústavní soud proto neshledal, že by stěžovatel byl odsouzen výlučně nebo v převážné míře na základě tohoto důkazu. Z tohoto důvodu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu