ECLI:CZ:US:2010:3.US.496.10.2
sp. zn. III. ÚS 496/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. prosince 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: a) Mgr. M. K., MBA a b) Dr. M. K., zastoupených JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem Václavské nám. 18, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. listopadu 2009 č. j. 33 Cdo 3694/2007-228 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2007 č. j. 30 Co 28/2007, 30 Co 29/2007-212, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. 2. 2010, stěžovatelé napadají v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, neboť dovolací soud se odmítl zabývat jejich dovoláním věcně, i když podle jejich názoru "byl k takovému postupu povinován ze zákona", přičemž jím uváděné důvody s ohledem na uplatněné dovolací důvody jsou "nepřiléhavé", proto je i napadené odmítavé usnesení údajně neopodstatněné.
Odvolacímu soudu stěžovatelé vytýkají, že k porušení jejich práva na spravedlivý proces došlo tím, že tento soud "nepřípustně formalistickým výkladem ve věci aplikovaných norem hmotného práva nepřiznal stěžovatelům ochranu", i když jim prý tato ochrana ze zákona příslušela, přičemž se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal se všemi námitkami, které stěžovatelé v rámci odvolacího řízení soudu předestřeli. Odvolací soud sice potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, učinil tak ale za použití jiného právního názoru, než soud prvního stupně, což prý vedlo k nepředvídatelnosti jeho rozhodnutí.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují se správností právního závěru obou obecných soudů a současně zdůrazňují, že tyto soudy při svém rozhodování nevzaly v úvahu zvláštní úpravu tzv. spotřebitelských smluv, v nichž jde především o ochranu práv spotřebitele jako slabší strany smluvního vztahu. Podle jejich názoru byli v takovém nerovném postavení oni, jako žalobci ve sporu, v němž se domáhali vydání věci - obrazu. V řízení u odvolacího soudu údajně byly přehlíženy rozpory ve výpovědích slyšených svědků a obou žalovaných, aniž se soud těmito rozpory zabýval a v odůvodnění napadeného rozsudku řádně vypořádal. Odvolacím soudem zjištěný skutkový stav je prý v příkrém rozporu s výsledky provedeného dokazování, zejména v otázce tvrzeného "jednatelství bez příkazu" na straně prvního žalovaného - galeristy M. L.
II.
Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti námitek stěžovatelů vyžádal zapůjčení spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 8, z něhož zjistil, následující skutečnosti.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 8. 9. 2005 č. j. 7 C 97/2004-60 rozhodl o žalobě stěžovatelů na vydání věci oproti zaplacení konkrétní částky tak, že ji zamítl. Městský soud v Praze jako soud odvolací zrušil prvoinstanční rozsudek s tím, že na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v předmětné věci došlo k uzavření kupní smlouvy (v ústní formě) ohledně obrazu autora Borise Jirků: "Odlet pečených kuřat do teplých krajin" (dále jen "obraz"). Soudu prvního stupně uložil zabývat se tím, zda v případě kupní smlouvy nešlo o neplatný právní úkon z důvodu omylu či se u prvního žalovaného M. L. nejednalo o nedostatek zmocnění k uzavření kupní smlouvy ohledně obrazu.
Soud prvního stupně po doplnění dokazování žalobu zamítl, neboť zjistil, že druhý žalovaný - autor obrazu, prvního žalovaného nezmocnil k jeho prodeji, protože ho neměl v úmyslu prodat. Podle znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce byla cena obrazu v daném místě a čase oceněna na 400 000,- Kč. Stěžovatelům proto podle názoru soudu prvního stupně nesvědčila při zamýšlené koupi obrazu s ohledem na uvedenou kupní cenu dobrá víra.
Napadeným rozsudkem ze dne 17. 4. 2007 č. j. 30 Co 28/2007, 30 Co 29/2007- 212 Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé. Odvolací soud i po poučení stěžovatelů podle ustanovení §118a odst. 1, odst. 3 ve spojení s ustanovením §211 o. s. ř. konstatoval, že z provedených důkazů nebylo možné dospět k závěru, že by první žalovaný byl zmocněn či oprávněn uzavřít ohledně obrazu kupní smlouvu, přičemž je třeba ve věci aplikovat zásadu, že nikdo nemůže na druhého převést více práv, než sám má.
O dovolání stěžovatelů rozhodl dovolací soud odmítavým usnesením, neboť je shledal nepřípustným. Stěžovatelé totiž v podaném dovolání uplatnili dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. podle jeho názoru založit nemůže. Pokud stěžovatelé uplatnili dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci, pak jen potud, že odvolacímu soudu vytýkají údajně nesprávné skutkové zjištění, které prý vedlo i k jinému (nesprávnému) právnímu závěru.
III.
Po přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost ve vztahu k usnesení dovolacího soudu není důvodná a ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu je opožděná.
Stěžovatelé odvíjejí zachování 60denní lhůty k podání ústavní stížnosti od doručení usnesení dovolacího soudu. Tento závěr by bylo možné akceptovat pouze v případě, kdyby dovolací soud dovolání stěžovatelů odmítl z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tato podmínka, jak vyplývá z rekapitulace napadeného usnesení odvolacího soudu, v daném případě splněna není.
Odmítl-li dovolací soud mimořádný opravný prostředek stěžovatelů pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, nestalo se tak zjevně "z důvodů závisejících na jeho uvážení". Z tohoto důvodu nelze ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu aplikovat ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť běh lhůty k podání ústavní stížnosti se v daném případě odvíjí od ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Tedy zákonná šedesátidenní lhůta počala běžet dnem doručení rozsudku odvolacího soudu. Z výše uvedeného vyplývá závěr, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu byla ústavní stížnost podána opožděně.
Ústavní soud zároveň poznamenává, že nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelů ani v tom, že by se odvolací soud nezabýval jejich námitkami, které se týkaly údajných rozporů mezi výpověďmi svědkyň a žalovaných. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku jasně a srozumitelně vyložil, které skutečnosti vzal v projednávané věci za prokázané a které nikoli, přičemž při hodnocení provedených důkazů postupoval ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř., tedy hodnotil je jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech. Z tohoto důvodu nelze v postupu odvolacího soudu shledat pochybení, které by mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu