ECLI:CZ:US:2010:3.US.564.10.1
sp. zn. III. ÚS 564/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. V., zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou v Chýni, Západní 449, proti vyrozumění Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, ze dne 24. 12. 2009 č. j. ORII-20154-5/ČJ-2008-13 a postupu orgánů činných v trestním řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 24. 2. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení vyrozumění Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, ze dne 24. 12. 2009 č. j. ORII-20154-5/ČJ-2008-13, vyslovení protiústavnosti postupu orgánů činných v trestním řízení a uložení policejnímu orgánu povinnosti, aby "věc byla řádně a znovu prověřena a byla vydána rozhodnutí v souladu s ústavním pořádkem a právním řádem tohoto státu".
Stěžovatelka uvedla, že podala podnět k prověření, zda nedošlo vůči ní ke spáchání trestného činu pomluvy dle §206 trestního zákona, a to ve vztahu k článku v týdeníku Pestrý svět č. 34/2008. Policejní orgán jí vyrozuměním ze dne 2. 10. 2008 sdělil, že neshledal důvody k zahájení úkonů trestního řízení. Ústavní stížnost stěžovatelky proti tomuto vyrozumění Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením sp. zn. II. ÚS 2989/08. Stěžovatelka namítala, že následně podáním ze dne 20. 11. 2009 sdělila policejnímu orgánu nové skutečnosti, a to s ohledem na výsledky občanskoprávního řízení ve věci její žaloby na ochranu osobnosti, kde měl městský soud v odůvodnění rozsudku uvést mimo jiné i to, že bylo úmyslem stěžovatelku článkem poškodit (dle stěžovatelky bylo v daném řízení prokázáno, že byly uveřejněny lži a pomluvy s cílem ji poškodit). Policejní orgán se však jejím novým podáním nezabýval a napadeným vyrozuměním ze dne 24. 12. 2009 pouze opětovně konstatoval, že se o trestný čin nejedná. Tímto postupem měla být porušena stěžovatelčina práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 2 a 4, čl. 5, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina". Stěžovatelka argumentovala, že orgány činné v trestním řízení se opakovaně odmítají zabývat ochranou jejích osobnostních práv a dávají tak vydavatelstvím a autorům článků možnost šířit další pomluvy a zaručují jim beztrestnost. Stěžovatelka musí strpět jakékoliv zásahy do jejích osobnostních práv, zatímco tyto subjekty nemají ani základní povinnosti, zejména dodržování zákonnosti; stěžovatelce je upírána způsobilost mít osobnostní práva. Pokud policejní orgán uvedl, že nelze v rámci trestního řízení chránit osobnostní práva, přičemž trestní právo představuje ultima ratio, tak stěžovatelka namítá, že s ohledem na tento názor není tedy zřejmý důvod zakotvení skutkové podstaty trestného činu pomluvy (tímto zakotvením jsou osobnostní práva evidentně chráněna ve veřejném zájmu), resp. není zřejmé, když tato skutková podstata existuje, že se orgány nechtějí okolnostmi, které nasvědčují jejímu naplnění, zabývat. Není také zřejmé, co vše by bylo nutno na adresu jakékoliv fyzické osoby veřejně říci, aby k naplnění této skutkové podstaty vůbec došlo. Zásadu ultima ratio trestního práva nelze interpretovat ad absurdum. Dle stěžovatelky její případ nasvědčuje trestnému činu pomluvy a orgány činné v trestním řízení se podáním (okolnostmi, skutkem) měly zabývat; neučinily-li tak, jejich postup je nepřípustný, protiústavní a diskriminační. Stěžovatelka uvedla, že orgány stejným způsobem v jejím případě postupují opakovaně, jednostranně poskytují ochranu určité skupině subjektů na úkor stěžovatelky a bezdůvodně dávají přednost jednomu právu (právu na svobodu slova) před jiným (právem na ochranu osobnosti a rodinného života). Podle stěžovatelky navíc policie ve vyrozumění svůj postup řádně neodůvodnila.
Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Obdobně jako ve výše již zmíněné věci sp. zn. II. ÚS 2989/08 musí Ústavní soud také v tomto případě poukázat na svou dosavadní rozhodovací praxi, v níž vyložil, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, zákonná pravidla nestanoví, natož aby takový požadavek byl chráněn na ústavní úrovni. Při vědomí pozitivních povinností na poli ochrany základních práv a svobod dospěl přiměřeně k témuž závěru i Evropský soud pro lidská práva při výkladu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má soukromoprávní základ, jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je však nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře. V právním státě je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny.
Z ústavní stížnosti i listin předložených stěžovatelkou vyplývá, že ohledně téhož jednání (skutku) stěžovatelka podala již druhý podnět policii, policie obě její podání vyřídila vyrozuměním, přičemž Ústavní soud se prvním vyrozuměním zabýval v usnesení ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 2989/08. Druhé vyrozumění je napadeno nyní projednávanou ústavní stížností.
Z předložené kopie napadeného vyrozumění ze dne 24. 12. 2009 Ústavní soud zjistil, že Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha II, stěžovatelce sdělila, že řádným prošetřením již předchozího podání ohledně článku s názvem "Bezcitná panička! H. V. nechala svoji fenku umírat opuštěnou." nebyly zjištěny skutečnosti důvodně nasvědčující spáchání trestného činu pomluvy, o čemž byla stěžovatelka vyrozuměna a byla odkázána na řízení občanskoprávní. Policie uvedla, že z nového podání je zjevné, že v občanskoprávním řízení byla stěžovatelka úspěšná. Policie dále shrnula obsah nového podání stěžovatelky a konstatovala, že i přes nově uvedené skutečnosti nelze dospět k závěru odlišnému od již zaujatého po předchozím šetření; je nepřijatelné, aby z pohledu zásady ultima ratio orgány v trestním řízení poskytovaly ochranu konkrétních subjektivních práv jednotlivce, která spadají do soukromoprávní sféry. Policie podání stěžovatelky "uložila bez dalšího opatření".
Ústavní soud přisvědčuje stěžovatelce, že tato uvedla ve svém druhém podání policii nové skutečnosti, což vyplývá z ústavní stížnosti, z vyrozumění policie ze dne 24. 12. 2009 i z předložené kopie druhého podání stěžovatelky policii ze dne 20. 11. 2009. Z těchto listin se přitom podává, že se jednalo o skutečnosti vyplývající z občanskoprávního řízení o žalobě stěžovatelky na ochranu osobnosti - stěžovatelka v podání zejména poukazovala na dokazování provedené v tomto občanskoprávním řízení a na závěry vyslovené v rozsudku (stěžovatelka Ústavnímu soudu předložila kopii rozsudku městského soudu, kterým bylo její žalobě na finanční satisfakci vyhověno ohledně částky 150.000,- Kč).
Ústavní soud (však) i v tomto případě považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Důvodem je judikatura Ústavního soudu zmíněná výše, na kterou poukázal Ústavní soud již v předchozím usnesení sp. zn. II. ÚS 2989/08. Je zřejmé, že v prvním vyrozumění policie byla stěžovatelka odkázána na řízení občanskoprávní a rovněž Ústavní soud v předchozím usnesení vyložil problematiku vztahu státu a pachatele trestního činu a problematiku trestního práva jako ultima ratio. Ve druhém podání policii přitom stěžovatelka, jak již Ústavní soud zmínil, uvedla (pouze) skutečnosti z průběhu občanskoprávního řízení, když je zřejmé, že toto řízení k ochraně její osobnosti proběhlo a bylo rozhodnuto (městský soud žalobě částečně vyhověl). I na druhý podnět stěžovatelky přitom policie dostatečně reagovala, a to s ohledem na předchozí vyrozumění policie a usnesení Ústavního soudu ve vztahu ke stěžovatelkou uváděným novým skutečnostem z občanskoprávního řízení.
Ústavní soud neshledal, že by Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha II, vyrozuměním ze dne 24. 12. 2009 č. j. ORII-20154-5/ČJ-2008-13 porušila ústavně zaručená práva stěžovatelky, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Pokud se stěžovatelka domáhá "vyslovení protiústavnosti postupu orgánů činných v trestním řízení", z obsahu ústavní stížnosti se podává, že tímto stěžovatelka mínila právě napadené vyrozumění policie ze dne 24. 12. 2009, o kterém Ústavní soud pojednal již výše. Pokud měla stěžovatelka na mysli jiné postupy orgánů činných v trestním řízení, tyto nekonkretizovala, tedy z takto obecně formulované námitky nutno usoudit na její zjevnou neopodstatněnost.
Stěžovatelka se také domáhala toho, aby Ústavní soud uložil policejnímu orgánu povinnost, aby "věc byla řádně a znovu prověřena a byla vydána rozhodnutí v souladu s ústavní pořádkem a právním řádem tohoto státu". Je zřejmé, že i tato část petitu ústavní stížnosti přímo souvisí s tím, že napadené vyrozumění policie stěžovatelka považuje za nedostatečné. K ústavnosti tohoto vyrozumění se však Ústavní soud vyjádřil již výše, přičemž je třeba dodat, že tuto část petitu by mohl Ústavní soud posoudit také z pohledu své (ne)příslušnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu