ECLI:CZ:US:2010:3.US.58.10.1
sp. zn. III. ÚS 58/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele arch. P. H., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, č.j. 25 Cdo 2533/2007-124, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2006, č.j. 18 Co 392/2006-95, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 1. 2006, č.j. 10 C 41/2004-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, které byly vydány v jeho občanskoprávní věci.
Soud prvního stupně poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno, uložil vedlejší účastnici (JUDr. H. F.) povinnost zaplatit stěžovateli částku 70 200 Kč s příslušenstvím (sestávající se z částky 65 000 Kč jistiny tvrzeně zmařené pohledávky vůči M. Z. a z částky 5 200 Kč, identifikované se zaplacením "soudního poplatku za žalobu a za odvolání") z titulu náhrady škody způsobené v souvislosti s výkonem advokacie. Ku škodě na straně stěžovatele mělo dojít tím, že jej coby žalobce zastupovala v řízení, ve kterém proti žalované M. Z. uplatnil nárok na zaplacení dlužného nájemného, a žaloba byla zamítnuta "z důvodu nedostatku aktivní legitimace a promlčení nároku", jelikož byl posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Soud dovodil, že vedlejší účastnice tím, že podala žalobu na zaplacení dlužného nájemného, aniž stěžovatele informovala, že mohl být přiznán jen nárok na vydání bezdůvodného obohacení, a to pouze v případě, že nebude vznesena námitka promlčení, nedostála povinnosti advokáta dostatečně chránit a prosazovat oprávněné zájmy svého klienta.
K odvolání vedlejší účastnice odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 70 200 Kč s příslušenstvím zamítl. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci. Podle odvolacího soudu odpovědnost advokáta (ve smyslu ustanovení §16 a §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů) zamítnutí žaloby, jíž byl uplatněn promlčený nárok, nezakládá, neboť okolnost, zda žalovaná namítne promlčení, "je nahodilá a nelze ji pro futuro předpokládat"; přitom vedlejší účastnice promlčení nároku nezavinila, jelikož to nastalo předtím, než byla zmocněna ku stěžovatelovu zastupování. Výsledek sporu podle odvolacího soudu neovlivnilo ani pochybení vedlejší účastnice, která k výzvě soudu podle §118 o. s. ř. (ohledně důkazu, že rozhodný nájemní vztah trvá) stěžovatele "nekontaktovala", poněvadž stěžovatel neprokázal, že mohl příslušný doklad předložit. Odvolací soud posléze zdůraznil, že závazek advokáta vyplývající z příkazní smlouvy ve smyslu §724 obč. zák., kterou uzavírá se svým klientem, spočívá pouze v provedení činnosti, která je smluvně vymezena, nikoli v dosažení určitého výsledku.
O dovolání stěžovatele rozhodl dovolací soud rozsudkem tak, že je zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.); vysvětlil, že dovolání je přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., uzavřel však, že není důvodné. S odkazem na vlastní judikaturu (rozsudek ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, a rozsudek ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004) shledal v projednávané věci určujícím, že stěžovatel neprokázal existenci rozhodné příčinné souvislosti mezi vznikem škody a pochybením vedlejší účastnice, resp. že "nebýt vytýkaného pochybení" vedlejší účastnice (nedostatku upozornění na možnost vznesení námitky promlčení "protistranou") byl by stěžovatel v soudním sporu úspěšný a "pohledávku proti svému dlužníku by vymohl". Na uvedeném podle dovolacího soudu nic nemění, že "některé dílčí kroky advokátky nebyly zcela v souladu s požadavky vymezenými v ustanovení §16 zákona o advokacii".
Obsahovým těžištěm ústavní stížnosti je námitka, že vzhledem k předmětu řízení ("majetkovému plnění") a existenci "protichůdného zájmu na věci" nebylo důvodné předpokládat, že žalovaná M. Z. námitku promlčení nevznese. Škodu vedlejší účastnice způsobila, míní stěžovatel, jednáním "contra lege artis" (v rozporu s povinností advokáta coby "osoby znalé práva" na základě své "právní erudice a kvalifikace, profesionální zkušenosti a právního vědomí" poskytovat "kvalifikovanou ochranu", zahrnující "posouzení předpokladů právního zastoupení, možností a šance svého klienta"), spočívajícím v tom, že jej "neinformovala předem" o promlčení nároku (nastalém již před převzetím zastoupení), které měla "rozeznat" , a "takový nárok přesto (soudně) uplatnila".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Není-li však, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext - jde-li o namítaný nedostatek spravedlivého procesu - nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných hmotněprávních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná; nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti totiž nesvědčí.
Oponentura předestřená stěžovatelem nemá ústavněprávní reflex již proto, že jím otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního práva a sám nikterak nedává najevo, proč by jeho spor o náhradu škody měl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti rozhodným právním názorům (a odpovídajícím závěrům ve vztahu k nároku na náhradu škody) odvolacího a dovolacího soudu, toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně neuvádí, proč by ta, které oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud.
Ústavní soud se tedy omezuje na sdělení, že v rozhodnutí obecných soudů nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Jen na vysvětlenou stěžovateli je namístě zaznamenat, že právní názor, který v kritické otázce právního posouzení odpovědnosti advokáta za škodu (§16 a §24 zákona č. 85/1996 Sb.) vyslovil (upřesnil) dovolací soud, totiž že "jako předběžnou otázku soud zkoumá, zda by při řádném postupu advokáta klient se svým nárokem u soudu uspěl", není nejen zhodnotitelný jako prima facie nesprávný (což pro ústavněprávní závěr již postačuje), nýbrž - naopak - mu nelze ničeho vytknout ani z hledisek "podústavní" správnosti, a je názorem v soudní praxi ustáleným.
Je nezpochybnitelné, a stěžovatel v ústavní stížnosti proti tomu ostatně nic nenamítá, že nelze obhájit názor, že byl-li by - na "erudovaném" základě zastoupení advokátem - od podání žaloby "odrazen", dosáhl by - co do jistiny tvrzené pohledávky vůči žalované M. Z. (ve výši 65 000 Kč) - finančního efektu odlišného od situace, kdy podaná žaloba byla zamítnuta. Zvláštní pozornost by si - nicméně - zasloužila ta část žalovaného nároku, již stěžovatel spojil s náklady předchozího řízení, se kterou však stěžovatel svoji oponenturu, ať již v dovolání nebo v ústavní stížnosti, nespojil.
Tím je výše předznačený závěr, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná, odůvodněn. Ústavní soud ji proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Zcela stranou se již ponechává okolnost, že stěžovatel se dožadoval zrušení i rozsudku soudu prvního stupně, který mu byl příznivý, a naopak nenavrhl (v petitu ústavní stížnosti) zrušení rozsudku soudu dovolacího, jímž bylo jeho dovolání zamítnuto.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu