ECLI:CZ:US:2010:3.US.663.10.1
sp. zn. III. ÚS 663/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. K., 2. K. K. a 3. A. K., všech zastoupených Mgr. Alenou Abbidovou, advokátkou v Praze 2, Chodská 12, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 10. 2008 č. j. 15 C 194/2008-53 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2009 č. j. 28 Co 23/2009-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 5. 3. 2010, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 5. 5. 2010, stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2009 č. j. 28 Co 23/2009-125 i jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 10. 2008 č. j. 15 C 194/2008-53. Tvrdili přitom, že těmito rozhodnutími došlo k nepřípustnému a nezákonnému zásahu do práv stěžovatelek, resp. že byla porušena jejich práva chráněná Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), "a to v rozsahu práva na soudní ochranu a s tím související práva na spravedlivý proces, vše ve smyslu Hlavy páté"; konkrétně pak měl být porušen čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 věta druhá Listiny "ve vazbě na související" čl. 4 Listiny. Dále jimi měl být porušen čl. 11 odst. 1 věta druhá a odst. 3 věta druhá Listiny, "a to jak ve formě popření a omezení vlastnického práva původního vlastníka - obdarovaného [tj. stěžovatele], tak zneužití nově vzniklého vlastnického práva".
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") sp. zn. 15 C 194/2008, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, napadeným rozsudkem uvedeného soudu byla k žalobě M. Š. uložena stěžovatelkám J. a K. K. jako žalovaným povinnost vyklidit a vyklizené žalobkyni odevzdat do jednoho měsíce od právní moci rozsudku nemovitosti specifikované ve výroku tohoto rozhodnutí (dále jen "předmětné nemovitosti"); kromě toho jim byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Okresní soud vycházel z toho, že žalobkyně darovala předmětné nemovitosti stěžovateli A. K. smlouvou ze dne 5. 4. 2002, dopisem doručeným stěžovateli dne 3. 2. 2004 pak uplatnila právo na vrácení tohoto daru. Rozsudkem okresního soudu ze dne 2. 5. 2007 č. j. 5 C 1998/2004-162 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2007 č. j. 28 Co 712/2007-192 byla stěžovateli uložena povinnost předmětné nemovitosti vyklidit. Dne 24. 8. 2007 stěžovatel uzavřel se stěžovatelkami (svou manželkou a dcerou) smlouvu o zřízení věcného břemene užívání předmětných nemovitostí. Dne 10. 6. 2008 stěžovatel fakticky předmětné nemovitosti předal žalobkyni, avšak stěžovatelky je dál užívaly. V souvislosti s výše uvedenými skutečnostmi okresní soud dospěl k závěru, že uplatněním práva na vrácení daru podle §630 občanského zákoníku (dále jen "o. z.") došlo k restituci původních majetkových vztahů, a to ke dni, kdy projev vůle dárkyně došel obdarovanému, tj. k datu 3. 2. 2004. K tomu datu tak bylo obnoveno vlastnické právo výše jmenované dárkyně (žalobkyně). Pokud poté stěžovatel coby neoprávněný držitel uzavřel se žalovanými uvedenou smlouvu o zřízení věcného břemene, jedná se o smlouvu neplatnou podle §39 o. z. A protože nebyl zjištěn ani žádný jiný právní titul stěžovatelek k užívání předmětných nemovitostí, bylo nutno žalobě vyhovět.
Stěžovatelky podaly proti tomuto rozsudku odvolání, avšak shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil pouze tak, že lhůtu k vyklizení stanovil v trvání dvou měsíců od právní moci rozsudku; dále pak rozhodl, že stěžovatelky jsou povinny nahradit žalobkyni náklady řízení jak před soudem prvního stupně, tak náklady řízení odvolacího. Rozsudek odvolacího soudu napadly stěžovatelky dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 12. 2009 č. j. 33 Cdo 3001/2009-250 pro nepřípustnost odmítl s tím, že není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že v řízení před soudem prvního stupně stěžovatelky jako žalované uplatnily proti soudkyni námitku podjatosti, a to spolu s odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně. Stalo se tak řádně a včas, protože stěžovatelky nebyly poučeny o možnosti uplatnění těchto námitek. Odvolací soud při jednání dne 19. 2. 2009 tuto námitku "zkonstatoval", přičemž sdělil obsah vyjádření soudkyně, načež bez rozhodnutí o ní vynesl napadený rozsudek. Odvolací soud pak ve svém rozsudku dospěl k závěru, že nebyl dán důvod pro vyloučení soudkyně. Stěžovatelé mu ale vytýkají, že se nejen "nezabýval svými závěry o problematice předmětné námitky", ale především "samotným rozhodnutím o námitce podjatosti jako takové, tedy alespoň ne v průběhu jednání, směrem k účastníkům řízení". Dle stěžovatelů přitom musí řešení procesních otázek a zkoumání podmínek řízení, jejichž součástí je i rozhodnutí o řádně a včas vznesené námitce podjatosti, předcházet řízení ve věci samé. Pokud odvolací soud o této námitce rozhodl "v zákulisí", tj. mimo přítomné účastníky řízení a mimo protokol z jednání, a jen dodatečně je se svým rozhodnutím seznámil v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí, pak takový postup má být neoprávněný a nezákonný. Porušena jím měla být i zásada veřejnosti. Stěžovatelé také nesouhlasí s důvody, které vedly odvolací soud k zamítnutí této námitky. Tvrdí, že pod pojem "poměr" ve smyslu §14 o. s. ř. je třeba podřadit takové subjektivní hodnocení věci či účastníků, které u soudce vylučuje předpoklad nestrannosti a nezávislosti rozhodování, i když jím nebylo projeveno navenek. Pokud se navíc toto subjektivní hledisko projeví objektivně - v rovině verbálních projevů, vedení řízení či rozhodování, pak zde důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudce jsou přítomny. V návaznosti na to stěžovatelé porovnávají rozhodování soudce o procesních aktivitách stran sporu a vyvozují z toho důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti.
Dále stěžovatelé namítají, že soud prvního stupně porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí, když při posuzování platnosti smlouvy o zřízení věcného břemene přijal v daném ohledu závěr až v meritorním rozhodnutí, aniž by účastníkům řízení svůj názor předestřel a poučil je, že mají v tomto směru doplnit svá tvrzení a navrhovat důkazy. Nesouhlasí s tím, jak se odvolací soud s touto námitkou vypořádal (resp. v další části ústavní stížnosti namítají, že se s ní nevypořádal vůbec); tvrdí, že není povinností účastníka řízení předvídat, jak soud ve věci rozhodne. Pochybení soudu prvního stupně nespočívá v nedostatku informovanosti žalovaných o tom, zda se soud bude otázkou platnosti smlouvy zabývat, ale v nedostatku jejich informovanosti o tom, jak se mu daná otázka jeví.
Stěžovatelé rovněž namítají, že v důsledku nesprávného právního posouzení a hodnocení věci "co do základu řízení" došlo i k "podstatnému" porušení vlastnického práva stěžovatele k předmětným nemovitostem v rozhodné době, tj. v době od uskutečnění výzvy k vrácení daru, eventuálně v době od podání žaloby až do doby právní moci rozhodnutí soudu o vrácení daru, a to zejména tím, že mu jako bývalému vlastníkovi byl napadenými rozhodnutími upřen výkon vlastnického práva, v jehož důsledku došlo i k porušení jeho práv. Byť otázka jeho vlastnického práva byla řešena jako otázka předběžná, měla zcela zásadní význam pro rozhodnutí ve věci samé, neboť vzhledem k ní byla posouzena smlouva o zřízení věcného břemene jako neplatný právní úkon. Z uvedeného důvodu se k ústavní stížnosti měl připojit i stěžovatel. Ač nebyl v daném sporu účastníkem řízení, vydáním napadených rozhodnutí prý došlo ke zcela zásadnímu zásahu i do jeho práva na ochranu vlastnictví, "byť s účinky v době minulé". V této souvislosti stěžovatelé poukazují na to, že v daném soudním řízení byla zásadní otázkou jednak otázka okamžiku vzniku (restituce) vlastnického práva dárkyně (žalobkyně) po zrušení darovací smlouvy a potažmo zániku oprávnění obdarovaného (stěžovatele) nakládat s předmětnými nemovitostmi, jednak navazující otázka platnosti smlouvy o zřízení věcného břemena. Jde-li o první otázku, stěžovatelé zastávají názor, že v případě, kdy obdarovaný nesouhlasí s názorem dárce, že z jeho strany došlo ke kvalifikovanému porušení dobrých mravů, musí o této skutečnosti rozhodnout soud, přičemž do doby pravomocného rozhodnutí nemůže dojít k zániku darovacího vztahu. V této souvislosti tvrdí, že v této otázce neexistuje žádná ustálená soudní praxe, naopak jejich názor má oporu v právní teorii; konkrétně pak se dovolávají právního názoru uveřejněného v ASPI pod č. LIT26831CZ (Knappová, M., Švestka, J., a kol.: Občanské právo hmotné, Závazkové právo, Darovací smlouva, ASPI, 2002, č. 199). Z tohoto důvodu stěžovatel (obdarovaný) neztratil oprávnění disponovat s předmětnými nemovitostmi okamžikem doručení výzvy ke vrácení daru, a mohl tudíž uzavřít zmíněnou smlouvu o zřízení věcného břemene se stěžovatelkami. Nesprávnou aplikací ustanovení §630 o. z. prý došlo k situaci, kdy by pro zánik darovacího vztahu bylo jakékoliv rozhodnutí soudu, tedy i ve prospěch obdarovaného zcela bez významu, neboť by darovací vztah beztak zanikl výzvou. Argumentují, že deklaratorní charakter rozhodnutí soudu se jeví "nelogickým" s ohledem na způsob vzniku vlastnického práva dárce ("totiž jeho opětovné originární nabytí") po zrušení darovací smlouvy. Dle stěžovatelů i v případě deklaratorního charakteru příslušného rozhodnutí má být změna vlastnických práv "deklarována" k okamžiku jejich vzniku, "tedy pravomocnému rozhodnutí soudu", a nikoliv dříve; i kdyby došlo ke zpochybnění vlastnictví obdarovaného, nemohlo k tomu dojít dříve než v okamžiku pravomocného rozhodnutí soudu. Uvedené ustanovení bylo aplikováno v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, i když se tak stalo vůči třetí osobě, která nebyla v postavení účastníka řízení, a přestože toto porušení nastalo v určitém smyslu "retroaktivně", kdy stěžovateli byla zpětně upřena možnost vykonávat vlastnická práva. Tento postup byl dle stěžovatelů i v rozporu s principem právní jistoty, dojít mělo také ke zneužití vlastnického práva k újmě druhých.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
V posuzované věci stěžovatel A. K. napadá pravomocná rozhodnutí, která však nebyla vydána v řízení, jehož by byl účastníkem. Nenastala ani situace, že by tomuto stěžovateli takové postavení v daném soudním řízení procesní předpis zajišťoval, přesto však by s ním obecné soudy jako účastníkem řízení nejednaly, případně že by se, ačkoliv by stěžovateli účastenství nenáleželo, v něm jednalo, resp. rozhodovalo o jeho právech či povinnostech (k tomu srov. např.: Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI, 2007, s. 329, a zde zmiňovaná rozhodnutí Ústavního soudu). Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost v části podané uvedeným stěžovatelem posoudil jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Jde-li o zbývající část ústavní stížnosti, tj. tu, jež byla podána stěžovatelkami J. a K. K., Ústavní soud zkoumal, zda se nejedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti obecným soudům vytýkají v prvé řadě procesní pochybení. První z nich mělo spočívat v tom, že nebylo rozhodnuto, resp. jakým způsobem (formou) bylo rozhodnuto o jejich námitce podjatosti vůči soudkyni soudu prvního stupně a jak věcně byla tato námitka posouzena ze strany odvolacího soudu. V této souvislosti uvádějí, že nebyly v řízení před soudem prvního stupně poučeny o svém právu vyjádřit se k osobě soudkyně JUDr. Petry Večeřové. Pokud tomu tak skutečně bylo, je třeba zkoumat, zda taková vada mohla mít v daném soudním řízení nějaké dopady v ústavněprávní rovině, ovšem nic takového zjištěno nebylo. Úvodem možno poznamenat, že stěžovatelky byly zastoupeny od samého počátku řízení advokátkou, která jako osoba práva znalá jistě věděla (měla vědět), že lze již při prvním jednání uplatnit námitku podjatosti, a také že - pokud tak neučiní - může danou námitku uplatnit i později, kdy §15a odst. 2 o. s. ř. poskytuje účastníkovi řízení, který nebyl soudem adekvátně poučen, možnost uplatnit danou námitku mimo lhůty určené tímto ustanovením.
V posuzované věci ale stěžovatelky danou námitku uplatnily až společně s odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně. Jak za dané situace mají obecné soudy postupovat, občanský soudní řád výslovně neupravuje. Je však třeba upozornit na ustanovení §15b odst. 2 o. s. ř., dle kterého ani v případě, kdy námitka byla uplatněna před nebo v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta (a má-li soud za to, že není důvodná), se věc k rozhodnutí o námitce podjatosti s vyjádřením dotčeného soudce nadřízenému soudu nepředkládá. Je také třeba vzít v úvahu §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., dle kterého je odvolacím důvodem, jestliže rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce. Z tohoto ustanovení plyne, že odvolací soud je oprávněn (povinen) zabývat se námitkou podjatosti v odvolacím řízení, přičemž Ústavní soud nespatřuje podstatný rozdíl v tom, zda k jejímu uplatnění dojde v rámci odvolání nebo samostatným podáním zaslaným soudu spolu s odvoláním, jak tomu bylo v nyní posuzované věci. K tomu možno dodat, že samostatné rozhodování o podjatosti soudců (přísedících) na počátku, eventuálně v průběhu řízení (srov. §15a a násl. o. s. ř.) je důležité z důvodu ekonomie řízení (v posuzované věci toto hledisko žádnou roli nehrálo, neboť řízení před soudem prvního stupně již bylo v okamžiku vznesení předmětné námitky ukončeno), přičemž možnost ochrany procesních práv účastníků řízení, které lze dosáhnout prostřednictvím opravných prostředků proti meritorním, resp. "konečným" rozhodnutím (srov. §16b o. s. ř.), zůstala stěžovatelkám zachována. Jak patrno z odůvodnění napadeného "odvolacího" rozhodnutí, krajský soud se danou námitkou poměrně podrobně zabýval, přičemž řádně zdůvodnil, proč ji neshledal opodstatněnou. Vycházel přitom z toho, že ji stěžovatelky zdůvodňují pouze postupem soudkyně v daném řízení či jejím postupem, resp. rozhodováním v řízení jiném, a uzavřel, že tyto okolnosti nemohou důvodem pro vyloučení soudce být (srov. §14 odst. 4 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že se Ústavní soud s jeho závěry plně ztotožnil, nezbývá mu, než na ně v plném rozsahu odkázat.
Namítají-li stěžovatelky porušení zásady veřejnosti (pozn.: míněna spíše zásada ústnosti), lze je upozornit, že pokud soud rozhoduje o vyloučení ve smyslu §16 o. s. ř., jednání se nařizuje pouze v případě, že se provádí dokazování. V posuzované věci stěžovatelky uplatnily svou námitku v odvolacím řízení, odvolací soud nařídil jednání, na kterém sdělil obsah námitky podjatosti i obsah vyjádření soudkyně JUDr. P. Večeřové, načež účastníci řízení, tedy i stěžovatelky, mohli skutkově i právně argumentovat (což také ostatně činily), příp. uplatnit v tomto ohledu své důkazní návrhy. Ústavnímu soudu tak ani v tomto směru není zřejmé, v jakém ohledu měla být uvedená zásada porušena.
Další procesní pochybení, jehož se obecné soudy, konkrétně pak soud prvního stupně, měly dopustit, má být porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování, a to tím, že stěžovatelky nebyly předem informovány o tom, jak tento soud nahlíží na otázku platnosti zmíněné smlouvy o zřízení věcného břemene. Uvedenou otázkou se zabýval odvolací soud, jehož závěry Ústavní soud - na rozdíl od stěžovatelek - považuje za zcela ústavně konformní. Ústavnímu soudu není patrno, z jakého ustanovení občanského soudního řádu či zásady občanského soudního řízení stěžovatelky takto pojatou povinnost vyvozují.
Určitou poučovací povinnost, jež by v daných souvislostech přicházela do úvahy, stanovuje §118a odst. 2 o. s. ř. Z tohoto ustanovení plyne, že pokud je věc po právní stránce možno posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, je předseda senátu povinen vyzvat účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení skutečností rozhodných z hlediska tohoto jiného právního posouzení. Z tohoto ustanovení naopak nijak neplyne, že by bylo povinností předsedy senátu seznámit "předem" účastníky řízení, jak tu kterou právní otázku posoudí, v dané věci jak posoudí otázku platnosti smlouvy o zřízení věcného břemene. Jeho povinností je "pouze" upozornit účastníky řízení na možnost jiné právní kvalifikace, tedy na to, že na daný právní vztah mohou (dle jeho názoru) dopadat jiné právní normy, než jak se účastník řízení domnívá; právní kvalifikace je totiž vždy věcí soudu a (tudíž) omyl účastníka v tomto ohledu by mu neměl být přičítán k tíži. Smyslem tohoto "upozornění", spojeného s příslušnou výzvou, je vytvořit účastníkovi procesní prostor pro to, aby mohl sdělit soudu svou skutkovou verzi a případně označil důkazy k jejímu prokázání.
V daném případě žalobkyně již ve své žalobě tvrdila, že stěžovatelky užívají předmětné nemovitosti neoprávněně, protože smlouva o zřízení věcného břemene, která měla být právním titulem k jejich užívání, je neplatným právním úkonem, a to z důvodu, že ji stěžovatel jako "nevlastník" nemohl platně uzavřít. Stěžovatelky naopak tvrdily, že předmětná smlouva je platným právním úkonem, neboť v době jejího uzavření byl stěžovatel vlastníkem dané věci. Jde tedy o zcela jinou situaci, než byla výše popsána. Nesouhlas s příslušnými právními závěry soudu prvního stupně stěžovatelky mohly vyjádřit v odvolání, což také učinily, tímto odvolacím důvodem se odvolací soud zabýval, přičemž se s názorem soudu prvního stupně ztotožnil, když předmětnou smlouvu označil za neplatnou ve smyslu §39 o. z. Nemohlo tak dojít ani k porušení zásady "dvojinstančnosti" řízení, jež podle konstantní judikatury Ústavního soudu může nastat v případě, že odvolací soud dospěje ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, avšak na základě aplikace jiných právních norem, aniž by účastníky řízení ve smyslu výše zmíněného ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. poučil.
Stěžovatelky vytýkají obecným soudům také nesprávné právní posouzení věci, a to konkrétně v otázce, k jakému okamžiku dochází k "obnovení" vlastnického práva dárce v případě, že se dárce (oprávněně) domáhal vrácení daru, zda je tomu tak k datu, kdy příslušný projev vůle dárce dojde obdarovanému, nebo až právní mocí rozsudku, jímž bylo ve věci vrácení daru rozhodnuto ve prospěch dárce. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných přichází tedy v úvahu až v případě takových pochybení, jež se promítají i do ústavněprávní roviny. Jde-li konkrétně o věc interpretace a aplikace "jednoduchého" práva ze strany obecných soudů, důvodem zásahu Ústavního soudu mohou být zcela zásadní pochybení, kdy např. obecné soudy postupují svévolně (zejména kdy nerespektují jednoznačně znějící kogentní normu či své právní závěry řádně neodůvodní) nebo nesprávně zohlední dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc (či jej nezohlední vůbec), výjimečně také tehdy, pokud výsledek takové interpretace (a následné aplikace) stojí ve zcela zjevném rozporu s principy spravedlnosti.
Žádná z výše uvedených podmínek naplněna nebyla. Daná otázka upravena jednoznačně znějící kogentní normou není. Skutečnost, že na její řešení existuje v odborné literatuře i jiný právní názor, taktéž není důvodem, aby se jí zabýval Ústavní soud, protože by tím zjevně plnil funkci další instance v systému obecných soudů. Pokud stěžovatelky argumentují tím, že soudní praxe v dané otázce není jednotná, resp. že dosud na ni "neexistuje v soudní judikatuře jednoznačná odezva", jedná se o námitky, které náleží řešit Nejvyššímu soudu (§14 zákona o soudech a soudcích). Ten se ostatně těmito otázkami, jak mu ukládá ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., (podrobně) zabýval ve výše uvedeném usnesení, ve kterém také odkázal na judikáty, které tuto otázku řeší. Toto rozhodnutí dovolacího soudu ovšem stěžovatelky v ústavní stížnosti nenapadly. Možno dodat, že první dvě soudní rozhodnutí uvedená ve zmíněném usnesení Nejvyššího soudu řeší (také) přímo předmětnou otázku, a to shodně, další dvě, byť řeší otázku jinou, z předchozích judikátů vycházejí.
Zbývá dodat, že Ústavní soud nevidí žádný rozumný důvod, proč by při výkladu ustanovení §630 o. z., jde-li o výše zmíněnou otázku, měl jakkoliv upřednostňovat právní postavení obdarovaného, hrubě porušujícího dobré mravy, před právní pozicí dárce, naopak by takový přístup byl ve zcela zjevném rozporu s principy spravedlnosti. Na straně druhé lze jistě brát v úvahu práva třetích osob, a to s ohledem na princip právní jistoty či dobrou víru, jak stěžovatelky zmiňují. Pokud se však stěžovatelky dovolávají těchto principů, nečiní tak v dané právní věci důvodně. Vzhledem k okolnostem případu možno důvodně vycházet z toho, že uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene stěžovateli jako "osobami blízkými" bylo zjevně účelové, realizované se záměrem vyhnout se negativním právním následkům, které pro ně mohl mít (v té době ještě nepravomocný) rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. 5 C 1998/2004, kterým bylo uloženo stěžovateli vyklidit předmětné nemovitosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu