ECLI:CZ:US:2010:3.US.730.10.1
sp. zn. III. ÚS 730/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 5, s kanceláří v Praze 6, Evropská 663/112, zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, č. j. 21 Cdo 3841/2008-61, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2008, č. j. 11 Cmo 318/2007-37, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2007, č. j. 66 C 17/2007-11, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2007, č. j. 14 Co 45/2007-143, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 10. 2006, č. j. 7 C 290/2006-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Z vyžádaných spisů Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 7 C 290/2006 a Městského soudu v Praze sp. zn. 66 C 17/2007 se podává následující.
Rozsudkem pro uznání ze dne 19. 10. 2006, č. j. 7 C 290/2006-73, uložil Obvodní soud pro Prahu 5 stěžovateli (v řízení žalovanému) povinnost zaplatit žalobci M. P. 2 421 263 Kč (výrok III) a na náhradě nákladů řízení dalších 96 570 Kč (výrok IV).
Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 4. 2007, č. j. 14 Co 45/2007-143, odmítl jako opožděné; určující pro tento závěr bylo zjištění, že napadený rozsudek pro uznání byl stěžovateli doručen právem podle ustanovení §48b o. s. ř., pročež je nevýznamné, že nebyl v kritické době v sídle svého exekutorského úřadu přítomen, resp. byl zastupován exekutorským kandidátem. Odvolací soud vycházel z názoru, že stěžovatel byl žalován jako soudní exekutor, při jehož exekuční činnosti došlo ke škodě, jeho odpovědnost za ni je založena ustanovením §32 exekučního řádu, a "odpovědnostní vztah mezi účastníky řízení vznikl v době, kdy žalovaný exekuční činnost vykonával, tudíž od tohoto okamžiku se charakter právního vztahu nemůže změnit a řídí se příslušnými ustanoveními o odpovědnosti až do jeho zániku".
Toto rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou pro zmatečnost, v níž úsudku o opožděnosti odvolání oponuje tvrzením, že rozhodnutí soudu prvního stupně, stejně jako předchozí písemnosti, rozhodné pro vydání rozsudku pro uznání, mu nebyly řádně doručeny. Podle jeho názoru nemělo být doručováno jako soudnímu exekutorovi, jelikož dané řízení nebylo exekučním, a naopak měl soud postupovat při doručování podle §46 o. s. ř., jako fyzické osobě, a tím nikoliv do sídla exekutorského úřadu (kde se v rozhodné době prokazatelně nezdržoval), nýbrž do místa jeho bydliště.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2007, č. j. 66 C 17/2007-111, žalobu pro zmatečnost zamítl. V odůvodnění uvedl, že soudní exekutor vystupuje v tomto postavení nejen v řízení exekučním, ale i v řízení nalézacím, je-li předmětem řízení nárok na náhradu škody podle §32 exekučního řádu, vzniklé v souvislosti s exekuční činností; spory o náhradu škody dle tohoto ustanovení s činností soudního exekutora souvisejí, a není tudíž důvodu, aby mu bylo doručováno jinak než postupem podle §48b o. s. ř.
S tímto závěrem, že stěžovateli bylo v původním (nalézacím) řízení správně doručováno ve smyslu §48b o. s. ř., a že jím podané odvolání bylo právem posouzeno jako opožděné, se ztotožnil i Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne 19. 3. 2008, č. j. 11 Cmo 318/2007-37, rozhodnutí městského soudu o žalobě pro zmatečnost potvrdil.
Následné stěžovatelovo dovolání (jež shledal přípustným, jelikož jím byla otevřena otázka zásadního právního významu) Nejvyšší soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 8. 12. 2009, č. j. 21 Cdo 3841/2008-61, zamítl. K právní otázce postupu soudu při doručování písemností soudnímu exekutorovi, žalovanému o náhradu škody podle ustanovení §32 exekučního řádu, dovolací soud uvedl, že sice postup při doručování dle §48 až 48c o. s. ř. lze uplatňovat jen tehdy, vystupuje-li advokát, notář, soudní exekutor nebo patentový zástupce v občanském soudním řízení z důvodu své profese, zatímco nemá-li předmět řízení souvislost s výkonem profese, doručuje se způsobem uvedeným v ustanovení §46 o. s. ř., popřípadě v §46a o. s. ř., i tomu, kdo je advokátem, notářem, soudním exekutorem nebo patentovým zástupcem, avšak tyto osoby "z důvodu své profese" vystupují "také v případech, které s uvedenými činnostmi bezprostředně souvisí nebo jsou jimi přímo vyvolány", a tak je tomu "zcela jistě", požadují-li úplatu za provedenou profesní činnost, jakož i tehdy, jestliže "odpovídají za škodu nebo jinou újmu, kterou při výkonu své činnosti způsobily". Ve vztahu k soudním exekutorům z uvedeného dovolací soud dovodil, že "za výkon jejich profese je třeba považovat nejen jimi prováděnou exekuční činnost nebo jinou činnost uvedenou v exekučním řádu ...., ale také všechny další činnosti, které s exekuční činností nebo jinou činností uvedenou v exekučním řádu bezprostředně souvisejí nebo jsou jimi přímo vyvolány". Proto vystupuje-li soudní exekutor z důvodu takových činností před soudem, doručují se mu písemnosti způsobem předepsaným v ustanovení §48b o. s. ř., přičemž právě "odpovědnost za škodu podle ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. ... nepochybně představuje stav, který bezprostředně souvisí s exekuční nebo jinou činností uvedenou v exekutorském řádu"; dovolací soud tudíž dospěl k závěru, že "v řízení o náhradu této škody se písemnosti soudnímu exekutorovi jako účastníkovi řízení doručují způsobem předepsaným v ustanovení §48b o. s. ř.".
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se s uplatněnými názory dovolacího soudu i soudů nižších ztotožnit nelze, neboť jejich "paušalistický a ryze formalistický" závěr "nerespektuje povahu původního soudního (škodního) sporu a zejména pak smysl a účel §48b o. s. ř.". Namítá zejména, že v jeho věci šlo o soukromoprávní spor o náhradu škody, a to bez ohledu na to, že žalobce své tvrzení o protiprávním jednání opřel o údajně chybný výkon jím prováděné exekuční činnosti; není zde proto žádného důvodu, míní stěžovatel, aby na doručování v tomto řízení byla aplikována specifická procesní pravidla upravující doručování, jež mají zajistit jeho bezproblémový a efektivní průběh ve vztahu k osobám jako je advokát, notář, patentový zástupce nebo soudní exekutor. Smyslem úpravy doručování podle §48b o. s. ř. je regulovat doručování v případě, kdy se písemnost doručuje "v rámci věci týkající se ryze formálně výkonu exekuční činnosti", resp. kdy je exekutorovi "doručováno pro výkon exekuční činnosti"; taková potřeba však nevyvstává v případě doručování ve sporu o náhradu škody, neboť "veřejný zájem" (na rychlém a efektivním výkonu exekuční činnosti jako výkonu státní moci) se zde neuplatní. Proto v dané věci o náhradu škody, nejednalo-li se o provádění exekučního řízení, bylo tudíž zásadní, aby adresát písemnosti (zde nejen rozsudku pro uznání, ale i jemu předcházejících písemností soudu) tuto sám převzal, resp. aby mu bylo doručováno postupem předvídaným v §46 o. s. ř., jestliže účel §48b o. s. ř. (zabránit zmaření účelu exekučního řízení) nemohl být v tomto případě jakkoliv sledován.
Pakliže by měl být prosazen názor, že mělo být vskutku doručováno na adresu exekutorského úřadu, pak podle stěžovatele mělo být doručováno pouze do rukou samotného exekutora (tedy jako běžné fyzické osobě dle §46 o. s. ř.), a nikoliv i jiným osobám podle §48b o. s. ř. Zde opětovně připomíná, že v době doručování usnesení obvodního soudu (z 28. 8. 2006) měl z důvodu čerpání dovolené přerušen výkon exekuční činnosti a byl zastupován zástupcem podle §16 exekučního řádu, a proto písemnost měla být zákonným způsobem uložena. Nedůvodně vytvořenou ditochomií pravidel pro doručování mezi účastníky sporu tak podle stěžovatele došlo i k porušení zásady rovnosti účastníků řízení, jakož i práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel dále namítá, že se obecné soudy (v řízení o žalobě pro zmatečnost) nijak nevypořádaly s námitkou, že doručenka prokazující doručení žaloby a výzvy k vyjádření k ní neměla všechny zákonem předvídané náležitosti [§50f odst. 2 písm. c) o. s. ř.], což zakládá další důvod nikoli řádného doručení; v důsledku toho napadená rozhodnutí nerespektují ani požadavek řádného odůvodnění ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř.
V důsledku nesprávného výkladu §48b o. s. ř., uzavírá stěžovatel posléze, byl odňat i svému zákonnému soudci, neboť jeho bydliště je v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1, avšak ve věci bylo rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 5.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Posledně uvedené vystupuje do popředí, jestliže se námitky stěžovatele - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), což stěžovatel činí především tvrzením, že mu bylo v nalézacím řízení doručováno - a to nesprávně - podle §48b o. s. ř., jako soudnímu exekutorovi, ačkoliv se jednalo o "soukromoprávní spor" o náhradu škody, byť založený tvrzením o (jeho) odpovědnosti za škodu dle §32 exekučního řádu.
Zde - ve smyslu výše řečeného - platí, že ústavněprávní kontext se nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež k otázce doručování písemností soudnímu exekutorovi v řízení o náhradu škody dle §32 exekučního řádu byly v dané věci obecnými soudy uplatněny, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.
Je totiž zjevné, že evidentně nejsou svévolné a nepostrádají racionální základnu; nelze tudíž dovodit ani výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, stejně jako absenci logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu, jde-li o námitku z nedostatku tzv. spravedlivého procesu, kterou stěžovatel (jako jedinou) vznesl. Obecné soudy a zejména soud dovolací (který pro stěžovatelem i nyní předestřenou otázku explicite otevřel svůj přezkum) uplatněné právní názory v úplnosti a věcně přiléhavě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Jen k doplnění lze proto poznamenat, že zvláštní úprava odpovědnosti soudního exekutora za škodu podle §32 odst. 1, 2 exekučního řádu, pakliže zatěžuje soudního exekutora jako subjekt (rovněž) ve speciálním "veřejnoprávním" postavení (srov. Stanovisko Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, jakož i další rozhodnutí tam odkazovaná), a kterou exekuční řád v §32 odst. 3 očividně přibližuje odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, již sama o sobě zřetelně oslabuje odlišný názor stěžovatele, že zde jde jen o "soukromoprávní spor"; není proto nic "paušalistického a ryze formalistického" na tom, že i v rovině odpovědnostních právních vztahů soudního exekutora (ze speciálního titulu náhrady škody) se uplatní zásady toho jeho procedurálního vymezení, jež exekuční řád zakotvil (i z pohledu stěžovatele opodstatněně) pro "vlastní" exekuční činnost, včetně jeho identifikace pro potřeby doručování v řízení (§48b o. s. ř.).
Již tím je současně paralyzována ústavněprávní relevance stěžovatelovy námitky, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce.
Ostatní dílčí námitky stěžovatel buď neuplatnil včas (pročež se jimi obecné soudy nemohly zabývat) anebo mohly být smysluplné jen v případě, že by odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo opožděné (jak mu vysvětlil již dovolací soud); to pak vzhledem k principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu znamená, že se jimi ani zde - jako nepřípustnými (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) - zabývat nelze, což se týká jmenovitě námitky, že se soudy v původním řízení nevypořádaly s tvrzením vady průkazu doručení žaloby a výzvy k vyjádření k žalobě ve věci samé.
Na tomto základě je tudíž namístě závěr, se stěžovateli doložit porušení svých ústavně zaručených práv nezdařilo, a proto Ústavní soud jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu