ECLI:CZ:US:2010:3.US.747.10.1
sp. zn. III. ÚS 747/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. června 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. L., právně zastoupené JUDr. Janou Kučeravou, advokátkou AK se sídlem Pravdova 1113/II, 377 01 Jindřichův Hradec, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. listopadu 2009 č. j. 23 Cdo 4038/2007-136, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2007 č. j. 11 Cmo 391/2006-106 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. června 2006 č. j. 13 Cm 116/2006-77, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. března 2010, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 16. března 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 27. listopadu 2009 č. j. 23 Cdo 4038/2007-136, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2007 č. j. 11 Cmo 391/2006-106, jakož i rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. června 2006 č. j. 13 Cm 116/2006-77, a to pro porušení článku 90, článku 95 a článku 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobce Ing. P. K. se žalobou domáhal po žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") zaplacení částky 260 255,- Kč představující stornopoplatky, resp. náhradu za neobsazená lůžka a smluvní pokuty plynoucí ze smlouvy o ubytování uzavřené mezi ním a žalovanou. V průběhu řízení před soudem prvního stupně vzal žalobce žalobu zčásti zpět, žalovaná částka tak byla snížena na 211 730,- Kč. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. června 2006 č. j. 13 Cm 116/2006-77 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 128 055,- Kč (výrok pod bodem I.), zamítl žalobu na zaplacení částky 83 675,- Kč (výrok pod bodem II.), zastavil řízení co do částky 48 525,- Kč (výrok pod bodem III.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci (výrok pod bodem V.).
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. května 2007 č. j. 11 Cmo 391/2006-106 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 173 730,- Kč (výrok pod bodem I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. tak, že žalobu co do částky 38 000,- Kč zamítl (výrok pod bodem II.), rozhodl, že ve výrocích pod body III. a V. zůstává napadený rozsudek nedotčen a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem IV.).
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. listopadu 2009 č. j. 23 Cdo 4038/2007-136 rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2007 č. j. 11 Cmo 391/2006-106 ve výroku pod bodem I. v rozsahu, ve kterém jím byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. června 2006 č. j. 13 Cm 116/2006-77, ve výroku pod bodem I. co do částky 83 440,- Kč a ve výroku pod bodem IV. zrušil. Nejvyšší soud zrušil též rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. června 2006 č. j. 13 Cm 116/2006-77 ve výroku pod bodem I. co do částky 83 440,- Kč a ve výroku pod bodem IV. a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení (výrok pod bodem I. rozsudku dovolacího soudu). Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2007 č. j. 11 Cmo 391/2006-106 odmítl (výrok pod bodem II.). Ve výroku pod bodem III. dovolací soud rozhodl, že řízení o "dovolání" žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. června 2006 č. j. 13 Cm 116/2006-77 se zastavuje.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka Krajskému soudu v Českých Budějovicích vytýká, že neprovedl jejím právním zástupcem navrhovaný důkaz výslechem svědka J. L., a neprovedl ani výslech žalobce ani žalované z důvodu nadbytečnosti, čímž porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Stěžovatelka dále uvádí, že Krajský soud v Českých Budějovicích uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 128.055,- Kč a co do částky 83.675,- Kč žalobu zamítl. Naproti tomu Vrchní soud v Praze uložil žalované povinnost zaplatit částku 173.730,- Kč a co do částky 38.000,- Kč žalobu zamítl. Nejvyšší soud došel v této situaci k závěru, že rozhodnutí odvolacího Vrchního soudu v Praze není rozhodnutí, kterým by se měnil předchozí rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, ale že tento rozsudek je co do částky 128.055,- Kč rozsudkem potvrzujícím, měnícím je pouze co do částky 45.067,- Kč, a proto podle názoru Nejvyššího soudu dovolání z důvodu uvedeného v ust. §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") není přípustné z důvodu uvedeného v ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť hodnota sporu nepřesahuje částku 50.000,- Kč. S takovým závěrem však stěžovatelka nesouhlasí a domnívá se, že z pohledu ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o přípustnosti dovolání by měla být jako hodnota sporu posuzována částka 173.730,- Kč, přiznaná Vrchním soudem v Praze, nikoliv pouhý rozdíl mezi touto částkou a částkou 128.055,- Kč, přiznanou prvoinstančním soudem. Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Praze rozhodl tak, že "rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku pod bodem I. mění (nikoliv potvrzuje) tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 173.730,- Kč ...", má stěžovatelka za to, že jde o rozsudek měnící, nikoliv potvrzující a že tedy dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., i když poté Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je v omezeném rozsahu přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
III.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
V souzené věci Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. listopadu 2009 č. j. 23 Cdo 4038/2007-136 rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2007 č. j. 11 Cmo 391/2006-106 ve výroku pod bodem I. v rozsahu, ve kterém jím byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. června 2006 č. j. 13 Cm 116/2006-77, ve výroku pod bodem I. co do částky 83 440 Kč a ve výroku pod bodem IV. zrušil. Dovolací soud zrušil též rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. června 2006 č. j. 13 Cm 116/2006-77 ve výroku pod bodem I. co do částky 83 440,- Kč a ve výroku pod bodem IV. a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení (výrok pod bodem I. rozsudku dovolacího soudu). Před Krajským soudem v Českých Budějovicích tedy bude v předmětné věci ve výše uvedeném rozsahu probíhat další řízení, v jehož rámci se stěžovatelka může domáhat ochrany i svých ústavně zaručených práv.
Ve vztahu k výroku pod bodem I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2009 č. j. 23 Cdo 4038/2007-136, ve vztahu k výroku pod bodem I. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2007 č. j. 11 Cmo 391/2006-106 v rozsahu, ve kterém jím byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. června 2006 č. j. 13 Cm 116/2006-77 ve výroku pod bodem I. co do částky 83 440,- Kč a ve výroku pod bodem IV. rozsudku a ve vztahu k výroku pod bodem I. co do částky 83 440,- Kč a ve vztahu k výroku pod bodem IV. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. června 2006 č. j. 13 Cm 116/2006-77, Ústavní soud ústavní stížnost posoudil jako nepřípustnou, protože řízení v těchto částech není dosud pravomocně skončeno.
IV.
Ústavní soud dále přezkoumal napadená rozhodnutí ve zbývajícím rozsahu z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).
K námitce stěžovatelky, že krajský soud odmítl provést důkazy, jejichž provedení navrhoval právní zástupce stěžovatelky, Ústavní soud připomíná, že obecný soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení. Provedení navrhovaných důkazů záleží na posouzení obecného soudu (ust. §120 odst. 1 o. s. ř.), který však musí odůvodnit, proč navrhovaný důkaz neprovedl, což se, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti sama uvádí, stalo.
Nelze souhlasit ani s námitkou stěžovatelky, že z pohledu přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. by měla být jako hodnota sporu posuzována částka 173.730,- Kč přiznaná Vrchním soudem v Praze, nikoliv pouhý rozdíl mezi touto částkou a částkou 128.055,- Kč přiznanou prvoinstančním soudem.
V souzené věci dovolání směřovalo proti výroku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. tak, že žalovaná je povinna žalobci zaplatit namísto částky 128 055,- Kč částku 173 730,- Kč. Nejvyšší soud dovodil, že výrok pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu je tedy do částky 128 055,- Kč obsahově potvrzující, pouze do částky 45 675,- Kč je měnící. Nejvyšší soud poukázal na ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a na ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000,- Kč a v obchodních věcech 50 000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, který má podle ust. §261 odst. 1 obchodního zákoníku obchodní charakter a případný spor mezi těmito stranami je z hlediska procesního, tedy i z hlediska ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., věcí obchodní. Pokud tedy uvedeným měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu co do rozdílu mezi částkou 173 730,- Kč (přiznanou žalobci odvolacím soudem) a částkou 128 055,- Kč (přiznanou žalobci soudem prvního stupně), tj. co do částky 45 067,- Kč‚ nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000,- Kč, je přípustnost dovolání z tohoto důvodu vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalované v tomto rozsahu směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není v uvedené části tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalované v rozsahu, v němž směřuje proti měnícímu výroku odvolacího soudu, podle ust. §243b odst. 5 a ust. §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Uvedeným závěrům dovolacího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ohledně namítaného porušení článku 90, článku 95 a článku 96 Ústavy Ústavní soud dodává, že citovaná ustanovení přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantují zásadní principy činnosti soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve vztahu k výroku pod bodem I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2009 č. j. 23 Cdo 4038/2007-136, ve vztahu k výroku pod bodem I. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2007 č. j. 11 Cmo 391/2006-106 v rozsahu, ve kterém jím byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. června 2006 č. j. 13 Cm 116/2006-77 ve výroku pod bodem I. co do částky 83 440,- Kč a ve výroku pod bodem IV. rozsudku a ve vztahu k výroku pod bodem I. co do částky 83 440,- Kč a ve vztahu k výroku pod bodem IV. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. června 2006 č. j. 13 Cm 116/2006-77 ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou. Ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu