ECLI:CZ:US:2010:3.US.844.10.1
sp. zn. III. ÚS 844/10
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného - ze dne 22. července 2010 sp. zn. III. ÚS 844/10 ve věci ústavní stížnosti 1. J. B., 2. P. I. a 3. P. M. proti výroku II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009 sp. zn. 25 Cdo 4483/2007, kterým nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, za účasti Družstva pro rekreační bydlení, se sídlem Praha 5, Zborovská 1074/30, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok II usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 12. 2009 sp. zn. 25 Cdo 4483/2007 se ruší.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 1. 2. 2010 se stěžovatelé domáhají zrušení výroku II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009 sp. zn. 25 Cdo 4483/2007. Dle stěžovatelů byl tímto výrokem porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítli, že žalovaný podal dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, a současně dovolací soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dle stěžovatelů tímto došlo k excesu, neboť dovolací soud jim nepřiznal náhradu nákladů s tím, že žádné nevznikly, ačkoliv toto neodpovídá skutečnosti. Stěžovatelé byli zastoupeni po celou dobu dovolacího řízení, nejdříve Mgr. N., přičemž tento zaslal k výzvě soudu písemné vyjádření ze dne 14. 1. 2008, a následně od 12. 5. 2008 byli zastoupeni Mgr. S. (což bylo dovolacímu soudu oznámeno), která se stěžovateli celou věc opětovně konzultovala, průběžně zjišťovala stav řízení a následně jí bylo doručeno usnesení Nejvyššího soudu. V dovolacím řízení byly dle stěžovatelů provedeny minimálně tři úkony právní služby (příprava a převzetí věci, písemné vyjádření k dovolání, konzultace zástupce s klienty - stěžovateli), stěžovatelé byli v dovolacím řízení zcela úspěšní, a mají proto nárok na náhradu nákladů.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 11 C 297/2005, ze kterého zjistil, že rozsudkem ze dne 6. 9. 2006 sp. zn. 11 C 297/2005 Obvodní soud pro Prahu 5 částečně vyhověl žalobě stěžovatelů a uložil žalovanému družstvu zaplatit každému ze stěžovatelů konkrétní částku na náhradě škody s příslušenstvím; současně uložil žalovanému nahradit stěžovatelům (žalobcům) náklady prvostupňového řízení. K odvolání žalovaného rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 23 Co 90/2007 tak, že prvostupňový rozsudek v podstatě potvrdil (změnil jej pouze ohledně části úroků) a uložil žalovanému nahradit stěžovatelům náklady odvolacího řízení. Následně podal žalovaný dne 23. 8. 2007 dovolání, dne 14. 9. 2007 obvodní soud doručil opis dovolání zástupci stěžovatelů Mgr. N., dne 16. 10. 2007 obvodní soud předložil spis Nejvyššímu soudu s předkládací zprávou, dne 15. 1. 2008 podali stěžovatelé prostřednictvím zástupce Mgr. N. vyjádření k dovolání (vyjádření bylo doručeno přímo Nejvyššímu soudu), dne 29. 1. 2008 žalovaný doplnil své dovolání, dne 7. 2. 2008 Nejvyšší soud doručil vyjádření stěžovatelů k dovolání žalovanému, dne 6. 6. 2008 oznámila písemně Mgr. S. Nejvyššímu soudu převzetí právního zastoupení stěžovatelů v dovolacím řízením. Usnesením ze dne 15. 12. 2009 sp. zn. 25 Cdo 4483/2007 Nejvyšší soud dovolání žalovaného výrokem I odmítl [pro nepřípustnost s tím, že dovolací námitky žalovaného nelze podřadit pod dovolání podávané dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu] a výrokem II žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ohledně nákladového výroku II poukázal na §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 občanského soudního řádu a uvedl, že "žalovaný nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyni žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly". Usnesení dovolacího soudu doručil poté obvodní soud zástupkyni stěžovatelů.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti. Ten uvedl, že nemá k dispozici spis obvodního soudu, avšak ze spisu Nejvyššího soudu se podává, že dle předkládací zprávy nebylo vyjádření k dovolání podáno, takové vyjádření se ve spise Nejvyššího soudu nenachází a rovněž z usnesení Nejvyššího soudu není zřejmé, že by nějaké vyjádření bylo podáno. Z tohoto důvodu je proto v usnesení Nejvyššího soudu uvedeno, že žalující straně žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. Nadto Nejvyšší soud uvedl, že i kdyby se stěžovatelé k dovolání žalovaného písemně vyjádřili, platí, že není-li dovolání přípustné, nelze náhradu nákladů přiznat, neboť jakékoliv vyjadřování o skutkové či právní stránce věci není potřebné k účelnému uplatňování či bránění práva. Nejvyšší soud navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
Po zapůjčení vyžádaného spisu Nejvyššímu soudu k případnému dalšímu vyjádření Nejvyšší soud uvedl, že Nejvyššímu soudu doručené vyjádření stěžovatelů k dovolání nebylo v době rozhodování o dovolání zařazeno a začíslováno do spisu, zřejmě nedopatřením bylo zařazeno (administrativou Nejvyššího soudu) k přílohám; k začíslování došlo evidentně až dodatečně po rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto nemohl při svém rozhodování vzít vyjádření v úvahu, avšak vyjádření bylo, jak nyní ze spisu vyplývá, podáno.
Nejvyšší soud uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud zaslal opis ústavní stížnosti Družstvu pro rekreační bydlení, které bylo stranou žalovanou v řízení před obecnými soudy. Družstvo využilo svého práva z postavení vedlejšího účastníka a k ústavní stížnosti se vyjádřilo tak, že v daném případě nejde o protiústavní exces, naopak námitky se týkají toliko aplikace procesního předpisu upravujícího náklady řízení, pročež jde o rovinu práva podústavního. Nejde o extrémní interpretaci a aplikaci, která by dosahovala takové intenzity, že by byl nutný zásah na ochranu práv stěžovatelů.
Družstvo dalo souhlas k upuštění od ústního jednání.
Stěžovatelé zaslali Ústavnímu soudu repliku k vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejšího účastníka, ve které uvedli, že náklady na právní zastoupení jim v dovolacím řízení jednoznačně vznikly, byli po celou dobu zastoupeni advokátem a tento činil procesní úkony na výzvu soudu (byl povinen výzvě soudu vyhovět), Nejvyšší soud se vždy obracel na advokáta, a nikoliv na stěžovatele. Neztotožňují se s názorem, že při nepřípustném dovolání nelze náhradu nákladů protistraně přiznat, mají za to, že uvedenou situaci jednoznačně řeší §14 a 15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb. Namítli, že předvídat s jistotou výsledek rozhodování Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je zcela nemožné; nelze vědět, zda bude rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšším soudem přičítán zásadní právní význam. Dovolací řízení neuváženě inicioval vedlejší účastník a bylo by nespravedlivé, aby náklady řízení nesli stěžovatelé, když navíc úkony činili na výzvu soudu (pokud jim nebudou náklady přiznány, budou se domáhat náhrady nákladů v podobě škody vůči státu, neboť soud je vyzval k vyjádření a poté nepřiznal náhradu nákladů za procesní úkony). Stěžovatelé uvedli, že rovněž rozhodnutí o nákladech řízení má potenciál zasáhnout do práva na soudní ochranu, popř. práva vlastnit majetek.
Stěžovatelé vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Posledně uvedené vystupuje do popředí, jestliže se námitka stěžovatelů - hodnocená v ústavněprávní rovině - nemůže spojovat s ničím jiným než s kritikou, že se jim nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), což činí tvrzením, že jim Nejvyšší soud v rozporu s procesními pravidly nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Zde tedy platí, že ústavněprávní kontext se nemůže projevit jinak než poměřením, zda Nejvyšším soudem podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsenzuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. i exces a rozpor s obsahem spisu. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy (včetně Nejvyššího soudu) vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 občanského soudního řádu).
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že se ve své rozhodovací praxi k otázce náhrady nákladů řízení vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti po výtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí se zásadou, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, nebo je výrazem zjevného rozporu s obsahem spisu, a představuje tím nepředvídatelnou libovůli.
V nálezu ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07 (N 81/49 SbNU 177) Ústavní soud zdůraznil, že "z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze ... pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti". Podle právního názoru vysloveného v nálezu ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07 (N 189/47 SbNU 461) "otázka náhrady nákladů ... dosahuje ústavněprávní dimenze" zejména tehdy, jestliže "postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu". To pak platí i tehdy, stane-li se tak z důvodu nedostatečného seznámení se s obsahem příslušného spisového materiálu [nález ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 290/06 (N 108/45 SbNU 459)]; proto ani výrok založený "na věcně nesprávných argumentech" nemůže požadavkům spravedlivého procesu dostát (nálezy jsou veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Jinak řečeno, ač jde o rozhodování o nákladech řízení, považuje Ústavní soud - přes svoji deklarovanou zdrženlivost k této otázce - za nutné vyslovit, že právě taková rozhodnutí mají potenciál, jde-li o vadnost kvalifikovanou, svým významem zasáhnout do sféry práva účastníka na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. i do práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.
Uvedené závěry jsou významné též pro posouzení postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci, neboť takovými kvalifikovanými vadami napadené usnesení ve II. výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení vskutku trpí. Je tomu tak proto, že se Nejvyšší soud nedostatečně seznámil s obsahem příslušného spisu, pominul (přehlédl) stěžovateli učiněné podání - vyjádření k dovolání, a tím učinil frapantně nesprávný závěr, že náklady dovolacího řízení stěžovatelům (žalobcům) nevznikly. Přitom z pohledu vlastního odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu jen tato okolnost byla důvodem, pro který rozhodl tak, že stěžovatelům proti žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal. Nejvyšší soud odkázal ve svém usnesení na §146 odst. 3 občanského soudního řádu, který stanoví, že "odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen nahradit ostatním účastníkům jejich náklady". Současně Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelům (vadně navíc uvedl místo stěžovatelů "žalobkyni") žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. To je však v rozporu s obsahem spisu, neboť vyjádření k dovolání bylo doručeno přímo Nejvyššímu soudu a tento je poté sám zaslal dovolateli (žalovanému) k případné replice. Ve smyslu shora prezentovaného výkladu zásad (a hranic) ústavněprávního přezkumu je zřejmé, že tím nastala situace, jež je způsobilá založit důvod pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu.
Lze proto shrnout, že procesním postupem Nejvyššího soudu bylo napadeným výrokem II usnesení porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud tedy na tomto základě postupoval dle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu a výrok II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009 sp. zn. 25 Cdo 4483/2007 zrušil.