ECLI:CZ:US:2010:3.US.856.10.1
sp. zn. III. ÚS 856/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PRO LEASE, s. r. o. se sídlem Praha 3, Domažlická 1053/15, zastoupené JUDr. Miroslavou Otčenáškovou, advokátkou se sídlem Praha, Velehradská 26, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 1. 2010 č.j. 7 EC 69/2009-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek obecného soudu, jelikož je přesvědčena, že jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož práva plynoucí z článku 90 a článku 95 Ústavy České republiky.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 12. 1. 2010 č. j. 7 EC 69/2009-29 uložil stěžovatelce (žalované) povinnost zaplatit žalobkyni (Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group) částku 3 310 Kč s příslušenstvím jako dlužné pojistné na základě pojistné smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení. Námitku stěžovatelky, že předmětná pojistná smlouva je absolutně neplatná, neboť nebyla podepsána v souladu s její společenskou smlouvou, posoudil jako neefektivní.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že ze společenské smlouvy i výpisu z obchodního rejstříku vyplývá, že jednání jejím jménem je upraveno tak, že jednatelé jednají ve všech věcech společně a jsou oprávněni jednat a podepisovat se za společnost tak, že k napsané nebo vytištěné firmě připojí své podpisy; jestliže pojistná smlouva byla podepsána pouze jedním jednatelem, nelze takový projev vůle považovat za její projev, v důsledku čehož uzavřená smlouva není platná a nezavazuje ji.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.
Ve vztahu k povaze projednávané věci nelze především nepřipomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných již v prvním stupni, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum (namísto odvolání) byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). I v případě jiných ústavně zaručených práv je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby zde byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce zásahem do nich způsobena.
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje; obecný soud, způsobem, jemuž nelze prima facie vytýkat nedostatek ústavní konformity, vydané rozhodnutí odůvodnil, přičemž mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v občanskoprávním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného je zřejmé, že tak je tomu i v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 24. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu