ECLI:CZ:US:2010:3.US.885.10.1
sp. zn. III. ÚS 885/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené Mgr. Darinou Kovačíkovou, advokátkou se sídlem Ostrava 1, Českobratrská 2227/7, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2007 č. j. 33 Cdo 122/2010-269, Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 5. 2009 č. j. 17 Co 182/2009-196, a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 26. 1. 2009 č. j. 5 C 87/2007-144, a proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 26. 1. 2009 č. j. 5 C 87/2007-146, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci, neboť míní, že jimi bylo dotčeno její právo na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a princip rovnosti účastníků řízení zakotvený v jejím článku 37 odst. 3 (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 26. 1. 2009 č. j. 5 C 87/2007-146 zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se domáhala, aby žalovanému (J. Č.) byla uložena povinnost zaplatit jí částku 41.749 Kč s úrokem z prodlení, a to s odůvodněním, že se jí (jakožto správkyni dědictví a dědičce po zemřelém synovi) nepodařilo prokázat, že žalovaný převzal od jejího syna zálohu na zhotovení kuchyňské linky, již však nezhotovil. Při jednání, v němž byl vydán tento rozsudek, soud (usnesením č. j. 5 C 87/2007-144) zamítl stěžovatelčin návrh na provedení důkazu účetnictvím žalovaného.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 5. 2009 č. j. 17 Co 105/2009-199 rozsudek okresního soudu ve výroku ve věci samé potvrdil. Předcházejícím usnesením z téhož dne č. j. 17 Co 182/2009-196 odvolání stěžovatelky proti usnesení o zamítnutí výše uvedeného důkazního návrhu odmítl s tím, že usnesení, kterým soud nevyhoví návrhu účastníka na provedení důkazu, je usnesením upravujícím vedení řízení, proti němuž není odvolání přípustné. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 1. 2007 č. j. 33 Cdo 122/2010-269 stěžovatelčino dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu odmítl pro nepřípustnost, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím ve věci samé.
Stěžovatelka soudům prvního i druhého stupně vytýká, že neprovedly "zcela marginální důkaz" účetnictvím žalovaného, jímž by bylo možné "jednoznačně ozřejmit", kdy a v jaké výši na výrobu kuchyňské linky obdržel žalovaný zálohu, jejíž vrácení žalovala. Má též za to, že soud prvního stupně odůvodnil zamítnutí tohoto důkazního návrhu nedostatečně, pakliže je opřel pouze o "ničím nepodložené" tvrzení žalovaného, že nelze předpokládat, že by se v jeho účetnictví příslušné doklady nacházely.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ze čtyř napadených rozhodnutí je jediné rozhodnutím věcným (rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 26. 1. 2009 č. j. 5 C 87/2007-146), proti kterému se stěžovatelka sice odvolala, avšak (potvrzující) rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 5. 2009 č.j. 17 Co 105/2009-199 již ústavní stížností nenapadla. Již to samo je důvodem, pro který ústavní stížnost v této části není projednatelná (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu), neboť ta musí vždy směřovat proti poslednímu rozhodnutí, které bylo ve věci vydáno. Ostatně i kdyby stěžovatelka rozhodnutí odvolacího soudu napadla, byla by ústavní stížnost opožděná, neboť jí toto rozhodnutí bylo doručeno již dne 5. 6. 2009.
Další tři rozhodnutí (prvního a druhého stupně a soudu dovolacího) jsou rozhodnutími výlučně procesní povahy; poslední dvě vyjadřují posouzení stěžovatelčiných opravných prostředků jako nepřípustných a prvním soud prvního stupně zamítl její návrh na provedení konkrétního (listinného) důkazu. Zde je významné - jak správně konstatoval odvolací soud - že proti tomuto usnesení není odvolání přípustné, a není přípustné ani dovolání proti usnesení, jímž tento soud odvolání - jako takové - odmítl. Z toho plyne, že lhůta k podání ústavní stížnosti (byla-li by vůbec přípustná) běžela již od vydání rozhodnutí prvoinstančního (odvolání ani dovolání nebyly objektivně "procesními prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje"); jestliže stěžovatelka tak učinila až poté, co bylo rozhodnuto soudem dovolacím, stalo se tak evidentně po uplynutí lhůty dle citovaného §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž opožděně [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní stížnost, pakliže směřuje proti usnesení odvolacího a dovolacího soudu, je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť tato usnesení jsou evidentně správná, a důvody tohoto závěru stěžovatelka ostatně ani nezpochybňuje. Z obsahového hlediska stěžovatelka nemůže sledovat nic jiného, než - případně i prostřednictvím oponentury proti tomu, že nebyl proveden jí navržený listinný důkaz - napadnout meritorní (konečná) rozhodnutí, která byla v její věci vydána, a jež vyzněla jí nepříznivě. To však stanoveným procesním postupem neučinila, a tento nedostatek nelze obejít tím, že by bylo možné efektivně napadat jednotlivá dílčí procesní rozhodnutí, která vydání rozhodnutí konečného (ve věci) předcházela.
Ústavní soud proto ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě, zčásti jako nepřípustný a zčásti jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b), e) odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, aniž bylo nutné nařídit ústní jednání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu