ECLI:CZ:US:2010:3.US.914.10.1
sp. zn. III. ÚS 914/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. května 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zemědělského družstva Miroslav "v likvidaci", se sídlem v Miroslavi, Nádražní 1207, IČ: 26304031, zastoupeného JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, advokátem v Říčanech, Kamlerova 795, proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23. 3. 2005 č. j. 4 C 491/2004-55, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2007 č. j. 17 Co 214/2005-97 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 1. 2010 č. j. 26 Cdo 1045/2008-123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 23. 3. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že Krajský soud v Brně jako soud odvolací a Nejvyšší soud jako soud dovolací porušily jeho ústavně zaručené právo vyplývající z ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to tím, že tato jejich rozhodnutí "spočívají na nesprávném právním posouzení věci". Dále tvrdil, že dovolací soud porušil jeho ústavně zaručené základní právo plynoucí z ustanovení čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 (pozn.: míněn zřejmě čl. 13) Úmluvy tím, že nenapravil rozhodnutí odvolacího soudu.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") bylo k žalobě M. Sc. na zaplacení 72 616 Kč s příslušenstvím, podané proti Zemědělskému obchodnímu družstvu Miroslav (jako prvnímu žalovanému) a stěžovateli (jako druhému žalovanému), rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni výše uvedenou částku (výrok I), že se řízení ve vztahu k prvnímu žalovanému zastavuje (výrok II), že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 18 610 Kč (výrok III) a že žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému náklady řízení ve výši
13 914,67 Kč (výrok IV).
K odvolání stěžovatele (i žalobkyně) Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a IV potvrdil a stěžovateli uložil povinnost uhradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 16 989 Kč; kromě toho žalobkyni uložil uhradit prvnímu žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 535,50 Kč. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, to však bylo v záhlaví citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) občanského soudního řádu odmítnuto s tím, že není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) citovaného zákona.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že jeho právní předchůdce, (také) Zemědělské družstvo Miroslav, vypočetl žalobkyni celkový majetkový podíl z transformace družstva ve výši 88 016 Kč, dne 6. 11. 1992 valná hromada schválila transformační projekt, a že dne 30. 12. 1993 jmenovaný subjekt uzavřel s žalobkyní smlouvu o koupi majetkového podílu z transformace, na jejímž základě se zavázal odkoupit stěžovatelčin podíl a vypořádat ho formou splátek v období od 1. 1. 1994 do 31. 12. 2003. Z této smlouvy uhradil pouze 15 400 Kč. Dne 11. 12. 2002 právní předchůdce stěžovatele zanikl a právní závazky vůči oprávněným osobám přešly na něj. Stěžovatel dále poukazuje na to, že soud nalézací i odvolací dospěly k závěru, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí. Odvolací soud měl sice konstatovat, že žalobkyně vnesla do zemědělského družstva zemědělskou půdu, má nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář podle ustanovení §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), a může jí tedy být poskytnuta náhrada i podílem na jmění družstva podle zákona č. 42/1992 Sb. K tomu měl pak uvést, že není nutná žádná dohoda občana a družstva o způsobu vypořádání; přitom však taková dohoda měla být uzavřena tím, že družstvo vyčíslilo žalobkyni určité majetkové nároky v rámci tzv. základního podílu a dalšího podílu oprávněné osoby na majetku družstva ve smyslu §7 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb. Tento závěr má být dle stěžovatele vadný. Povinností žalobkyně bylo prokázat vznik nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář, aby mohl být vypořádán majetkovým podílem. On, resp. jeho právní předchůdce, žádnou dohodu o poskytnutí takové náhrady neuzavřel. Upozorňuje dále, že k zařazení žalobkyně do transformace musela být splněna podmínka ustanovení §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. již před transformací, nikoliv po jejím začátku. V průběhu dokazování nikdo neprokazoval, zda, kdy a jak žalobkyně uplatnila u družstva nárok na náhradu podle §20 zákona o půdě a zda, kdy a jak došlo k uzavření dohody o náhradě podílem na jmění, resp. zda žalobkyni vůbec mohl vzniknout restituční nárok. Stěžovatel v této souvislosti zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003 sp. zn. 28 Cdo 2098/2002 s tím, že dle něj "okolnost odnětí (vnosu) živého a mrtvého inventáře musí žalobce prokázat". Stěžovatel dále v podstatě opakuje, že fyzická osoba se mohla a musela stát oprávněnou osobou přede dnem konání (první) transformační valné hromady k volbě transformační rady, přičemž lhůta pro přihlášení oprávněných osob činila 3 měsíce ode dne účinnosti transformačního zákona (a tato lhůta uplynula dnem 28. 4. 1992). Dle stěžovatele je ustanovení §20 odst. 3 zákona o půdě "neaplikovatelné", protože stanovení podílu na jmění sice předjímá, avšak je neumožňuje realizovat, resp. lze je aplikovat až v průběhu transformace družstva, avšak aby v transformaci mohl být takové osobě poskytnut podíl na jmění družstva, musí se stát oprávněnou osobou z jiného důvodu než podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. Logickou vadu v posledně citovaném ustanovení se dle stěžovatele pokusila překlenout judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu tak, že aby se osoba oprávněná podle §20 odst. 3 zákona o půdě stala oprávněnou osobou podle ustanovení §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., musí o tom existovat mezi ní a družstvem dohoda, že náhrada podle zvláštních předpisů má být poskytnuta podílem na jmění. Tato judikatura však přehlíží zásadní obsahový rozdíl mezi podílem na majetku a podílem na jmění, zejména pak ale chybí nezbytný údaj o tom, že taková dohoda musí být uzavřena nejpozději ve výše zmíněné lhůtě, tj. do 28. 4. 1992, aby se fyzická osoba mohla stát osobou oprávněnou a nabýt všech práv oprávněné osoby a také aby mohla být řádně svolána první valná hromada. Žalobkyně v této lhůtě obligatorní písemnou přihlášku do transformace nepodala. Závěrem stěžovatel namítá, že se soud prvního stupně i soud odvolací nevypořádaly s jeho argumentací a jím předloženými důkazy, neopíraly se o spolehlivé důkazní prostředky, nerespektovaly publikované právní názory Ústavního soudu a nesprávně posoudily věc z hlediska hmotněprávního.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Úvodem nutno připomenout ustálenou judikaturu Ústavního soudu, v níž se opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (jejichž definování se Ústavní soud soustavně věnuje ve své rozhodovací činnosti).
Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle argumentuje tak, že je vzhledem k logicky vadnému textu §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. vyloučeno, aby se někdo mohl stát podle tohoto ustanovení oprávněnou osobou. Nicméně sám poukazuje na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, konkrétně pak nález ze dne 11. 8. 1998 sp. zn. IV. ÚS 201/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11, č. 83), kde se Ústavní soud zabýval vztahem §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. a (mj.) §20 odst. 3 zákona o půdě. V dané věci se ztotožnil s názorem obecných soudů, že k tomu, aby se konkrétní osoba stala osobou oprávněnou podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., musí existovat mezi ní a transformovaným družstvem shoda, že náhrada podle zvláštního předpisu má být poskytnuta podílem na jmění; obecným soudům však Ústavní soud vytkl, že nezkoumaly, zda taková dohoda byla uzavřena (konkrétně tím, že družstvo vyčíslilo určité majetkové nároky v rámci tzv. základního podílu oprávněné osoby na majetku družstva podle §7 odst. 4 věty první zákona č. 42/1992 Sb.). V posuzované věci obecné soudy v duchu dané judikatury postupovaly a otázkou existence takové dohody se zabývaly s kladným výsledkem (k tomu viz níže). V návaznosti na to stěžovatel tvrdí, že zmíněná dohoda musí být uzavřena nejpozději do 28. 4. 1992. Touto otázkou se však výslovně zabýval v napadeném usnesení Nejvyšší soud, jenž interpretoval ustanovení §7 odst. 2 písm. c), odst. 4 a §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. a následně dospěl k závěru, že jde o stanovení podílu při transformaci, a nikoliv před ní, a že časovým limitem pro vypořádání nároku v základním podílu na majetku je schválení transformačního projektu. Současně upozornil na svou, již ustálenou judikaturu.
Ústavní stížnost je v tomto bodě v podstatě stěžovatelovou polemikou s tím, jak obecné soudy vyložily výše uvedená ustanovení, tedy předpisy práva podústavního, kdy stěžovatel předkládá svou vlastní interpretační verzi, namítaje přitom nesprávné hmotněprávní posouzení věci. Vzhledem k výše uvedeným principům je však zřejmé, že tímto způsobem opodstatněnost ústavní stížnosti založit nelze. Již zmíněné "kvalifikované" vady (tedy zejména že obecné soudy postupovaly svévolně, tj. že své právní závěry řádně neodůvodnily či že nerespektovaly jednoznačně znějící kogentní normu, případně že při interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva zásadně nesprávně zhodnotily dopad nějakého ústavně zaručeného základního práva či svobody) nebyly vůbec namítány, resp. jejich existenci nic nenasvědčuje. Stěžovatel poukazuje na obsahový rozdíl mezi podílem na majetku a podílem na jmění, avšak v souvislosti s tím žádné argumenty nepřednáší, dále pak opakuje, že se žalobkyně nemohla stát osobou oprávněnou, jestliže se nedohodla s družstvem o náhradě podílem na jmění do 28. 4. 1992, přičemž zmiňuje ustanovení §5 zákona č. 42/1992 Sb., aniž by ovšem vyložil, v čem konkrétně je výše zmíněná, řádně odůvodněná úvaha Nejvyššího soudu nesprávná (a to do té míry, že současně dochází k porušení ústavnosti).
Jde-li o skutkové závěry soudu prvního stupně, dle nichž došlo k uzavření ústní či konkludentní dohody mezi právním předchůdcem stěžovatele a žalobkyní o poskytnutí náhrady podílem na jmění v transformaci a dále že žalobkyně měla nárok na náhradu podle §20 zákona o půdě, tyto byly řádně odůvodněny v jeho rozsudku a k odvolání stěžovatele přezkoumány odvolacím soudem. Ten se s názorem soudu prvního stupně ztotožnil, přičemž rovněž své závěry řádně odůvodnil. I v tomto ohledu platí, že pokud se stěžovatel s hodnocením důkazů neztotožňuje, opodstatněnost ústavní stížnosti tato skutečnost založit nemůže. Ústavnímu soudu, jak plyne z výše uvedených principů, nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s jejich hodnocením neztotožnil; k zásahu do této oblasti rozhodování obecných soudů je povolán až v případě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry z nich vyvozenými. Takové pochybení však zjištěno nebylo. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že existence zmíněné dohody musí být nesporná, v čem konkrétně má spornost takové dohody spočívat specifikováno není. Kdy a jakým způsobem žalobkyně uplatnila svůj restituční nárok lze zjistit z odůvodnění soudu prvního stupně, stejně jako lze zjistit, o jaké důkazy, byť nepřímé (spočívající v tom, že žalobkyně již svůj nárok doložila právnímu předchůdci a ten jej uznával), opřely obecné soudy svůj závěr o tom, že žalobkyně takový nárok měla. Nelze také přehlédnout, že v daném případě se domáhá žalobkyně plnění, k němuž se právní předchůdce stěžovatele zavázal ve smlouvě o koupi majetkového podílu ze dne 30. 12. 1993, přičemž platnost tohoto právního úkonu nebyla napadena.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu