ECLI:CZ:US:2010:3.US.944.10.1
sp. zn. III. ÚS 944/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. července 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. H. T., právně zastoupené JUDr. Martinem Skybou, advokátem AK se sídlem Preslova 361/9, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. prosince 2009 č. j. 11 Co 470/2009-278 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. dubna 2009 č. j. 23 C 73/2004-237, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě a 2) Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Bytového družstva Otty Synka 1839, se sídlem Otty Synka 1839, 708 00 Ostrava - Poruba, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. března 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. prosince 2009 č. j. 11 Co 470/2009-278, jakož i výroků pod body I. - VI. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. dubna 2009 č. j. 23 C 73/2004-237, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 73/2004.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. dubna 2009 č. j. 23 C 73/2004-237 uložil žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") povinnost zaplatit žalobci Bytovému družstvu Otty Synka 1839 se sídlem v Ostravě - Porubě částku 2 739,- Kč (výrok pod bodem I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci poplatek z prodlení v zákonné výši z částky 2 739,- Kč od 1. listopadu 2003 do zaplacení (výrok pod bodem II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci poplatek z prodlení ve výši 18 416,- Kč (výrok pod bodem III), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 3 363,- Kč (výrok pod bodem IV.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci zákonný poplatek z prodlení ve výši 759,- Kč (výrok pod bodem V.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci zákonný poplatek z prodlení z částky 2 596,- Kč od 1. prosince 2003 do zaplacení (výrok pod bodem VI.), ohledně částky 900,- Kč řízení zastavil (výrok pod bodem VII.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12 341,- Kč (výrok pod bodem VIII.), uložil žalované povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 23 887,- Kč (výrok pod bodem IX.) a rozhodl o vrácení přeplatku soudního poplatku žalobci (výrok pod bodem X.).
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. prosince 2009 č. j. 11 Co 470/2009-278 rozsudek okresního soudu ve výrocích pod body I. - VI. potvrdil. Ve výrocích pod body VIII. a IX. rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 6 586,- Kč. Dále odvolací soud uložil žalobci povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 3 102,- Kč.
Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Okresního soudu v Ostravě, Krajského soudu v Ostravě a Bytového družstva Otty Synka 1839. Okresní soud v Ostravě a Krajský soud v Ostravě ve svých vyjádřeních odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Bytové družstvo Otty Synka 1839 se ve stanové lhůtě k podané ústavní stížnosti nevyjádřilo.
Protože zaslaná vyjádření obecných soudů neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, Ústavní soud k nim při posuzování předmětné ústavní stížnosti nepřihlédl. Ústavní soud je proto nezasílal ostatním účastníkům řízení k replice.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, ke kterému mělo dojít tím, že soud prvního stupně a odvolací soud považovaly otázku výše nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním družstevního bytu za odbornou otázku, jejíž posouzení je úkolem pro znalce. Soud prvního stupně podle stěžovatelky v rámci provádění dokazování pokládal ustanovenému znalci otázky (jaké položky má obsahovat úhrada za užívání družstevního bytu, zda výpočet nájemného je v souladu s právními předpisy), které nejsou skutečnostmi, k jejichž posouzení je třeba odborných znalostí, jak předpokládá ust. §127 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť se jedná dílem o otázky právní, dílem o otázky skutkové, ovšem bez nutnosti jejich odborného posouzení. Odvolací soud s tímto postupem nalézacího soudu vyslovil souhlas.
Soudy obou stupňů se tak podle stěžovatelky v předmětné věci zbavily povinnosti vypořádat se se stěžovatelčinou rozsáhlou skutkovou a právní argumentací proti způsobu stanovení úhrad za užívání bytu tím, že předmět sporu vyhodnotily jako otázku odbornou a do rozsudku přejaly jak skutkové, tak právní závěry znalce s poukazem na přesvědčivost jeho posudku. Stěžovatelka je toho názoru, že výběr skutečností, k jejichž posouzení je ustanoven soudní znalec, nezáleží na libovůli soudu, ale soud musí důsledně vycházet z ust. §127 odst. 1 o. s. ř., který blíže charakterizuje, za jakých podmínek a v jaké situaci má být znalec ustanoven. Ustanoví-li soud znalce v rozporu s tímto ustanovením, a vlastní skutková zjištění a právní hodnocení nahradí "odbornými" závěry znalce, přenáší tím část své rozhodovací povinnosti v rozporu se zákonem na znalce, čímž obchází svoji povinnost vyplývající z ust. §132 a ust. §157 odst. 2 o. s. ř. a podstatně omezuje práva účastníků v řízení. V posuzované věci trpí uvedenou vadou podle stěžovatelky rozsudky soudů obou stupňů.
Odvolací soud se podle stěžovatelky dále nevypořádal s jejími odvolacími námitkami.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ke způsobu stanovení znalce je soud veden především ustanovením §127 odst. 1 o. s. ř., který blíže charakterizuje, za jakých podmínek a v jaké situaci rozhodující soud je povinen určit osobu znalce ke zhodnocení odborných problémů. Obecné soudy jsou povinny rozhodovat na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu, přičemž při této činnosti jsou vázány pravidly obsaženými v ust. §120 odst. 1 o. s. ř., což znamená možnost provést takové důkazy, které objektivním a spolehlivým způsobem zjistí právně relevantní skutečnosti.
Podle ust. §123 o. s. ř. mají účastníci právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny.
Námitku stěžovatelky, že znalkyně JUDr. K. byla ustanovena neoprávněně, neboť prý nejde o posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, uplatnila stěžovatelka již ve svém odvolání a odvolací soud se touto její námitkou zabýval a také se s ní dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že znalkyně z oboru ekonomika byla ustanovena v souladu s ust. §127 o. s. ř. Odvolací soud uvedl, že i když je problematika výše nájemného a služeb upravena právními předpisy, šlo v daném případě o odbornou ekonomickou otázku, která byla v kompetenci znalce. Odvolací soud podotkl, že ostatně sama žalovaná s vypracováním znaleckého posudku souhlasila, o čemž svědčí její podání ze dne 4. listopadu 2005 (č. l. 103), ve kterém uvádí, že k osobě znalce nemá námitky a nemá další doplňující otázky. Odvolací soud konstatoval, že znalkyně odpověděla vyčerpávajícím způsobem na otázky soudu a závěr znaleckého posudku nebyl žalovanou relevantně zpochybněn. Odvolací soud stejně jako okresní soud závěry znaleckého posudku převzal jako správné.
K námitce stěžovatelky, že okresní soud položil znalkyni otázky, k jejichž posouzení není třeba odborných znalostí, jak předpokládá ust. §127 o. s. ř., neboť se jedná dílem o otázky právní, dílem o otázky skutkové, ovšem bez nutnosti jejich odborného posouzení, dává Ústavní soud stěžovatelce za pravdu, že některé otázky, které položil soud znalkyni JUDr. K. v usnesení tohoto soudu ze dne 9. ledna 2006 č. j. 23 C 73/2004-107, byly částečně otázkami právními, nicméně znalkyně předmětný znalecký posudek vypracovala pouze z hlediska ekonomického, a to za účelem výpočtu výše nájmu a úhrad za služby spojené s užíváním bytu, který užívala stěžovatelka. Ostatně lze dodat, že odbornou povahu posuzovaných otázek uznávala sama stěžovatelka, neboť při jednání nalézacího soudu dne 21. 4. 2009 navrhla vypracování revizního znaleckého posudku (č. l. 234v soudního spisu).
K otázce hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil již mnohokrát (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 124/96). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. V posuzované věci k takovému ústavně relevantnímu pochybení nedošlo.
Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. §153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, nýbrž tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu