ECLI:CZ:US:2010:4.US.1063.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1063/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. B., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem se sídlem Kyjov, Jungmannova 24/32, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 7. ledna 2010 č. j. 4 Ads 115/2009-124 a Krajského soudu v Brně ze dne 11. června 2009 č. j. 22 Cad 15/2009-101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. dubna 2010, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků. Podle názoru stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho právo na spravedlivý proces a zároveň byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení.
Ústavní soud nepokládá za nutné rekapitulovat průběh řízení o žalobě stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení Praha ze dne 22. května 2007, kterým byl odňat stěžovateli plný invalidní důchod, neboť je stěžovateli znám.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval námitky, které proti napadeným rozhodnutím vznesl v průběhu řízení, zpochybnil kvalitu vypracovaných znaleckých posudků a uvedl, že příslušné správní orgány neměly dostatečné podklady pro vydání napadených rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že v posuzované věci nebyl dostatečně zjištěn skutečný stav věci, zdravotní stav stěžovatele nebyl hodnocen vzhledem ke všem kritériím, ke kterým náleží jednak jeho možnost soustavně a plnohodnotně se zapojit do pracovního procesu bez jakýchkoliv omezení, neboť z rozsahu omezení, které byly předloženy soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že nemá za současného zdravotního stavu žádnou možnost uplatnění na trhu práce. Stěžovatel rovněž namítal, že napadená rozhodnutí byla vydána bez odborného znaleckého zkoumání a vyjádření se v této věci soudním znalcem a na podporu svých tvrzení odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 92/95.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti, je toliko polemika stěžovatele s odůvodněním napadených rozhodnutí. Stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly, s argumentací stěžovatele včetně odůvodnění, proč se na věc nevztahuje nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 92/95 se řádně vypořádaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Ústavní soud se s učiněnými závěry soudů ztotožňuje a proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry, učiněné soudy v napadených rozhodnutích, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu