ECLI:CZ:US:2010:4.US.1072.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1072/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného Mgr. Monikou Cihelkovou, advokátkou, AK se sídlem Školská 3, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010 čj. 22 Co 489/2009-318 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 8. 2009 čj. P 458/97-291 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 90 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozsudků obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o zvýšení jeho vyživovací povinnosti k jeho nezletilé dceři, nar. 1995, včetně nedoplatku na výživném.
Stěžovatel nesouhlasil se způsobem, jakým obecné soudy posoudily změnu poměrů na straně nezletilé, jeho majetkové hodnoty a příjmové možnosti a zpochybnil správnost použití tzv. dílové metody při stanovení výše výživného.
Z napadených rozsudků připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodoval o návrhu matky nezletilé na zvýšení výživného. Po provedeném dokazování k poměrům nezletilé a obou jejích rodičů dospěl ke zjištění, že od posledně stanoveného výživného v červnu 2006 stanoveného částkou 3 300,- Kč měsíčně došlo u všech zúčastněných k takové změně poměrů, že je namístě výši výživného upravit. Obvodní soud tak učinil diferencovaně vzhledem k obdobím, ve kterých změny probíhaly, a to tak, že pro období od 1. 3. 2008 do 30. 4. 2008 výživné zvýšil na částku 4 800,- Kč měsíčně, pro období od 1. 5. 2009 do 30. 6. 2009 (pozn. ÚS: správně 2008) výživné snížil na částku 4 200,- Kč, pro období od 1. 7. 2008 do 1. 3. 2009 výživné snížil na částku 3 600,- Kč a od 1. 3. 2009 zvýšil na částku 4 000,- Kč. Obvodní soud vyčíslil nedoplatek na výživném za období od 1. 3. 2008 do 31. 7. 2009 částkou 10 700,- Kč a uložil stěžovateli povinnost k jeho úhradě. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že výživné s účinností od 1. 9. 2008 zvýšil na částku 4 200,- Kč měsíčně, nedoplatek na výživném vyčíslil za dobu od 1. 9. 2008 do 31. 12. 2009 částkou 11 100,- Kč, jinak rozsudek potvrdil. Pro stanovení výše výživného odvolací soud použil tzv. dílovou metodu, přičemž vyšel z celkového příjmu otce představujícího nejen výdělek, ale i majetkové hodnoty, které vlastní a který s ohledem na jeho věk, zdravotní stav, kvalifikaci a osobní a majetkové poměry odhadl jako reálný ve výši 23 000,- Kč.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Článek 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítl, zaručuje každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo je realizováno tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který zaručuje jednotlivci právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pojem spravedlivého soudního řízení je ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna. Naplněním práva na spravedlivý proces přirozeně není a nemůže být to, že obecné soudy ve věci rozhodující přistoupí ve svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považoval ten či onen účastník, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje. V úsilí o nalézání spravedlnosti ovšem soudy musí v odůvodnění svého rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.
Podstata ústavněprávní argumentace stěžovatele opřené o čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy spočívala v kritice nedostatečného odůvodnění napadených rozsudků stran jeho výdělkových a majetkových poměrů a v tvrzeném rozporu právních závěrů soudů obou stupňů se skutkovými zjištěními v důsledku nesprávného hodnocení provedených důkazů i ve vztahu k hodnocení změny poměrů nezletilé. Ústavní soud přisvědčil stěžovateli, že rozhodnutí obecných soudů musí být odůvodněna způsobem stanoveným v §157 odst. 2 o. s. ř. a že z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěni a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, avšak tvrzení, že se Obvodní soud pro Prahu 8 a Městský soud v Praze právě takového pochybení dopustily v jeho věci, za pravdu dát nemohl. Z odůvodnění napadených rozsudků je zřejmé, na základě jakých důkazů soud prvého stupně zjišťoval výdělkové a majetkové poměry otce a jak provedené důkazy hodnotil. Odvolací soud uvážil jeho odvolací námitky a poté výši vyživovací povinnost stanovenou okresním soudem změnil s účinností od 1. 9. 2008. Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že napadená rozhodnutí v tomto směru postrádala důvody a nebyla přezkoumatelná, naopak má za to, že z rozhodnutí bylo seznatelné, které důkazy byly provedeny a jak se jejich hodnocení promítlo do právních závěrů soudů.
Ústavní soud v tomto směru připomíná, že při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů ze skutkových zjištění učiněné byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, není v jeho působnosti projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se dopustily obecné soudy, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v rovině ústavní. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Ústavní soud se tedy nezabýval hodnocením správnosti výše příjmu stěžovatele či výdajů, které vykládá k dosažení a zajištění příjmů z podnikání, neboť tento závěr plně přísluší obecným soudům, kterým je dán dostatečně široký prostor, aby každý jednotlivý případ posoudily v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem. V projednávaném případě soudy při svém rozhodování z tohoto rámce nevybočily způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné [srov. např. nález IV.ÚS 244/03, Sb.n.u., sv. 33, str. 47 (52-53)].
Ústavní soud neshledal v rozhodnutích Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze ani žádné jiné pochybení vyžadující jeho zásah; právní závěry obecných soudů neposoudil jako extrémně nesouladné s vykonanými důkazy a skutkovými zjištěními; z odůvodnění napadených rozsudků bylo možno identifikovat rámec, ve kterém se úvahy obecných soudů při hodnocení změny poměrů nezletilé i jejího otce pohybovaly.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. června 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu