ECLI:CZ:US:2010:4.US.1090.10.2
sp. zn. IV. ÚS 1090/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. V., právně zastoupeného Mgr. Tomášem Pavlíkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Nový Jičín, K Nemocnici 14, směřující proti rozsudkům Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. dubna 2009, č.j. 2 T 36/2009-154, Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. června 2009, č.j. 4 To 140/2009-194, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. ledna 2010, č.j. 6 Tdo 1528/2009-108-233, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zakotveným v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva domáhat se stanoveným postupem soudní ochrany, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i do práva podle kterého jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jakou újmu za jeho spáchání lze uložit, zakotvené v čl. 39 Listiny.
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona jako zvláště nebezpečný recidivista dle §41 odst. zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona v tehdy platném znění a pokusu trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. b) trestního zákona, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let jako zvlášť nebezpečný recidivista. Dále mu byl uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému částku 169,- Kč. K odvolání citovaným rozsudkem Krajský soud v Ostravě zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a nově uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona jako zvláště nebezpečného recidivisty dle §41 odst. 1 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a devíti měsíců. Rovněž mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému částku 169,- Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b trestního řádu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru je při zákonném vyhodnocení důkazů vyloučeno, aby mohl být uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže. Poukázal na okolnosti, za nichž se měl uvedené trestného činu dopustit, za situace, kdy on sám si nic nepamatuje pro svoji opilost. Neví tedy, jak a proč jednal. Za této situace je tedy třeba stanovit všechny možné varianty jeho úmyslu a vůle a v souladu se zásadou in dubio pro reo vybrat tu, která je pro posouzení nejvýhodnější a na základě toho kvalifikovat jeho skutek. To však obecné soudy neučinily. Podle jeho přesvědčení ani útok na poškozenou nemohl dosáhnout tvrzené intenzity, neboť tato neutrpěla žádné zranění. Nezodpovězena zůstala rovněž otázka, jakých peněz se domáhal, když jedna z možností je, že se domáhal vrácení svých peněz, které měl před incidentem položit na pult a za něž si chtěl pořídit cigarety. Tato logická možnost však nebyla v řízení vyvrácena.
Stěžovatel dále uvedl, že v jeho případě nebyly naplněny všechny potřebné znaky pro jeho odsouzení jakožto nebezpečného recidivisty. Ne každé opakované spáchání zvláště nebezpečného trestného činu musí nutně vést k takovému odsouzení. Stěžovatel má za to, že jeho jednání, přestože dosti intenzivní, nebylo s ohledem na následky natolik nebezpečné, aby vedlo k takovému závěru. S ohledem na uvedenou argumentaci navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 2 T 36/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl v čem měl citovaný zásah spočívat. Podstatná část argumentace představovala stěžovatelovo alternativní hodnocení jednání pro něž byl shledán vinným a odsouzen. V ústavní stížnosti stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo ke zkrácení v jeho základních právech.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, ani jim není nadřazen. Není další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
V projednávaném případě Ústavní soud neshledal, že by soudy při posuzování jednání stěžovatele zasáhly do jeho zaručených práv. Námitky, které stěžovatel v ústavní stížnosti předložil, byly opakováním z řízení před soudem prvého stupně i z opravných prostředků. Obecné soudy se těmito námitkami zabývaly a s nimi se vypořádaly. Zabývaly se okolnostmi spáchání trestného činu a odůvodnily užitou právní kvalifikaci i výši trestu. Při posuzování jednání stěžovatele jakožto zvláště nebezpečného recidivisty zohlednily fakt, že stěžovatel se trestného činu dopustil dne 20. listopadu 2008, ačkoliv byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. října 1998, sp. zn. 34 T 7/97, uznán vinným ze spáchání pokusu trestného činu vraždy k trestu odnětí svobody v trvání 11 roků, z jehož výkonu byl propuštěn usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. září 2007, sp. zn. 24 PP 200/2007, se zkušební dobou 4 let. Užití kvalifikace zvláště nebezpečného recidivisty tedy bylo případné.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu