ECLI:CZ:US:2010:4.US.1119.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1119/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr. M. Š., právně zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Štěpánská 630/57, směřující proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2007, č.j. 66 C 34/2007-29, Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2008, č.j. 11 Cmo 12/2008-52, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. prosince 2009, č.j. 21 Cdo 5428/2008-121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž právo na ochranu majetku, zaručené v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, které je součástí práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Shora citovaným usnesením rozhodl Městský soud v Praze tak, že žalobu stěžovatele pro zmatečnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2007, č.j. 1 Co 78/2007-59, zamítl (výrok I.), žalobci uložil povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení prvého žalovaného 8.600,- Kč (výrok II.), žalobci uložil povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení druhého žalovaného 10.234,- Kč (výrok III.), a uložil žalobci povinnost nahradit České republice na účet Městského soudu v Praze soudní poplatek za pořízení kopie žaloby pro zmatečnost ve výši 210,- Kč (výrok IV.). O odvolání stěžovatele rozhodl uvedeným usnesením Vrchní soud v Praze tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil (výrok I.), ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovaným nepřiznal žádnému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.), a žalobci uložil povinnost zaplatit 2. žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 10.234,- Kč (výrok III.). Shora napadeným usnesením rozhodl Nejvyšší soud ČR tak, že dovolání stěžovatele odmítl (výrok I.), žalobci uložil povinnost zaplatit 2. žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 2.737,- Kč (výrok II.), a ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovaným nepřiznal žádnému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III.),
Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti uvedl, že ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 146/2006, mu byla uložena povinnost uhradit soudní poplatek. Stěžovatel jej neuhradil a rozhodnutí o vyměření soudního poplatku napadl odvoláním. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. června 2007, č.j. 1 Co 78/2006-59, odvolání odmítnul jakožto nepřípustné. Stěžovatel následně podal žalobu pro zmatečnost, neboť byl přesvědčen, že jeho dovolání bylo přípustné. O této žalobě rozhodovaly obecné soudy, jak výše uvedeno. Stěžovatel však nesouhlasil se závěry nalézacího soudu a poté, co v řízení vyčerpal řádné i mimořádné opravné prostředky podal tuto ústavní stížnost.
Stěžovatel napadeným rozhodnutím vytýkal rovněž fakt, že mu jimi byla uložena povinnost uhradit náhradu nákladů dalších účastníků řízení o žalobě pro zmatečnost, ačkoliv on sám je přesvědčen, že s ostatními zúčastněnými nemělo být jednáno jako s účastníky řízení. Jeho žaloba brojila výhradně proti postupu soudů a účastníkem řízení o žalobě neměl být nikdo z účastníků předchozího řízení. Opačným přístupem soudů v řízení o žalobě pro zmatečnost tak byla stěžovateli uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, ve výši téměř 32.000,- Kč, ačkoliv žaloba pro zmatečnost se netýkala práv dalších účastníků a nešlo tedy o účelně vynaložené náklady. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Dne 30. srpna 2010 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, v němž stěžovatel odkázal na novou judikaturu Ústavního soudu, týkající se zastupování státních orgánů advokáty.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 66 C 34/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Jak již výše uvedeno, stěžovatel svoji žalobu, jakož i následné procesní kroky založil na přesvědčení, že výzva k uhrazení soudního poplatku je přezkoumatelné rozhodnutí. S relevantní argumentací obecných soudů se nesmířil a podal projednávanou ústavní stížnost. Ve svém podání, v němž odkázal na celou řadu nálezů Ústavního soudu, z nichž dovozuje správnost svých úvah, zopakoval argumentaci užitou jak v nepřípustném opravném prostředku, tak i v žalobě a následném odvolání a dovolání. Stěžovatel však neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly, uvedly okolnosti na jejichž základě neshledaly žalobu pro zmatečnost důvodnou. Soudy tedy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí adekvátně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Soudy postupovaly v rámci těchto mezí, své závěry řádně odůvodnily, a to včetně závěrů o náhradě nákladů řízení.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu