ECLI:CZ:US:2010:4.US.1156.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1156/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem, AK se sídlem Křižíkova 56, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2010 čj. 62 Co 97/2008-819 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze ve výrocích, kterými byl potvrzen nebo změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 11. 2007 čj. 15 Nc 72/2005-548 vydaný v řízení o úpravě poměrů pro dobu před a po rozvodu manželství a styku s nezletilým. Stěžovatelka, matka nezletilého M., tvrdila, že napadeným rozsudkem byla porušena i práva jejího nezletilého syna ve smyslu čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a žádala, aby věc byla přikázána jinému senátu Městského soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 11. 2007 čj. 15 Nc 72/2005-548 a napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 6 po provedeném dokazování svěřil nezl. M. na dobu do a po rozvodu manželství rodičů do střídavé výchovy rodičů (výrok I.), rozhodl, že matka bude mít nezletilého ve výchově vždy lichý týden a otec vždy sudý týden v roce s určením, kdy tato lhůta začíná a končí (výroky II. a III.) a stanovil pravidla vyzvednutí a předání nezletilého (výrok IV.). Obvodní soud neurčil výživné matce (výrok V.) ani otci (výrok VI.), rozhodl, že rozsah střídavé výchovy se nevztahuje na období jarních, letních a vánočních prázdnin (výrok VII.) a pro tuto dobu styk nezletilého s rodiči upravil samostatně (výroky VIII., IX., X., XI., XII.); rozhodl rovněž o nákladech řízení (výroky XIII., XIV., a XV.).
O odvolání matky rozhodl po kasačním nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. II.ÚS 2029/08 Městský soud v Praze po doplnění dokazování. Ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí obvodního soudu ve výrocích I. až V. a VII. a ve výroku VI. ohledně vyživovací povinnosti otce za dobu od právní moci usnesení soudu prvého stupně ze dne 8. 7. 2009 a ve výrocích VIII. až XII. rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že rozsah střídavé výchovy nezletilého po dobu vánočních, jarních a letních prázdnin nově upravil. Městský soud v Praze zrušil rozhodnutí obvodního soudu ve výroku VI. ohledně vyživovací povinnosti otce za dobu do právní moci usnesení soudu prvého stupně ze dne 8. 7. 2009 a ve výrocích o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení; zrušující výrok Městského soudu v Praze nebyl ústavní stížností napaden.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vytkla Městskému soudu v Praze, že rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého tak, jak je formulováno ("...od pondělí ihned po konci školního vyučování do pondělí bezprostředně následujícího do začátku školního vyučování..."), je neúplné, neboť nepokrývá celé období kalendářního roku a lze nalézt mezery, ve kterých není stanovena výchova ani jednomu z rodičů. Jako příklad uvedla dny volna o Velikonocích, časový úsek pokrývající každé pondělí od začátku do konce vyučování, či časové mezery mezi začátkem a koncem prázdnin a počátkem či koncem výchovy jednoho z rodičů. Stěžovatelka rovněž poukázala na to, že se soud nevypořádal s výslovným a opakovaným přáním nezl. M. být ve výlučné výchově matky a s otcem se stýkat převážně o víkendech, které vyjádřil na výzvu orgánu péče o dítě a které stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně citovala. Stěžovatelka upozornila, že se soud nevypořádal s rozpory mezi písemnými stanovisky orgánu péče o dítě a návrhy konkrétního pracovníka tohoto orgánu, s jí uplatněnými výhradami vůči soudnímu posudku znalců PhDr. J. K. a MUDr. J. K., jakož ani se závěry znaleckého posudku znalce PhDr. K. H., který byl zpracován na její vyžádání.
Rozhodnutí soudu, kterým nebylo žádnému z rodičů určeno výživné, stěžovatelka důrazně oponovala s tvrzením, že jím byl nezletilý zbaven svých majetkových práv ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť výživné je jeho nárokem. Dle jejího názoru je stanovení výživného nezbytné i pro případ, že by jeden z rodičů zanedbal svoji vyživovací povinnost, či ji nemohl dobrovolně plnit pro vznik objektivní překážky. Stěžovatelka vytkla odvolacímu soudu, že se nevypořádal se zjištěním, že otec i při v zásadě stejných majetkových poměrech jako v minulosti přestal od května 2005 přispívat matce na výživném částku 58 000,- Kč měsíčně, což je zhruba rozdíl v majetkových poměrech obou rodičů, a že neprovedl důkazy, kterými měly být prokázány skutečnosti vylučující střídavou výchovu pro extrémně vypjaté vztahy mezi rodiči.
Po formální stránce stěžovatelka označila rozsudek Městského soudu v Praze v rozsahu, ve kterém potvrdil rozsudek soudu prvého stupně o výchově nezletilého M. do rozvodu manželství, za nicotný pro právní nemožnost, neboť manželství rodičů nezletilého bylo rozvedeno již dne 2. 6. 2009. Nesouhlasila rovněž se stanovením vyživovací povinnosti za dobu před a po nabytí právní moci usnesení, jímž soud prvého stupně vydal předběžné opatření o nařízení střídavé výchovy, a nikoliv za dobu do a po rozvodu manželství. Takový způsob rozhodování označila za extrémní.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se již dříve ve své rozhodovací praxi vyjádřil k hlediskům, za nichž může přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů. Ve své judikatuře vymezil rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost a formuloval obecné podmínky, za nichž může do jejich rozhodování ingerovat (srov. nález sp. zn. III.ÚS 84/94, Sb. n. u., sv. 3, str. 257). Vyložil rovněž, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost, či dokonce správnost rozhodnutí, včetně jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud jako orgán ochrany tak zasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, když porušení běžné zákonnosti nebo jiná nesprávnost představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, hodnotí je zpravidla jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06, publ. in Sb. n. u., sv. 46, str. 471).
Vztáhnuv shora uvedené principy na projednávaný případ, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadené rozsudky takovými vadami netrpí.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka tvrdila, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo je realizováno tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zaručuje jednotlivci právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pojem spravedlivého soudního řízení je ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna. Naplněním práva na spravedlivý proces přirozeně není a nemůže být to, že obecné soudy ve věci rozhodující přistoupí ve svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považoval ten či onen účastník, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje. V úsilí o nalézání spravedlnosti ovšem soudy musí v odůvodnění svého rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly, a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci obecné soudy těmto kautelám dostály.
Podstata stěžovatelčiny argumentace tak byla fakticky zúžena na posouzení aplikace a interpretace příslušných norem zákona č. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, jak je provedly obecné soudy. Tato ustanovení umožňují soudu, pokud se rodiče nedohodnout o výkonu svých rodičovských práv, aby autoritativně rozhodl sám na základě zjištěného skutkového stavu; při svém rozhodování však soud vždy sleduje především zájem dítěte.
Ústavní soud se zabýval věcí z pohledu ústavně konformní aplikace a interpretace příslušných ustanovení zákona o rodině, které na věc dopadaly. Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze vzal za prokázané, že obecné soudy zjišťovaly a zvažovaly, zda existují podmínky pro svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů a zda neexistují skutečnosti, které by převážily nad požadavkem stálosti dosavadního výchovného prostředí nezletilého, které se realizuje od nařízení předběžného opatření soudu prvého stupně ze dne 8. 7. 2009. Městský soud v Praze po kasačním nálezu Ústavního soudu zopakoval znalecký posudek znalce H., doplnil dokazování v rozsahu, v jakém jej považoval za potřebné pro rozhodnutí ve věci, a ostatní navržené důkazy neprovedl s odůvodněním, proč je považuje za nadbytečné. Městský soud v Praze se vypořádal s námitkou stěžovatelky k formálním náležitostem znaleckého posudku znalců K. a K. a konstatoval, že závěry v něm obsažené nemohl znalecký posudek znalce H. zpochybnit. Na základě dokazování Městský soud v Praze shodně se soudem prvého stupně hodnotil výchovné schopnosti obou rodičů jako rovnocenné s tím, že nezletilý má kladný vztah k oběma rodičům.
Pokud měla stěžovatelka za to, že obecné soudy ve svých rozhodnutích nevzaly ohled na názory a přání nezletilého M., nelze této námitce přisvědčit. Úmluva o právech dítěte přiznává v čl. 12 dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají s tím, že názorům dítěte se musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Za tímto účelem se dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství. Rozvedením citovaného článku úmluvy je ustanovení §31 odst. 3 zákona o rodině, podle něhož dítě, které je schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících, má právo obdržet potřebné informace a svobodně se vyjadřovat ke všem rozhodnutím rodičů týkajících se podstatných záležitostí jeho osoby a být slyšeno v každém řízení, v němž se o takových záležitostech rozhoduje. V projednávané věci vyplynulo, že obecné soudy vzaly v úvahu vyjádření nezletilého, což však neznamená, že musely rozhodnout v souladu s jeho přáními. I když je nepopiratelným právem nezletilého svobodně vyjádřit svůj názor ve všech věcech, které se ho týkají, přesto konečné hodnocení (posouzení) zájmů nezletilého přísluší - v případě sporu rodičů - obecným soudům. Městský soud v Praze po zjištění, že se střídavá výchova fakticky realizuje, neshledal změnu výchovného prostředí vhodnou v zájmu stabilizace poměrů nezletilého a tomuto závěru Ústavní soud z ústavně právního hlediska, tzn. ve vztahu k respektování základních práv a svobod stěžovatelky jako účastníka řízení a matky nezletilého, nemohl nic vytknout.
K tvrzení stěžovatelky o porušení majetkových práv nezletilého M. tím, že soud nerozhodl o konkrétní výši výživného, které jsou oba rodiče povinni přispívat na jeho výživu, Ústavní soud k takto formulovanému argumentu uvádí, že za jistých specifických okolností je podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), k ochraně svých práv oprávněno i nezletilé dítě, samozřejmě zastoupené zákonným zástupcem nebo kolizním opatrovníkem (srov. nález sp. zn. III.ÚS 125/98, Sb. n. u., sv. 12, str. 87). K požadavku stěžovatelky o nutnosti stanovit vyživovací povinnosti každému z rodičů se Městský soud v Praze vyjádřil a přiměřeně reagoval i na námitku matky, že jí otec nezletilého neposkytoval od května 2005 stejnou částku jako předtím tím, že rozhodnutí soudu prvého stupně ve výroku VI. o vyživovací povinnosti otce za dobu do právní moci usnesení, jímž došlo k nařízení střídavé výchovy, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Rozhodnutí, kterým odvolací soud odlišil vyživovací povinnost otce pro dobu před nařízením střídavé výchovy, kdy byl nezletilý v převážné péči matky, tj. do právní moci usnesení o nařízení střídavé výchovy nezletilého, a pro dobu po nařízení střídavé výchovy, kdy výživné nebylo určeno ani jednomu z rodičů, Ústavní soud respektoval jako výraz nezávislého soudního rozhodování, neboť odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku důvody takového postupu přiměřeným způsobem objasnil.
Jistou míru racionality obsahovalo tvrzení stěžovatelky, že rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 o nařízení střídavé výchovy tak, jak je formulováno ve výrocích II. - IV., je neúplné, neboť nepokrývá určité časové úseky. Tvrzení stěžovatelky, že v těchto časových úsecích nebyla rodičovská zodpovědnost stanovena, což mělo být jedním z důvodů pro kasaci napadeného rozsudku podle čl. 36 odst. 1 Listiny však Ústavní soud nepřisvědčil. Vychází z toho, že rodičovská zodpovědnost není založena vrchnostenským soudním rozhodnutím, ale představuje souhrn práv a povinností rodičů při výchově jejich dítěte. Tato práva a povinnosti svědčí zásadně oběma rodičům, kteří nemohou zůstat nečinní tam, kde zájem dítěte vyžaduje, aby rodič konal.
Námitkou nicotnosti rozsudku Městského soudu v Praze v rozsahu a z důvodů, jak bylo stěžovatelkou vymezeno, se Ústavní soud nezabýval. Vycházel z toho, že potvrzení rozsudku soudu prvého stupně o výchově nezletilého M. pro dobu do rozvodu manželství rodičů v době, kdy již manželství rodičů bylo rozvedeno, nemohlo s ohledem na časové korelace porušit ústavně chráněná práva stěžovatelky.
Z uvedených důvodů považuje Ústavní soud napadená rozhodnutí za souladná s relevantními ustanoveními ústavního pořádku; zejména má přitom za prokázané, že rozhodnutími obecných soudů stěžovatelkou kritizovaných citlivě byl vzat v potaz zájem nezletilého v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud k tomu dodává, že nikoliv rozhodování soudu (včetně Ústavního), ale vskutku zodpovědný rodičovský přístup otce i matky k výchově nezletilého M. je prvotní zárukou naplňování jeho práv i v situaci, kdy se manželství rodičů rozpadlo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako neopodstatněnou, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. června 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu