ECLI:CZ:US:2010:4.US.1190.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1190/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. května 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatele J. O., zastoupeného JUDr. Eliškou Chobolovou, advokátkou se sídlem Cihlářská 19, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 28. ledna 2004 č. j. 6 C 1206/2003-25, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu ve Vyškově s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Mělo se tak stát tím, že k jeho vydání došlo poté, kdy mu byl ustanoven opatrovník, aniž k tomu byly splněny podmínky předpokládané v ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatel poukázal na rozhodovací důvody nálezů sp. zn. II. ÚS 536/08, II. ÚS 460/09, I. ÚS 559/2000 a II. ÚS 629/04 a domáhal se, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Dle §75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (čl. 4 Ústavy ČR). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních (kupř. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000).
Podle §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění zákona č. 7/2009 Sb., žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže účastníku řízení byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu anebo proto, že se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady.
Změna pravidel občanského soudního řízení zmíněnou novelizací o. s. ř. (s účinností od 1. 7. 2009) činí dosavadní judikaturu Ústavního soudu - včetně té, na níž poukazuje stěžovatel - upínající se k postupům obecných soudů při ustanovování opatrovníka osobám neznámého pobytu nebo osobám, jimž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, nepoužitelnou (srov. kupř. i nález sp. zn. III. ÚS 1143/09).
Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nedostál požadavku vyjádřenému v ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k tomu bylo třeba o návrhu rozhodnout, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2010
Pavel Holländer
soudce zpravodaj