ECLI:CZ:US:2010:4.US.1202.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1202/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. C., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Ostrava, Stodolní 741/15, směřující proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. února 2010, č.j. 34 T 4/2000-1820, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. března 2010, č.j. 6 To 13/2010-1830, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu a právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zakotvené v čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Výše uvedeným usnesením Krajský soud v Ostravě rozhodl, že stěžovateli se, ve smyslu §92 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákona, a contrario do trestu odnětí svobody, uloženého rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. června 2003, č.j. 34 T 4/2000-1301, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. června 2004, č.j. 6 To 32/2004-1402, v trvání tří let nepodmíněně, nezapočítává doba, kterou stěžovatel strávil ve vazbě od 14. března 2001 do 12. října 2001 ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 5/2001. Stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítnul.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že ve věci, v níž byl vazebně stíhán, rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. května 2002, sp. zn. 37 T 5/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. června 2003, sp. zn. 5 To 158/2002, o zproštění obžaloby podle §226 písm. c) trestního řádu. V jiné věci téhož soudu (sp. zn. 34 T 4/2000) byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Tyto věci nebyly v průběhu řízení spojeny. Pokud by však stěžovatel byl shledán vinným v obou řízeních, v pozdějším rozhodnutí (sp. zn. 34 T 4/2000), by zcela jistě krajský soud rozhodl o uložení souhrnného trestu, v němž by k započtení vazby došlo. Podle stěžovatele by, při použití analogie s výše uvedeným případem, soudy měly dospět k názoru, že dobu strávenou ve vazbě lze do trestu uloženého v jiné věci započítat. Tuto svou úvahu opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 42/2003, v níž se jedná, dle přesvědčení stěžovatele, o podobný případ. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, kdy rozhodnutí zasahují do ústavně zaručených práv nebo svobod jednotlivce. Ústavní soud tedy není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Proto ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti (nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 viz N 39 SbNU 3/281).
V projednávané věci stěžovatel výkladem práva dospěl k závěru, který je v rozporu se zákonnou úpravou. Podle ustanovení §92 odst. 1 trestního zákona (shodného s dřívější právní úpravou v §38 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona), se do výkonu trestu odnětí svobody započítá pouze doba strávená ve vazbě v daném řízení. Pokud se tedy jednalo o jiné řízení takový zápočet neproběhne. Tuto okolnost popisuje i stěžovatelem citovaný judikát Nejvyššího soudu, který výslovně uvádí, že: "...Vazbu je přitom možno započítat jen do trestu, který byl uložen v tomtéž trestním řízení, v němž byl pachatel ve vazbě. Do úhrnného (či souhrnného) trestu se vazba započítá také bez ohledu na to, ve kterém z původně odděleně probíhajících řízení o sbíhajících se trestných činech téhož pachatele byl tento ve vazbě, pokud ke spojení věci do společného řízení došlo teprve později...". Stěžovatel sám přitom v ústavní stížnosti uvedl, že ke spojení jeho věcí do jednoho společného řízení nikdy nedošlo.
V projednávané věci tedy stěžovatel pouze projevil svůj nesouhlas se závěry obecných soudů, tedy nastolil situaci, kterou Ústavní soud již dříve, výše citovaným nálezem, vyřešil. Senát Ústavního soudu nemá v projednávané věci důvod se od ustálené judikatury odchylovat.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu