ECLI:CZ:US:2010:4.US.1231.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1231/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelů A. H. a M. H., zastoupených Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Římská 32, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 506/2009-307 ze dne 9. března 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na porušení jejich práva na spravedlivý proces domáhali zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Příbrami usnesením č. j. 9 C 214/2007-148 ze dne 11. května 2010 (dále jen "usnesení soudu prvního stupně") zastavil řízení o zaplacení částky 118.072,- Kč vůči žalované stěžovatelce A. H. a uložil žalobcům JUDr. P. Č. a JUDr. J. Č. (dále jen "žalobci") zaplatit stěžovatelce A. H. na náhradě nákladů řízení částku 33.273,- Kč. Opravným usnesením č. j. 9 C 217/2007-284 ze dne 6. ledna 2010 (dále jen "opravné usnesení") Okresní soud v Příbrami opravil usnesení soudu prvního stupně tak, že doplnil označení 2. žalovaného (stěžovatele) M. H. a jeho právní zastoupení Mgr. F. V., advokátem. K odvolání žalobců i stěžovatelů Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením odvolání stěžovatele M. H. proti usnesení soudu prvního stupně odmítl, usnesení soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil tak, že výše přiznané náhrady nákladů řízení činí částka 27.156,- Kč, jinak usnesení soudu prvního stupně i opravné usnesení potvrdil a ve vztahu mezi žalobci na straně jedné a stěžovatelkou A. H. na straně druhé nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že Okresní soud v Příbrami společně s avizovanou opravou chyby v psaní v usnesení soudu prvního stupně v opravném usnesení nedůvodně změnil též částku předmětu sporu, a to ze 118.072 Kč na 318.072,- Kč. V záhlaví citované usnesení podle stěžovatelů vytváří pro řízení vedené před Okresním soudem v Příbrami pod sp. zn. 9 C 214/2007 dva předměty sporu, konkrétně vůči první stěžovatelce soud uvádí částku sporu 118.072,- Kč a vůči druhému stěžovateli částku sporu 318.072,- Kč, a nerespektuje solidárnost stěžovatelů, která byla dána podáním žalobců ze dne 24. března 2006, přičemž takto procesně daná solidárnost nebyla následně žádným usnesením soudu změněna. Odvolací soud měl podle stěžovatelů ve v záhlaví citovaném usnesení dospět též k diskriminujícímu právnímu závěru spočívajícímu v tom, že druhý stěžovatel M. H. údajně neměl právo podat odvolání. Poslední námitka stěžovatelů spočívá v tvrzení, že odvolací soud vyjádřil na straně 5 odstavec 3 svůj nesprávný právní závěr k námitkám obou stěžovatelů ohledně nedostatku podmínek řízení, spočívajícímu zejména v překážce litispendence a dále v absenci návrhu na zahájení řízení žalobců vůči druhému stěžovateli M. H., následkem čehož pak obecné soudy nebyly schopny ani řádně definovat předmět sporu.
Pro posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisy Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 9 C 45/2006 a sp. zn. 9 C 214/2007.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem libovůle nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Ačkoli stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení práva na spravedlivý proces, konstatuje předně Ústavní soud, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti se pohybuje na úrovni aplikace podústavního práva.
Podle přesvědčení Ústavního soudu Krajský soud v Praze v záhlaví citovanými usnesením rozhodl ústavně konformním způsobem. Své rozhodnutí přehledně, logicky, podrobně a srozumitelně odůvodnil, přičemž se vypořádal s rozhodujícími skutečnostmi a stěžovateli v odvolání uplatněnými námitkami.
Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaného rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručeným ústavními normami České republiky, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu