ECLI:CZ:US:2010:4.US.1409.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1409/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele Ing. K. H., zastoupeného JUDr. Milanem Janouškem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 44, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4428/2008-358 ze dne 25.2.2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 14. 5. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní subjektivní právo garantované mu zejména čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v rámci své ústavněprávní argumentace (a kritiky) brojí proti způsobu, jakým Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyložil podmínky přípustnosti dovolání vymezené písmeny a) - c) v odstavci 1 §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") - stěžovatel totiž přípustnost svého dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. května 2008 č. j. 30 Co 30/2008-333 dovozoval, vzhledem k předchozí genezi řízení, z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. [srov. stěžovatelovo dovolání na č.l. 343 - 344 soudního spisu vedeného u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 1062/93]. Nejvyšší soud však jeho dovolání neshledal přípustným.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i spisový materiál evidovaný u Okresního soudu v Kolíně, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout.
Ústavní soud totiž již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle Ústavního soudu Nejvyšší soud přípustnost stěžovatelova dovolání posoudil ústavně konformním způsobem. Z relevantních pasáží odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2006 č. j. 30 Co 31/2006-280 [zvláště z jeho strany 4 a 5] je totiž zjevné, že zde žádný "závazný právní názor" vyjádřen není. Pro stručnost přitom postačí odkázat na uznávanou literaturu vysvětlující pojem "vázanost právním názorem odvolacího soudu"- srov. k tomu Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II, Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1878 a násl.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní právo na spravedlivý proces, ani žádné jiné, ve stěžovatelově případě porušeno nebylo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu