ECLI:CZ:US:2010:4.US.1412.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1412/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. I. N., zastoupeného JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, směřující proti usnesení Okresního soudu v Bruntále č. j. 60 Nc 123/2009-101 ze dne 12. dubna 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že příkazem k náhradě nákladů exekuce soudního exekutora Mgr. Františka Gajdoše, Exekutorský úřad Vsetín (dále jen "soudní exekutor") sp. zn. 060 Ex 670/2009-a ze dne 16. listopadu 2009 (dále jen "příkaz k náhradě nákladů exekuce") soudní exekutor mimo jiné uložil povinnému Zemědělskému podniku Rázová (dále jen "povinný") uhradit odměnu za provedení exekuce ve výši 269.350,- Kč + 19 % DPH (výrok I.), náhradu hotových výdajů ve výši 3.500,- Kč + 19 % DPH (výrok II.) stěžovateli, jako správci podniku povinného, odměnu a náhradu nákladů ve výši 496.306,- Kč (výrok III.) a náklady oprávněného ve výši 53.550,- Kč (výrok IV.). K námitce povinného proti příkazu k náhradě nákladů exekuce Okresní soud v Bruntále (dále jen "soud") usnesením č. j. 60 Nc 123/2009-101 ze dne 12. dubna 2010 příkaz k náhradě nákladů exekuce změnil tak, že povinnému uložil uhradit odměnu exekutorovi za provedení exekuce ve výši 3.600,- Kč (výrok I.), náhradu hotových výdajů exekutora v paušální částce 4.200,- Kč (výrok II.), stěžovateli, jako správci podniku povinného, odměnu správce podniku a náhradu cestovních výdajů ve výši 55.068,- Kč (výrok III.) a náhradu nákladů oprávněného ve výši 53.550,- Kč (výrok IV.).
Stěžovatel zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že soud posoudil nesprávně jeho nárok na odměnu správce podniku dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. 485/2000 Sb., když aplikoval ust. §2 odst. 2, ačkoli tento odstavec byl do vyhlášky zapracován až s účinností od 15. října 2009. V době, kdy stěžovatel byl ustanoven správcem podniku povinného, kdy vykonával svoji činnost a řádně splnil svoji povinnost podat soudnímu exekutorovi konečnou zprávu o ceně podniku, však toto ustanovení v citované vyhlášce ještě nebylo. Současně stěžovatel zdůrazňuje, že v době, kdy vyhláška Ministerstva spravedlnosti ČR č. 329/2009 Sb., novelizující vyhlášku Ministerstva spravedlnosti ČR č. 485/2000 Sb., neobsahuje žádná přechodná ustanovení. Zásadním snížením odměny stěžovatele jako správce podniku povinného bylo podle stěžovatele porušeno též jeho legitimní očekávání na získání majetku podobě odměny správce podniku a právo na spravedlivý proces v tom směru, že se nemohl vyjádřit k rozhodnutím soudu, neboť neměl žádné informace o námitkách povinného a ani o odlišných právních názorech soudního exekutora a soudu. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel dále ve skutečnosti, že na určení jeho odměny jako správce podniku soud aplikoval právní předpis, který v době, kdy byl stěžovatel ustanoven správcem podniku povinného a vykonával své povinnosti, neplatil. Nároky stěžovatele podle jeho názoru nemohou být ovlivněny tím, že soudní exekutor či soud o nich rozhodoval až po 15. říjnu 2009, když zpráva o výkonu funkce a ceně podniku byla soudnímu exekutorovi podána již dne 8. dubna 2009.
Před tím, než Ústavní soud přikročí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou oprávněni ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je podána stěžovatelem a nikoliv soudním exekutorem, oprávněným nebo povinným, přičemž výroky I., II. a IV. v záhlaví citovaného rozhodnutí se dotýkají pouze jejich práv, nikoli práv stěžovatele. V části, ve které se stěžovatel domáhá zrušení těchto výroků, se proto jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud následně vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal zbývající výrok III. v záhlaví citovaného rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně aplikace právních předpisů a vyvození právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Z odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí vyplývá, že soud se námitkami proti exekučnímu příkazu podrobně zabýval a postupoval a rozhodl zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Důvody, kterého vedly k rozhodnutí výrokem III. v záhlaví citovaného rozhodnutí v jeho odůvodnění srozumitelně a v dostatečném rozsahu vysvětlil, přičemž v jeho závěrech neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole. Podle názoru Ústavního soudu jsou právní závěry učiněné soudem výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti. Ústavní soud tak především odkazuje na odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí.
K námitce stěžovatele stran skutečnosti, že soud o námitkách proti exekučnímu příkazu rozhodl bez jednání, pak Ústavní soud konstatuje, že se jednalo o rozhodnutí o námitkách proti pouze nákladovému rozhodnutí. V takovém případě není při rozhodování o odvolání podle ust. §214 odst. 2 občanského soudního řádu nutné jednání nařizovat. Jelikož soudní praxe pro rozhodování o námitkách proti příkazu k náhradě nákladů exekuce dovodila analogickou aplikaci ustanovení občanského soudního řádu upravující odvolací řízení a Ústavní soud k této praxi nemá výhrad, má Ústavní soud za to, že rozhodnutím o námitkách bez ústního jednání k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces nedošlo. Pokud pak jde o aplikaci ust. §2 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. 485/2000 Sb., považuje ji Ústavní soud, s ohledem na neexistenci intertemporálních ustanovení ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti ČR č. 329/2009 Sb., za ústavně konformní.
Ústavní soud uzavírá, že z ústavního hlediska žádný důvod pro svůj kasační zásah neshledal, a proto mu ze shora uvedených důvodů nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. c) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout..
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu