ECLI:CZ:US:2010:4.US.1426.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1426/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. K. a 2) H. G., zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 391/7, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. srpna 2005 č. j. 5 C 139/97-298, Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2006 č. j. 19 Co 13/2006-335 a Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2008 č. j. 28 Cdo 2201/2006-367, spojené s návrhem na zrušení §13 odst. 2 až 4, §22 odst. 10 a §26 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení §13 odst. 2 až 4, §22 odst. 10 a §26 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. května 2010 a doplněnou podáními dne 7. června 2010 a 22. června 2010, se stěžovatelé podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), s čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále v rozporu s čl. 36 Listiny a s čl. 6 a čl. 13 Úmluvy. Ústavní stížnost stěžovatelé spojili s návrhem na zrušení §13 odst. 2 až 4, §22 odst. 10 a §26 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu.
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 5 C 139/97 Ústavní soud zjistil, že otec stěžovatelů J. K. st. (dále jen "žalobce") se žalobou podanou dne 10. července 1996 domáhal určení vlastnictví k pozemkům v k. ú. Kolovraty. Obvodní soud pro Prahu 10 nejprve rozsudkem ze dne 4. dubna 2000 žalobu zamítl, Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. srpna 2001 rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 10 v pořadí druhým rozsudkem ze dne 30. srpna 2005 žalobu opět zamítl, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil rozsudkem ze dne 8. března 2006 a Nejvyšší soud podané dovolání rozsudkem ze dne 5. září 2008 zamítl.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně zopakovali průběh řízení před obecnými soudy, vyjádřili nesouhlas se skutkovými zjištěnými a právními závěry, ke kterým soudy dospěly. Stěžovatelé mají za to, že pozemkově-revizní proces ohledně pozemků žalobce proběhl v rozporu s hmotným i procesním právem tehdy platným, zejména s ustanoveními zákona č. 142/1947, o revisi první pozemkové reformy a zákona náhradového, přičemž důkazní nouze stěžovatelů je způsobená časovým odstupem. Podle názoru stěžovatelů je třeba připustit přezkum údajného vlastnického práva na straně státu soudní cestou a adekvátním prostředkem pro soudní ochranu je v tomto konkrétním případě žaloba na určení vlastnického práva. Otec stěžovatelů J. K. st. byl totiž americkým občanem, který v důsledku nabytí amerického občanství pozbyl občanství československé.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě pokračují v polemice s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva dospěly ve věci rozhodující soudy. Opakují námitky, které uplatnili v předchozím soudním řízení a očekávají, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou i podanými opravnými prostředky podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá. Ústavní soud nemá důvodu se odchýlit od závěrů v nich uvedených odchýlit.
Pokud stěžovatelé namítají porušení jejich základních práv, ke kterému mělo dojít tím, že ve věci rozhodující soudy jejich věc neposoudily v souladu s jejich v ústavní stížnosti předestřenými názory, nezbývá v této souvislosti Ústavnímu soudu, než poukázat na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2008, ve kterém Nejvyšší soud podrobně rozvedl, že žalobce, resp. stěžovatelé nejsou oprávněnou osobou, avšak tento závěr nevede pro stěžovatele k příznivějšímu výsledku řízení o určení vlastnictví proto, že dle zjištění soudu žalobce svého vlastnictví pozbyl na základě zákona o revizi první pozemkové reformy a nemůže být proto v řízení o vlastnické žalobě úspěšný.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy stejně jako hlava pátá Listiny konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelé mylně domnívají, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Ústavní soud uzavírá, že porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces garantované Listinou a Úmluvou v předmětném řízení nebylo shledáno. Stěžovatelům, resp. žalobci nebylo v průběhu řízení bráněno v uplatňování procesních práv, přičemž soudy zjistily relevantní okolnosti k vydání svých rozhodnutí.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelů odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu se pak Ústavní soud nemohl zabývat ani akcesorickým návrhem na zrušení napadených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu